Věčně podmračeného pana Šimka neměl doktor Houba rád, přesto mu nezbylo, než ho jako řádně objednaného pacienta pozvat z čekárny do ordinace. Do bytu by si ho určitě nevzal, vůbec netušil, o čem by si spolu mohli povídat. Ale práce je práce! Ještěže na zubařském křesle toho pacienti moc nenamluví.
"Otevřete pořádně, ať se můžu podívat, co nás všechno čeká." Doktor se přistihl, že naučenou větu řekl tentokrát s určitým sebezapřením, protože co ho čeká, tušil.
Vnitřek ústní dutiny obtloustlého pana Šimka podle očekávání nevypadal nijak vábně. Přesto doktor Houba zpozorněl a trochu ožil. Zvlášť po předchozích neskutečně nudných případech, v nichž se ranní pacienti pouze dožadovali odstranění bolesti a nenabízeli doktorovi, který si uvnitř hýčkal svou planoucí uměleckou duši, sebemenší kreativní příležitost. Proč ti lidé vůbec chodí k tak talentovanému a tvůrčímu zubaři, jako jsem já, zoufal si. Copak netuší, jak ubíjející pro mne taková práce je? Vyvrtáme, zalepíme, přečistíme, to samozřejmě ano, ale kde je výtvarná hodnota takového díla? Vždyť oni ti umělečtí ignoranti prostě chtějí, aby jejich zuby po zákroku vypadaly jako před ním! Žádný osobní tvůrčí vklad jako kdyby neměl v tomhle prokletém povolání místo.
Vnitřek ústní dutiny obtloustlého pana Šimka podle očekávání nevypadal nijak vábně. Přesto doktor Houba zpozorněl a trochu ožil. Zvlášť po předchozích neskutečně nudných případech, v nichž se ranní pacienti pouze dožadovali odstranění bolesti a nenabízeli doktorovi, který si uvnitř hýčkal svou planoucí uměleckou duši, sebemenší kreativní příležitost. Proč ti lidé vůbec chodí k tak talentovanému a tvůrčímu zubaři, jako jsem já, zoufal si. Copak netuší, jak ubíjející pro mne taková práce je? Vyvrtáme, zalepíme, přečistíme, to samozřejmě ano, ale kde je výtvarná hodnota takového díla? Vždyť oni ti umělečtí ignoranti prostě chtějí, aby jejich zuby po zákroku vypadaly jako před ním! Žádný osobní tvůrčí vklad jako kdyby neměl v tomhle prokletém povolání místo.
"No, ta vaše čtyřka tedy vypadá! Tu budeme muset otevřít a kdoví, co uvnitř najdeme," řekl doktor a před vlastním úkonem (a oprávněně) zadržel dech.
A přitom doktor Houba byl schopen doslova ohromujících věcí! I doma u televize, i na večerních procházkách podél řeky, skoro stále myslel na svou práci. Ne ale na obyčejnou dentistickou nádeničinu, jejímž jediným cílem je vyléčení zubu, ale toužil po možnosti dělat zubařskou "haute couture". Rád by experimentoval s různorodými tvary a barvami opravovaných zubů; často si ostatně dělal náčrtky zajímavých zubů, které by mohli jeho pacienti hrdě nosit ve svých ústech jako trvalou připomínku doktorovy geniality. Nebývá to bohužel často, ale zrovna včera v ordinaci popustil uzdu své umělecké vášni, vymodeloval jednomu mladíkovi nádherný zub v kubistickém stylu s různobarevnými ploškami, co práce to dalo, ale ten chlapík si uměl jenom postěžovat, že nemůže pořádně skousnout! Jako by účelovost byla jedinou dimenzí života a ten omezenec zcela odmítal pustit do svého světa - a do svých úst - krásu!
"Ne ne, zrcátko vám dám raději až na konci, teď by vás ten pohled moc nepotěšil, ale budete koukat, jakou nádheru z toho inferna dokážeme udělat!" (no jo, to se dalo čekat, že nebude tušit, co je inferno!). Je zvláštní, jak špatně snášejí pacienti přechodná stadia zákroku, kdy zuby vypadají, jako by Japonci právě před chvílí v malém zopakovali úspěšný nálet na Pearl Harbor.
Doktor Houba si se svým obrovitým talentem připadal v přízemní (jak trefné označení!) ordinaci zoufale nedoceněný. Vzlet jeho děl byl neustále korigován a hacen pocity lidí, kteří vůbec neměli ponětí, co je pravé umění, a jedinou ambicí jejich šosácké duše bylo přání, aby jim nevypadla plomba. A přitom kolik neobyčejné krásy by bylo možné ve všech těch ústech zanechat?! Na čtyřku pana Šimka by se zrovna úžasně hodil jeden romantizující motiv, který doktora Houbu napadl, když ho na procházce náhle zastihla silná bouřka a on sledoval, jak si vichr pohrával s větvemi mocných stromů. Pravda, možná bude jazyk zpočátku trochu narážet na divoké proudy bouří rozvrásněné umělé zuboviny, ale to je přece všechno jenom zvyk, neobyčejné dílo obrovské umělecké hodnoty by mělo v tomto případě veškerá potenciální fyzická příkoří jednoznačně převážit.
