Po starém chodníčku k hoře Skaros

I když už jsem z lefkadské dovolené doma, ještě jsem vám zůstal dlužen pár fotek z posledního dne a z mého posledního výletu.

Naplánoval jsem si totiž výlet čtyřkolkou skoro kolem celého ostrova - s tím, že hlavním bodem programu bude procházka z vnitroostrovní vesničky Kolyvata po původním starém kamenném chodníku (jedním z mála vůbec dochovaných), kterému se říká monopathi a vede do vrcholové oblasti hory Skaros, do míst, kde se dochovaly zbytky starého dubového lesa. Po hlavní silnici jsem tedy dojel do Nikiany, ve které se odbočuje na křižovatce vtipně značené jen z jedné strany, takže je dobré odbočku hledat ve zpětném zrcátku :-).

 

První zastávkou byla stařičká poustevna nazývaná Agioi Pateres - tedy svatých otců. Ti byli tři a kázali zde Evangelium v polovině 4.století.

Nakoukl jsem přes mříže i do interiéru vlastní kamenné poustevny a spatřil jsem velmi jednoduché vybavení v čele s ikonou právě s trojicí svatých otců, kteří zde pobývali a mají zde být i pohřbeni.

Výchozím bodem pro mne bylo centrum vesničky Kolyvata. Tenhle stařec tu odpočíval ve stínu vzrostlého stromu a já neodolal a vyfotil jsem si ho. Původně byli muži dva a povídali si, ale pak jsem je požádal o možnost vyfotit si je a jeden mi prchnul ze záběru s vysvětlením, že ten druhý je starší a víc si to zaslouží. Starší muž zřejmě nemohl pořádně na nohy, tak mi v záběru zůstal :-).

Za kostelíkem svatého Nikolaje začíná již zmíněný kamenný chodník. Jeho začátek je označený červeným kolečkem tak titěrným, že i když jsem o něm věděl, chvilku mi trvalo, než jsem ho našel.

Chodník pokračuje směrem ke klášteru Agios Georgios a je vidět, že si místní úřady začínají uvědomovat význam zachování starých chodníků, třeba jen pro připomenutí, jak to kdysi na ostrově vypadalo. Minimálně už je neplánují vyasfaltovat, jak se to v poslední době udělalo se spoustou starých kamenitých cest. Chodníky se objevují v knižních průvodcích i v mapách a dá se předpokládat, že turistů sem směřujících bude postupně přibývat.

Hospodářské budovy kláštera Agios Georgios. Klášter byl založen v 17.století, ale byl hodně zdevastován během několika posledních zemětřesení.

Výhled na centrální pohoří s vrchem, na kterém stojí kostelík Profítis Ilias, přes areál kláštera Agios Georgios.

Postupem času se přichází do stále více skalnaté oblasti, kde je chodník tvořen nikoli již tolik volnými kameny, ale spíše skalními bloky.

Vrchol Mégali Ráchi má sice jen 673 metrů nadmořské výšky, ale i ten dá v ostré polední výhni zabrat. Mezi vrcholy Mégali Ráchi a Skaros rostou zbytky starého dubového lesa. Několik korun vzrostlých stromů je v pravé části obrázku.

Na jednom z vrcholků stojí zbytky starého kostelíka. Od toho je možné se buď vrátit stejnou cestou anebo si proklestit cestu prudkým svahem dolů ke kamenité pěšině s krásnými výhledy na mořské pobřeží kolem letoviska Nikiana. Co myslíte, že jsem si vybral?

No a tady je jako malá nápověda jeden ze zmíněných výhledů na moře :-).

Kdyby někdo oproti minulému článku tentokrát postrádal "vrcholové květinky", tak přikládám aspoň jednu z vrcholku hory Skaros. Třeba aspoň trošku potěší. Minimálně mne, protože jsem s sebou netahal makroobjektiv úplně zbytečně, ale doufám, že snad i někoho jiného.

Vracel jsem se oklikou přes horské městečko Karya a do Vassiliki jsem dorazil až večer. Abych se v klidu rozloučil s krásným místem, zkusil jsem udělat pár fotek nočního přístavu. Tahle mne nakonec mile překvapila, protože je dělaná na čas 2,5 vteřiny jen tak z ruky a je na ní vidět mnohem víc, než bylo vidět pouhým okem (tma tmoucí :-)). Například i hejno ryb vlevo dole u kamenů, po kterém rybáři na břehu ve tmě marně pátrali. Jsem rád, že je neobjevili; mám ryby rád a v souboji s rybáři jim vždycky držím palce :-).

Tak to je poslední "pohrobkovská" reportáž z posledního dovolenkového dne. Pak už mi zbývalo než se rozloučit a ráno si opět nenechat uletět letadlo zpátky do Prahy. Dovolená to byla věru nádherná, i když pro mě osobně i svým způsobem hodně náročná a přemýšlivější, než se možná na dovolenou sluší, což však pramenilo z něčeho úplně jiného než ze zdejšího krásného prostředí a zdejšího programu, a proto to sem do reportáží, které se mají zaobírat hlavně Lefkadou a její krásou a inspirativností, nepatří. Teď se ještě proberu fotkami a připravím postupně pár doplňujících jednorázových fotočlánků (už teď je jasné, že vás opět počastuji i nějakou fotkou v infračerveném spektru, i když to někdo může vzhledem k úžasné síle lefkadského zářijového slunce považovat za pošetilé :-).

Každopádně děkuji všem čtenářům, kteří se k povídání o Lefkadě dostali a zejména těm, kteří se vraceli. Budete-li chtít v čemkoli ohledně tohoto ostrova a pobytu na něm poradit, zkuste mi napsat na e-mail pvapenik@centrum.cz; co budu vědět, nesmlčím, i když je mi jasné, že ani mých osm návštěv není zdaleka dost na to, abych se mohl svévolně pasovat na nějakého místního znalce.

Zatím kdykoli jsem ostrov opouštěl, měl jsem intenzivní pocit, že už se sem nikdy nevrátím, a vždycky jsem se zatím vrátil. Tentokrát poprvé jsem tento pocit a smutek s ním spojený nepocítil ani trochu. Nemůžu tedy vyloučit, že už nadále budu na Lefkadu jen v dobrém vzpomínat.

I kdyby to tak bylo, však je na co!

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.