Výšlap na horu Sikero

Moje první noc na Lefkadě celá propršela a déšť to byl - jak je tu zvykem - poctivý. Ráno již postupně slábl, a proto jsem si řekl, že budou dobré podmínky pro chození (pod mrakem, teplota lehce přes dvacet), takže si vyšlápnu nejvyšší kopeček nad městečkem Vassiliki, který se jmenuje Sikero. Z města je dobře vidět, jak cesta šněruje po jeho úbočích, dost lidí přemýšlí o tom, že z vrcholu musí být hezký rozhled na zátoku, ale málokdo tuhle cestu, která v letních vedrech není úplně zadarmo, doopravdy podnikne. Myslel jsem, že by se mohly mraky postupně rozpouštět a otevřou se nějaké zajímavé výhledy na centrální lefkadské pohoří; ostatně z cesty je vidět nejen zátoka Vassiliki, ale celé pásmo vrchů postupně se zanořujících do moře (ne nadarmo se jim říká "vstup do Hádovy říše").

Ráno bylo pro některé turisty překvapivé: Jejich báječné hotelové zahrádky se zčistajasna ocitly pod vodou a na pláži se objevila celá řada kopáčů, kteří se vyhloubenými stružkami snažili odvést vodu do moře.

Tohle byl cíl mé cesty - hora Sikero, na jejímž úpatí bylo kdysi vystavěno staré Vassiliki s přístavem. Ale fotku jsem dělal hlavně proto, abyste viděli, že dešti bohatě napojená říčka si prorazila svou cestu do moře.

S další řekou (zatím jsem vždycky viděl jen její vyschlé koryto) byla trochu větší potíž. Odvádí přebytečnou vodu z hor a s ní se splavuje i hornina - zdejší bílý vápenec tak barví do běla nejen její tok, ale i moře, do kterého se vlévá.

Zdejší rostlinstvo se po horkém létě snaží zachytit co největší množství životadárného deště...

...a zdejší živočišstvo si chodí nakoupit do životadárných obchodů.

Cesta nahoru vede zpočátku velikou oklikou po mořském pobřeží směrem na úžasnou pláž Agiofili. Stavějí se tu nové domy a zároveň rozprodávají parcely, takže tu zřejmě bude časem o dost rušněji, než bývalo. Některé Řeky to ale nedokáže vyvést z klidu. Tenhle například - jak je vidět v oblasti nad přístavem - již dlouho parkuje ve speciální "jehličnaté garáži".

Když se cesta přece jen osamostatní poté, co se odbočí z hlavní cesty na pláž Agiofili, už moc živáčků nepotkáte (já potkal za celý půlden jen čtyři a tři z nich byli zvědaví Češi). Řekové se do kopců moc kochat nechodí, ostatně proč taky - taková pošetilost! Překvapilo mě, že dvě křižovatky byly vybavené rozcestníkem. Je totiž specialitou Lefkady, že za těžké peníze (většinou z evropských fondů) vystaví nějakou novou silnici nebo stezku, ale na ukazatel směru - aby novou krásnou cestu objevili i turisté, pro které je většinou určena - už nějak nezbydou peníze. Na označené křižovatce jsem tedy zabočil doprava do prudkého kopce. Po cestě motýla :-).

Shora bylo dobře vidět, jak do čisťounkého moře proudí spousta bílé vody z místní řeky a kalu se postupně ujímají mořské proudy a víry, které ho roznášejí po celé zátoce.

Při cestě po úbočí jsem našel i jeden starý dub, jehož kůra si vysloveně řekla o zařazení do dlouhodobého fotocyklu Fantaskní příběhy ze světa kůry.