"To musíte vydržet, pane Šimek! Musím celý ten váš zub vystavět prakticky znovu od základů." A netradičně vytvarovat, pochopitelně. Doktor znovu zakusil opojný pocit, že snad musí být reinkarnací Augusta Rodina, protože vykotlaný zub se v jeho očích právě stával nejzajímavějším základem pro další neobyčejné sochařské dílo.
Čpoulí se, jako kdyby mělo být do večera po něm, mameluk jeden, pomyslel si o vrásčitě zamračeném čele pacienta v křesle doktor Houba. Nevím, co na něm to mladé děvče ze zdejší mateřinky vidí. To víte, v ordinaci se člověk dozví věci, zvlášť když má tak dobře a všestranně informovanou sestřičku jako doktor Houba, která ví o všem, co se kde na malém městě šustne. Asi bys nechtěl, starouši, aby se o tom tvém flirtu dozvěděla tvoje Mařka, viď že ne? V duchu při té škodolibé představě zasmušilému panu Šimkovi tykl, ale hned se zase pustil do tvarování neobyčejného zubu. Jaký paradox, že zrovna tenhle morálně i intelektuálně nízký člověk bude mít v ústech takový skvost! Je to vůbec spravedlivé? Co by za to jiní dali! Doktor Houba se zasnil a v té snové představě viděl barevně svítící název svého specializovaného zubařského studia (ordinace by vzhledem k povaze jeho artefaktů byla zavádějícím označením): "ANDY HOUBA - DENTAL ART". Od rodičů byl sice pojmenovaný Ondřej, ale to mu znělo vždycky příliš provinčně, navíc si v okouzlení vlastním talentem velmi málokdy připadal jako Ondřej a velmi často spíš jako mocný Andromachos. Andromachos "Andy" Houba! Ale tu krásnou fantazii přebila nikým nezvaná širokoúhlá představa Mařeny Šimkové, rovněž doktorovy pacientky, s jejími upířími trojkami. Vítejte zpět v neutěšené realitě.
Doktor Houba si se svým obrovitým talentem připadal v přízemní (jak trefné označení!) ordinaci zoufale nedoceněný. Vzlet jeho děl byl neustále korigován a hacen pocity lidí, kteří vůbec neměli ponětí, co je pravé umění, a jedinou ambicí jejich šosácké duše bylo přání, aby jim nevypadla plomba. A přitom kolik neobyčejné krásy by bylo možné ve všech těch ústech zanechat?! Na čtyřku pana Šimka by se zrovna úžasně hodil jeden romantizující motiv, který doktora Houbu napadl, když ho na procházce náhle zastihla silná bouřka a on sledoval, jak si vichr pohrával s větvemi mocných stromů. Pravda, možná bude jazyk zpočátku trochu narážet na divoké proudy bouří rozvrásněné umělé zuboviny, ale to je přece všechno jenom zvyk, neobyčejné dílo obrovské umělecké hodnoty by mělo v tomto případě veškerá potenciální fyzická příkoří jednoznačně převážit.
"To musíte vydržet, pane Šimek! Musím celý ten váš zub vystavět prakticky znovu od základů." A netradičně vytvarovat, pochopitelně. Doktor znovu zakusil opojný pocit, že snad musí být reinkarnací Augusta Rodina, protože vykotlaný zub se v jeho očích právě stával nejzajímavějším základem pro další neobyčejné sochařské dílo.
Čpoulí se, jako kdyby mělo být do večera po něm, mameluk jeden, pomyslel si o vrásčitě zamračeném čele pacienta v křesle doktor Houba. Nevím, co na něm to mladé děvče ze zdejší mateřinky vidí. To víte, v ordinaci se člověk dozví věci, zvlášť když má tak dobře a všestranně informovanou sestřičku jako doktor Houba, která ví o všem, co se kde na malém městě šustne. Asi bys nechtěl, starouši, aby se o tom tvém flirtu dozvěděla tvoje Mařka, viď že ne? V duchu při té škodolibé představě zasmušilému panu Šimkovi tykl, ale hned se zase pustil do tvarování neobyčejného zubu. Jaký paradox, že zrovna tenhle morálně i intelektuálně nízký člověk bude mít v ústech takový skvost! Je to vůbec spravedlivé? Co by za to jiní dali! Doktor Houba se zasnil a v té snové představě viděl barevně svítící název svého specializovaného zubařského studia (ordinace by vzhledem k povaze jeho artefaktů byla zavádějícím označením): "ANDY HOUBA - DENTAL ART". Od rodičů byl sice pojmenovaný Ondřej, ale to mu znělo vždycky příliš provinčně, navíc si v okouzlení vlastním talentem velmi málokdy připadal jako Ondřej a velmi často spíš jako mocný Andromachos. Andromachos "Andy" Houba! Ale tu krásnou fantazii přebila nikým nezvaná širokoúhlá představa Mařeny Šimkové, rovněž doktorovy pacientky, s jejími upířími trojkami. Vítejte zpět v neutěšené realitě.
