Velmi krvavý úplněk

Dnešní malý článek není typickou "Črtou z Lefkady" - už jen proto, že by bylo ho možné napsat kdekoliv, minimálně kdekoliv, kde bylo možné pozorovat tzv. krvavý úplněk, což není nic jiného než úplné zatmění v ranních hodinách, kdy úplněk dostává díky lomu paprsků slunce v zemské atmosféře "krvavé" zbarvení. No a jak to u věčně vystresovaných lidí bývá, za každým takovým nebeským znamením vidí nějaké neštěstí, zřejmě v sebezáchovném pohnutí, kdy se snaží aspoň za část blbostí, které napáchají sami lidé, hodit vinu na astronomické úkazy, které v tom ovšem bývají zcela nevinně. Zejména věční negativisté, kteří jsou připraveni vidět na všem nějaké neštěstí a dalších mnoho katastrof předvídat do budoucnosti, mají v tu dobu pré, ohánějí se spoustou zaručených starodávných proroctví a věští svrab, neštovice, zániky civilizací, asteroidy a výbuchy sopek či násilí, takže když se někde ve světě v příštích deseti létech třeba jen zatřese země, jako to dělala vždycky, s výrazem vševědoucích Libuší tajemně dodávají: "Však my jsme to říkali už tehdy! Víte? To ten krvavý úplněk!

Výšlap na horu Sikero

Moje první noc na Lefkadě celá propršela a déšť to byl - jak je tu zvykem - poctivý. Ráno již postupně slábl, a proto jsem si řekl, že budou dobré podmínky pro chození (pod mrakem, teplota lehce přes dvacet), takže si vyšlápnu nejvyšší kopeček nad městečkem Vassiliki, který se jmenuje Sikero. Z města je dobře vidět, jak cesta šněruje po jeho úbočích, dost lidí přemýšlí o tom, že z vrcholu musí být hezký rozhled na zátoku, ale málokdo tuhle cestu, která v letních vedrech není úplně zadarmo, doopravdy podnikne. Myslel jsem, že by se mohly mraky postupně rozpouštět a otevřou se nějaké zajímavé výhledy na centrální lefkadské pohoří; ostatně z cesty je vidět nejen zátoka Vassiliki, ale celé pásmo vrchů postupně se zanořujících do moře (ne nadarmo se jim říká "vstup do Hádovy říše").

Podzimní příděl vody pro Lefkadu

Jste-li na Lefkadě v horkém řeckém létě - a to většina turistů z pochopitelných důvodů bývá - určitě si položíte otázku: Kde se tady sakra bere pořád voda k normálnímu použití, když podle zdejšího počasí by tu měla být logicky jenom poušť? Odpověď je nasnadě: V zimě! Přičemž zima v očích Řeků nastává v okamžiku, kdy přijdou deště. Dobře si vybavuji, jak Athéňanky koncem října vytáhly kozačky a kabáty s kožešinou, když jeden den pršelo a teplotu to srazilo ze třicítky na mrazivých dvaadvacet.

Část vody pro další sezónu se na Lefkadě začala právě čepovat: Přijeli nebeští hasiči a momentálně přečerpávají vodu z oblohy do zdejší po létě vyprahlé půdy a taky do nesčetných podzemních zásobníků. A techniku mají docela slušnou, protože přečerpávání probíhá opravdu ve velkém, čili lije už druhý den jako z konve. Když jsem se včera vypravil na nákup zdejších pochutin, průtrž mračen mě uvěznila ve zdejším marketu pěkně dlouho Jen malá část napršené vody odteče bez užitku jen tak do moře, byť taky nějaká je: Místní říčka, kterou pamatuji prakticky výhradně vyschlou, najednou ožila a voda z ní si na zdejší pláži prorazila odtok.

Na známá místa

Je kolem páté hodiny ranní, sedím na letišti v Praze a čekám na odlet svého letadla do Prevezy. Ano, je to tak, zase po třech letech vyrážím do své oblíbené destinace - na ostrov Lefkadu. Ani si nepřipadnu, jako bych jel na nějakou větší cestu; je to jako jet na chalupu ke známým. Jedu totiž do důvěrně známých míst, ve kterých jsem pobýval už mnohokrát; vlastně ani přesně nevím, jestli je to devátá nebo desátá cesta, přestal jsem je počítat.

