Dnešní malý článek není typickou "Črtou z Lefkady" - už jen proto, že by bylo ho možné napsat kdekoliv, minimálně kdekoliv, kde bylo možné pozorovat tzv. krvavý úplněk, což není nic jiného než úplné zatmění v ranních hodinách, kdy úplněk dostává díky lomu paprsků slunce v zemské atmosféře "krvavé" zbarvení. No a jak to u věčně vystresovaných lidí bývá, za každým takovým nebeským znamením vidí nějaké neštěstí, zřejmě v sebezáchovném pohnutí, kdy se snaží aspoň za část blbostí, které napáchají sami lidé, hodit vinu na astronomické úkazy, které v tom ovšem bývají zcela nevinně. Zejména věční negativisté, kteří jsou připraveni vidět na všem nějaké neštěstí a dalších mnoho katastrof předvídat do budoucnosti, mají v tu dobu pré, ohánějí se spoustou zaručených starodávných proroctví a věští svrab, neštovice, zániky civilizací, asteroidy a výbuchy sopek či násilí, takže když se někde ve světě v příštích deseti létech třeba jen zatřese země, jako to dělala vždycky, s výrazem vševědoucích Libuší tajemně dodávají: "Však my jsme to říkali už tehdy! Víte? To ten krvavý úplněk!
Nemám rád tenhle typ lidí. Byť v některých důležitých věcech neberu osudu jeho váhu a schopnosti, myslím si, že člověk by se měl vždy snažit vidět věci v o něco lepším světle, než jsou, ať už je to právě světlo komety, modrého úplňku nebo úplňku krvavého. Lepší aspoň nějaké světlo, než úplná tma!
Když jsem se dozvěděl, že v noci z neděle na pondělí by měl být vzácný "krvavý" úplněk vidět, připravil jsem se na celkem poctivé focení. Myslel jsem, že křepce vyběhnu se stativem na pláž a budu celou hodinu a čtvrt dokumentovat různé fáze krvavého zatmění. Nastavil jsem si budíka na očekávaný začátek zatmění, takže jsem - rozladěn - mohl sledovat, jak si měsíční bílé kolo musí na lefkadské obloze razit cestu tisíci malých obláčků, které se měsíčním světlem vždy rozzářily, ale měsíc překryly jako cnostnou dámu za jemným průsvitným paravánem. Přeřídil jsem tedy budíka na očekávaný čas úplného zatmění a v pohodě jsem usnul. I půldruhá hodina spánku se přece na dovolené počítá.
Tady bych měl předeslat, že jako budík používám mobilní telefon, který zpočátku začíná budit jemně a pak postupně svůj zvuk zesiluje a drsní, k čemuž ale málokdy dojde, protože mobil vypnu hned při prvních - ještě něžných - tónech. Ukázalo se ale, že v čase zatmění jsem právě procházel mimořádně hlubokou fází spánku, kterou počáteční tiché zvuky vyluzované mobilem nestačily přetrhnout. Až když mobil přidal na hlasitosti, pochopil jsem, že mě zamýšlí - trvaje na mých původních záměrech o dost pevněji, než já sám - probudit.
Asi znáte takové apartmánové domy, jako jsou tady na Lefkadě: Příčky nedostatečně izolovány, všechna okna otevřena; když se někdo kopne na jedné straně domu omylem bolestivě do palce, jeho syknutí je slyšet až na straně druhé, přes pět dočasně dovolenkových "partají" a napříč patry. Vášnivé noci novomanželů na svatební cestě dokonce dokážou okrást o spánek obyvatele několika domů v okolí. A v podobném domě, proti kterému je český panelák synonymem té nejkvalitnější zvukové izolace, jsem ve snaze rychle přerušit nepříjemné buzení ve čtyři ráno, mobil upustil - pohříchu přesně do malé mezírky mezi dvě postele. V tu ránu jsem se probudil tak dokonale, jak nebývám ani v pravé poledne. Snažil jsem se mobil vyšátrat, ale mezírka byla úzká (právě tak na tenký mobil) a postele příliš poctivě těžké. Mobil řval přesně podle naučeného programu čím dál hlasitěji.
Zkusil jsem dosáhnout pro mobil z boku, ale telefon se schoval přesně na místě, kam nebylo možné dosáhnout rukou, a podle toho, co jsem vše nahmatal, asi už dlouho ani koštětem. Nakonec jsem mobil, který si - utržený ze řetězu svého podřízeného postavení - vyřvával svou nemožnou opakovanou melodii do tiché noci, opuštěné k ránu i harašením jinak všudypřítomných cikád, tak nahlas, jak mu jeho technické parametry umožňovaly, dohnal tak, že jsem musel - samozřejmě také s hlasitým doprovodem - posunout o metr a půl obě masivní postele.
Byly čtyři hodiny ráno, já byl probuzený tak, jak už dlouho ne, a na obloze nebylo po krvavém úplňku ani stopy, protože byl skrytý za decentní oponou mraků, které normální úplněk prosvítí, ale ten temně krvavý ne. A tak jsem byl rád - přes všechny přípravy - když se oblaka na chvilku rozestoupila a načervenalý úplněk se na pár vteřin objevil. Vzal jsem tedy foťák a rychle, než se opona historie opět uzavře, na extrémní ISO a z ruky opřené o futra jednoho z apartmánů čerstvě probuzeného domu, pořídil skoro naslepo pár obrázků.
Když jsem se ráno starším dámám obývajícím přilehlé pokoje omlouval za své noční extempore, neříkaly - ještě kdysi slušně vychovány - nic a tvářily se, že je moje "buzení telefonem" nějakým šťastným nedopatřením minulo.
Ale jejich přiospalé pohledy byly - to mi věřte - opravdu krvavé! :-)
Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.