"Tak si prosím vypláchněte! Už se blížíme do finále." To budeš koukat, buřte!
Nevýhodou sebelepší umělecké zubařiny je samozřejmě skutečnost, že originální dílka většinou nemůže za normálních okolností nikdo spatřit. Jako každý múzami políbený umělec, i doktor Houba by ale rád svá díla vystavil někde na očích, aby se mohl pochlubit veřejnosti a udělat si reklamu, jenže to není tak jednoduché, jako někam pověsit obyčejné obrazy nebo postavit sochy. Lidé s Houbovými uměleckými zuby v ústech by se měli co nejvíce smát, aby z té nádhery něco měli i ostatní lidé. Znovu se podíval na podmračeného pacienta ještě před chvilkou kvílejícího v křesle. V jeho ústech bude romanticky rozevlátý zub navěky ztracen jako obraz miliardové ceny v trezoru výstředního milionáře.
"Nu, tak se na tu krásu podívejte!"
Doktor Houba pyšně podal zachmuřenému panu Šimkovi zrcátko a čekal, co to s ním udělá. Jen aby to s ním na místě neseklo! Přece jen, už není nejmladší, řekl si lékař a znovu nechápavě zavrtěl hlavou při pomyšlení na docela pohlednou mladou slečnu ze školky.
Nevýhodou sebelepší umělecké zubařiny je samozřejmě skutečnost, že originální dílka většinou nemůže za normálních okolností nikdo spatřit. Jako každý múzami políbený umělec, i doktor Houba by ale rád svá díla vystavil někde na očích, aby se mohl pochlubit veřejnosti a udělat si reklamu, jenže to není tak jednoduché, jako někam pověsit obyčejné obrazy nebo postavit sochy. Lidé s Houbovými uměleckými zuby v ústech by se měli co nejvíce smát, aby z té nádhery něco měli i ostatní lidé. Znovu se podíval na podmračeného pacienta ještě před chvilkou kvílejícího v křesle. V jeho ústech bude romanticky rozevlátý zub navěky ztracen jako obraz miliardové ceny v trezoru výstředního milionáře.
"Nu, tak se na tu krásu podívejte!"
Doktor Houba pyšně podal zachmuřenému panu Šimkovi zrcátko a čekal, co to s ním udělá. Jen aby to s ním na místě neseklo! Přece jen, už není nejmladší, řekl si lékař a znovu nechápavě zavrtěl hlavou při pomyšlení na docela pohlednou mladou slečnu ze školky.
"Hmmmm, no já nevím," špitl nevýrazně pacient. "To se tak dneska dělá?" Jako by na první pohled nebylo jasné, že takový skvost je naprosto výjimečnou prací a není možné ho sehnat nikde jinde, než tady, U ANDYHO! Ale už tak dost pracný a časově náročný zákrok nebyl ještě u konce. Ještě je třeba vysvětlit, jak o výsledek neobyčejného dentálního umění pečovat. To není jako obyčejný zub, na který stačí tři hodiny nekousat a jste za vodou. Takové umělecké dílo se také musí umět nosit!
Pan Šimek, ten divný podmračený pavouk, dlouho nemohl pochopit, co po něm doktor Houba chce. Proč by se měl jen tak sám od sebe smát, když většinou vůbec není čemu? Natož veřejně, mezi lidmi! Je vůbec možné, aby nové dílko, takovou nádheru, spatřil občas jen sám pacient, když si bude (podle toho, jak jeho ústa vypadají zevnitř, nejspíš vždy jen na Štědrý den) čistit zuby? K takové umělecké nespravedlnosti, doslova krádeži, přece nesmí dojít; něco takového snad Bůh nedopustí! Ale proč se spoléhat na božskou autoritu i v tom, co můžeme s dobrým výsledkem zařídit sami? I když to doktor nedělal rád, občas bylo třeba na pacienta lehce zatlačit. V zájmu Umění a Krásy! Doktor si znovu vybavil nedávné pacientovo úpění. Je to zbabělec, bude stačit málo!