Letos jsem se rozhodl jet v úplně posledním možném termínu. Celé léto jsem celkem poctivě chodil do práce a každý týden jsem býval oblažen novou várkou zážitků z nějakých krásných míst od svých kolegů. Vydržet! říkal jsem si, však čas dovolené taky přijde - sice až na přelomu září a října, ale v Řecku je tou dobou ještě krásně, byť je už výrazně větší pravděpodobnost srážek. I proto jsem si vybral tenhle termín, protože už bývají četnější mraky a ty dodávají fotkám z Lefkady úplně jinou atmosféru než nudné letní azuro. Tiše doufám, že mi v zavazadle neroztřískají objektivy, dva ze své výbavy jsem musel opatrně nainstalovat do nekabinového zavazadla. Je to trochu adrenalin, snad strastiplnou cestu přežijí, podruhé bych je kupovat nechtěl. No a třetinu váhy mého zavazadla tvoří stativ. Nu, plavky se dají v Řecku v případě nouze dokoupit, se stativem by to mohlo být horší :-).

 

O českých mondegreenech

Mým prvním mondegreenem, který jsem si zapamatoval - nevěda tehdy ovšem samozřejmě, že jde právě o něj - bylo kdysi dávno slovo lemrouch? Pro mne mělo tohle slovo odér jakési tajuplné oplzlosti, protože jsem v dětství kdesi slyšel větu: Políbila mu lemroucha, což můj tehdejší pubertální rozum (nejde náhodou o protimluv?) ne zcela správně vyhodnotil. Že jde ve skutečnosti o lem roucha, jsem dlouho nechápal. Ucho prostě malou mezírku, drobný oddech mezi dvěma slovy nezachytilo a vytvořilo si pro sebe "z přeslechnutí" zcela nové slovo, které v běžném jazyce neexistuje, ale je možné mu v duchu dodat netušené významy. Co by asi tak všechno mohl zmíněný lemrouch být? Jazykové fantazii se nekladou žádné meze.

Správný význam slova lemrouch tedy neznám, ale jedno vím teď už jistě: že totiž patří mezi již zmíněné mondegreeny, tedy slova, která vznikla na základě akustické podobnosti s jiným slovním spojením, většinou neporozuměním, přeslechnutím. Slovo mondegreen (detaily pro zájemce) vzniklo z jednoho verše staré anglické balady ze 17. století, kde se v angličtině uvádí "Oh, they have slain the Earl of Moray and laid him on the green", tedy slova, která se na konci verše v uších posluchačů snadno přeměnila v "Lady Mondegreen" a první mondegreen byl na světě. Jak zajímavě mohou vznikat nová slova, že?

Nedělní miniglosy č.331

Na začátek jako předkrm mám pro vás jeden jednoduchý početní příklad: Nedělní miniglosy č.331 vyšly 20. září. Kdy vyjdou jazykolamné Nedělní miniglosy č.333, když NMg je týdeník, který vychází v neděli? Chvilka na rozmyšlenou... Áno, máte pravdu: Nedělní miniglosy č.333 vyjdou až 25. října, protože od příští neděle budeme mít v "redakci" třítýdenní prázdniny (konečně!!!). Autor, editor a Čerf v jedné osobě se totiž bude plahočit na Lefkadě za zajímavými fotografiemi a bude žít (já, který ho na cestě budu doprovázet, v to aspoň doufám) zcela jinými starostmi než vývojem na naší politické scéně. Třívíkendovou pauzu mi snad prominete, tím spíš, že se v té době pokusím ve chvilkách dostupného internetu zprostředkovat vám formou cestovatelských fotoreportáží nová zajímavá místa, lidi a situace k těm, které už jsem popsal dříve v dosavadních 25 článcích v rubrice Črty z Lefkady, která má letos neobyčejnou návštěvnost, takže buď zájem o Iónské ostrovy roste anebo se mému blogu skokově zvýšil rating ve vyhledávačích. Děkuji abonentům NMg za trpělivost a budete-li přesto pociťovat nesnesitelné abstinenční příznaky, můžete se vrátit k některým starším vydáním, třeba v odkazech na nejlepší glosy z celé více než šestileté historie týdeníku, které jsou k dispozici i na konci dnešního článku.

Fotohádanka č.21

Zase po nějaké době dnes přichází rychlá fotohádanka, kterou jsem si přivezl z pátečního jednoho dne dovolené. Když jsem tenhle obrázek fotil, vypadalo to, že dovolenka bude úplně obyčejná, o něco později se naopak zdálo, že nebude stát za nic (není nad to jít na houby do lesa, který má aktuálně vlhkosti asi jako poušť Gobi) a když už jsem si myslel, že den víceméně skončil beztoho, aby v mé paměti zanechal významnější stopu, ukázalo se, že ve skutečnosti teprve začíná a umí nabýt rozměrů a intenzity, které už jsem skoro zapomněl, že existují.

Samozřejmě, doplním pár tradičních indicií, které vás mohou nasměrovat ke správnému řešení, ale mohou vás také svést na scestí. Informační věk je prostě nemilosrdný.

 

Usmějte se, prosím...

Věčně podmračeného pana Šimka neměl doktor Houba rád, přesto mu nezbylo, než ho jako řádně objednaného pacienta pozvat z čekárny do ordinace. Do bytu by si ho určitě nevzal, vůbec netušil, o čem by si spolu mohli povídat. Ale práce je práce! Ještěže na zubařském křesle toho pacienti moc nenamluví.

"Otevřete pořádně, ať se můžu podívat, co nás všechno čeká." Doktor se přistihl, že naučenou větu řekl tentokrát s určitým sebezapřením, protože co ho čeká, tušil.

Vnitřek ústní dutiny obtloustlého pana Šimka podle očekávání nevypadal nijak vábně. Přesto doktor Houba zpozorněl a trochu ožil. Zvlášť po předchozích neskutečně nudných případech, v nichž se ranní pacienti pouze dožadovali odstranění bolesti a nenabízeli doktorovi, který si uvnitř hýčkal svou planoucí uměleckou duši, sebemenší kreativní příležitost. Proč ti lidé vůbec chodí k tak talentovanému a tvůrčímu zubaři, jako jsem já, zoufal si. Copak netuší, jak ubíjející pro mne taková práce je? Vyvrtáme, zalepíme, přečistíme, to samozřejmě ano, ale kde je výtvarná hodnota takového díla? Vždyť oni ti umělečtí ignoranti prostě chtějí, aby jejich zuby po zákroku vypadaly jako před ním! Žádný osobní tvůrčí vklad jako kdyby neměl v tomhle prokletém povolání místo.

"No, ta vaše čtyřka tedy vypadá! Tu budeme muset otevřít a kdoví, co uvnitř najdeme," řekl doktor a před vlastním úkonem (a oprávněně) zadržel dech.

 

Nedělní miniglosy č.330

Na Václavském náměstí se uskutečnily ve stejný čas dvě demonstrace s naprosto rozdílnými cíli - jedna zaměřená proti uprchlíkům a druhá naopak na jejich podporu. Policie a antikonfliktní týmy se po celou dobu staraly o to, aby se demonstrace a antidemonstrace nedostaly k sobě a nemohlo tak dojít k anihilaci s dosud netušenými následky. Prostor byl pro jistotu monitorován zvědavými pracovníky Fyzikálního ústavu Akademie věd, kteří by jednou rádi viděli v praxi i anihilaci něčeho většího, než je pozitron. "Obávali jsme se, že anihilace dvou znepřátelených táborů by najednou uvolnila příliš mnoho energie, takže by byla v ohrožení okna rekonstruované budovy Národního muzea, hrozilo by přerušení dopravy na přilehlé magistrále a pravděpodobně by to srovnalo se zemí Krkonoše", řekl nám vedoucí výzkumného týmu. "Ale např. potenciální dobře lokalizovaný střet Okamury s Antiokamurou by mohl proběhnout docela řízeně, takže by si ho naši renomovaní specialisté mohli jako první na světě nahrát na mobily a vyvěsit spolu se svou dnešní večeří na facebooku."

 

Vltava ze špičky Střeleckého ostrova

Minulý týden se o mne pokoušela jakási choroba. Odvážila se vlézt mi až na hlasivky, takže moji kolegové i známí byli pár dní ušetřeni mých uštěpačných poznámek (vy jako čtenáři to nemáte až tak jednoduché), ale dál si netroufla. Proto jsem se v sobotu přestal léčit a rozhodl se dělat i něco užitečného - zabalil jsem si fotografické nádobíčko a stativ a vyrazil jsem do Prahy. Když se zásadním způsobem mění počasí a obloha slibuje nabývat občas dramatického vzezření, fotograf by měl koukat příznivou situaci nějak využít.