"Nechcete přece, aby se vaše paní dozvěděla, co by pro ni určitě mělo zůstat tajemstvím!" Jen pár přímo u ucha šeptem pronesených slov a jaký dokážou mít účinek. Není divu: Drobná éterická přítelkyně z mateřské školy by jistě jen těžko odolala afektovanému útoku těžkotonážní paní Šimkové, kdyby se provalila přehrada, jejíž zachování má, zdá se, dobrý důvod pro všechny zúčastněné. Nebo to snad pan Šimek vidí z pohodlného sedáku zubařského křesla jinak? Neviděl!
"Ukažte, nacvičíme si váš nový široký úsměv tady před zrcadlem," užíval si doktor Houba chvilky naprosté převahy. V době doslova nabité informacemi je skvělé mít k dispozici právě ty, které dokážou rozpohybovat svět. Co na tom, že je to jen malý svět malého města? "Tááááááák!!" Ano, přesně takový úsměv je třeba, aby bylo na romanticky rozevlátou čtyřku zvenku dobře vidět. Úplně obyčejný široký úsměv.
"Však tobě to nic neudělá a mně to pomůže!" Jak snadné je někdy člověku tykat! ANDY HOUBA - DENTAL ART! Zvláštní, pan Šimek dnes jako kdyby odcházel z ordinace se stejnou nervózní nejistotou, s jakou do ní ráno přišel. Strašné, jak tomu člověku chybí smysl pro humor. Ale nad nikým by se neměla předčasně lámat hůl. Snad i on se bude umět správně usmívat, aby nebyl sousedy považován za škarohlída!
Pan Šimek, ten divný podmračený pavouk, dlouho nemohl pochopit, co po něm doktor Houba chce. Proč by se měl jen tak sám od sebe smát, když většinou vůbec není čemu? Natož veřejně, mezi lidmi! Je vůbec možné, aby nové dílko, takovou nádheru, spatřil občas jen sám pacient, když si bude (podle toho, jak jeho ústa vypadají zevnitř, nejspíš vždy jen na Štědrý den) čistit zuby? K takové umělecké nespravedlnosti, doslova krádeži, přece nesmí dojít; něco takového snad Bůh nedopustí! Ale proč se spoléhat na božskou autoritu i v tom, co můžeme s dobrým výsledkem zařídit sami? I když to doktor nedělal rád, občas bylo třeba na pacienta lehce zatlačit. V zájmu Umění a Krásy! Doktor si znovu vybavil nedávné pacientovo úpění. Je to zbabělec, bude stačit málo!
"Nechcete přece, aby se vaše paní dozvěděla, co by pro ni určitě mělo zůstat tajemstvím!" Jen pár přímo u ucha šeptem pronesených slov a jaký dokážou mít účinek. Není divu: Drobná éterická přítelkyně z mateřské školy by jistě jen těžko odolala afektovanému útoku těžkotonážní paní Šimkové, kdyby se provalila přehrada, jejíž zachování má, zdá se, dobrý důvod pro všechny zúčastněné. Nebo to snad pan Šimek vidí z pohodlného sedáku zubařského křesla jinak? Neviděl!
"Ukažte, nacvičíme si váš nový široký úsměv tady před zrcadlem," užíval si doktor Houba chvilky naprosté převahy. V době doslova nabité informacemi je skvělé mít k dispozici právě ty, které dokážou rozpohybovat svět. Co na tom, že je to jen malý svět malého města? "Tááááááák!!" Ano, přesně takový úsměv je třeba, aby bylo na romanticky rozevlátou čtyřku zvenku dobře vidět. Úplně obyčejný široký úsměv.
"Však tobě to nic neudělá a mně to pomůže!" Jak snadné je někdy člověku tykat! ANDY HOUBA - DENTAL ART! Zvláštní, pan Šimek dnes jako kdyby odcházel z ordinace se stejnou nervózní nejistotou, s jakou do ní ráno přišel. Strašné, jak tomu člověku chybí smysl pro humor. Ale nad nikým by se neměla předčasně lámat hůl. Snad i on se bude umět správně usmívat, aby nebyl sousedy považován za škarohlída!
Když se svou dobře informovanou sestřičkou doktor Houba po poledni vyrazil na oběd probrat pro změnu čerstvé zajímavosti o odpoledních pacientech, jako obyčejně se spokojeně rozhlédl po lidech přecházejících po náměstí a uvědomil si, jak krásné je, když se lidé kolem - určitě jen shodou okolností všechno jeho pacienti - krásně a široce usmívají. Tenhle výsledek, všechny ty upřímné usměvavé tváře, jsou pro něj snad stejnou odměnou jako uznání slovutných kunsthistoriků.
Na jednom malém pozoruhodně usměvavém městě začínalo docela příjemné slunečné odpoledne.
Na jednom malém pozoruhodně usměvavém městě začínalo docela příjemné slunečné odpoledne.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.