Rozhodl jsem se proto podívat se na Střelecký ostrov. Zde od rekonstrukce ostrova platí návštěvní řád, kvůli kterému si nikdy nejsem docela jistý, jestli právě nepášu něco zavrženíhodného, nesmí se tu totiž dělat spousta věcí. Mě třeba nejvíc zaujalo, že se nesmí z cestiček sestupovat na břehy ostrova, což - přísně dodržováno - prakticky znemožňuje rozumné focení krásného okolí - třeba Národního divadla. Je ale pravda, že na samotné špičce ostrova s nánosy říčního písku, odkud je moc pěkný výhled směrem ke Karlovu mostu, k Sovovým mlýnům a ke staroměstskému břehu, prakticky nikdo z kolemjdoucích nebere zákazy úplně vážně. Strávil jsem tu focením asi hodinku a byl jsem připravený na to, že případní strážníci na pochůzce mohou mít proti mému konání námitky. Nu, protože se tu ale žádní strážníci neukázali, nechali si nejspíš tentokrát své námitky pro sebe.

 

Nedělní miniglosy č.329

Jeden z nejtradičnějších českých fotbalových klubů Slavia Praha se stal majetkem nejmenované čínské společnosti. Ředitel čínského podniku to zdůvodňuje tím, že z předběžného firemního průzkumu českého trhu vyplynulo, že Slavia je jedním z mála českých podniků, kde pracovní den začíná rozcvičkou, což je čínský standard, na který si evropští zaměstnanci jinak jen těžko zvykají. Fanoušci zatím zvažují, jestli budou svému oblíbenému klubu přezdívat i nadále "sešívaní" nebo se mu začne nově říkat "šikmoocí".

----------------------

Podle sdělení ministra vnitra Chovance se v manuálu pro uprchlíky z řad bohatých francouzských herců naštěstí výslovně uvádí, že se mají na své strastiplné pouti pokud možno vyhnout České republice. I když česká vláda pro jistotu vytvořila pro tyto umělce alespoň záchytné stanové městečko na Šumavě, vypadá to, že Gérard Depardieu, kterého rozlítilo, že mu byl úředně odebrán mobil a registrační číslo fixem na předloktí mu šlo jen obtížně smýt, nakonec přece jen požádá o azyl spíše v Bělorusku.

 

Kroupové

Série básniček pro děti dnes uzavírá první - a doufám, že zdaleka ne poslední - tucet. Zde na blogu jste si mohli přečíst už tři kousky - miniaturky Jeptiška, Koalí ukolébavka a Mývalové ze Sahary. Stejně jako u "saharských mývalů" bylo i tetokrát inspirací letošní letní počasí - tentokrát šlo o malou přepršku s pár kroupami. Nic fatálního, jen krátká epizoda, která by se jinam než do rubriky Miniatury těžko kvalifikovala; snad jen kdyby přišla v neděli, mohla by z ní být mlčenlivá a maličká nedělní miniglosa.

Někdy kroupy v takové letní přeháňce vypadají, jako by se praly o své místo na slunci, netušíce, jak s nimi jeho teplé paprsky po odplutí černého mračna dokážou naložit. Jako by ti kroupí bojovníci nebyli kroupami tradičního ženského rodu, ale rodu mužského. Kroupové! :-)

Kroupové

Z nebeského škraloupu

spadl kroupa na kroupu;

je to šlupka, když tak rychle letí.

Po trávě se jeden přes druhého koulí,

oba mají malou módní bouli

jak dvě malé škádlící se děti.

A pak během chviličky,

jak po štěněti,

zbydou po nich jen dvě malé

....................................loužičky :-).

 

Tento způsob léta...

Mám rád Vančurovo Rozmarné léto a během léta letošního jsem si na ně často vzpomněl. Vybavil jsem se pana abbé, majora a pana Důru, kterak se schovávají před neodbytným každodenním deštěm a provolávají svým specifickým vančurovským slovníkem své protesty proti "tomuto způsobu léta". Na svěží chladný déšť posilující tvůrčího ducha a okolní zeleň jsem během letošních únavných červencových a srpnových veder myslel skoro tolik jako na osoby mně nejmilejší, přičemž má touha po jeho (a jejich) zázračném zhmotnění zůstala - k mému neskonalému rozladění - skoro celé léto nenaplněna. S duší chřadnoucí jako nemilosrdným sluncem vypálené stvoly dobřichovického jetele jsem každý den vyhlížel, zda z nějakého mráčku libých tvarů nemůže spustit osvěžující přeprška, někdy jsem měl dojem, že obloha už už natahuje moldánky a co chvíli musí spustit životadárný déšť. Ale ono ne!