Jeden pán, kterého jsem potkal cestou na vrchol, se bál, že jsem jen sešel omylem z cesty na pláž, a několikrát se mne ptal, jestli vím, kam jdu, a jestli nezabloudím. Odpovídal jsem mu, že tady se prostě zabloudit nedá. Pak se ale zčistajasna vrchol, který má jen něco přes 400 metrů, zahalil do hustých mraků, nebylo vidět na krok a odbočku ke kapličce Sotiro, kam jsem chtěl zajít, jsem v té mlze třikrát minul. A pak že se prý nedá!

Ke kapličce Sotiro se musí odbočit z hlavní kamenité cesty v jejím nejvyšším bodě doleva. Z původní kamenné stavby už zbyly jen rozvalené zdi, ale je tu aspoň "budka" s tradičním křížem, svatým obrázkem a nádobou na olej.

Z úbočí je pěkně vidět na protější kopce, které se postupně zanořují víc a víc do moře, až na svém konci - mysu Doukato s velkým a funkčním majákem - skutečně dospějí k bráně do tajemné Hádovy říše. Po dešti jsou kopce v mracích, takže je vidět, že nejnižší oblačnost byla už tak ve 150 - 200 metrech.

Zmíněný maják na nejzazší a nejjižnější výspě ostrova jsem vám aspoň trochu přiblížil teleobjektivem. Do záběru se dostal i trajekt pendlující mezí Lefkadou a Ithakou a Kefalonií. Teď na podzim už jezdí jen jednou denně, ale v plné sezóně jeho příjezdy a odjezdy rytmizují život zdejšího přístavu. I když vypadá z té výšky maličký, nedělá mu problémy převážet i obrovité kamióny.

Co vypadalo ráno jako skoro ekologická katastrofa, odpoledne už nijak zvlášť nehrozilo: Proud bílého kalu z hor postupně slábl a moře si s ním stále lépe dokázalo poradit. Večer už po něm na pláži nebyla skoro ani stopa. Samočistící schopnost zdejšího moře je neuvěřitelná a je pravda, že na to někdy Řekové dost hřeší.

Abych nešel zpátky úplně stejnou cestou, na značené křižovatce (viz fotka nahoře) jsem odbočil na vesničku Kontarena. Od Vassiliki ji oddělují zalesněné kopce a rozlehlé olivové háje, přímá cesta do Vassiliki neexistuje a je třeba dojít až k hlavní silnici. Pozor, místní chudí obyvatelé často vlastní kromě aut i lodě, takže když vám bude nějaký Řek nabízet zánovní Felicii, kdoví, co všechno můžete dostat :-).

Hora Síkero z Kontareny. Z vrcholu ve výšce 436 metrů nad mořem ranně odpolední mraky už odplynuly a obloha se začala barvit do modra.

V této vesnické dílně byla celá stáj různobarevných sádrových oslíků. Jiný kraj, jiný mrav. U nás zase vedou trpaslíci.

Při podvečerní zpáteční cestě k moři do Vassiliki se roztrhala původně jednolitá mračna i nad centrálním pohořím Stavrota. Nejvyšší dva body jsou ten kopec vlevo, resp. ten úplně nejvyšší bod (1182 m) je z tohoto úhlu v zákrytu za druhým nejvyšším bodem. Na vrcholy nevede žádná regulérní cesta, ale jestli se tam chcete podívat a rozhlédnout se odtud, můžete si přečíst můj starší článek Výstup na nejvyšší body Lefkady.

Bylo už k večeru, když jsem se vrátil zpět do svého přechodného domova ve Vassiliki. Vzal jsem to zkratkou přes zahrady a všiml jsem si, že v tomto stavení asi mají rádi koaly. Nevím proč, ale něco mi říká, že Gary a Mary budou nejspíš Australani :-).

No a pak už zbývalo jen se trochu zušlechtit po dlouhém výletu a vyrazit opět do centra místního dění - do starého přístavu. Můj známý restauratér měl takovou radost, že mě zase vidí, že mi k mé vybrané krmi svévolně přidal ještě dvě další dobroty, takže jsem byl plný ještě před oficiálním předkrmem (vynikající grilované sardinky). Ale i to je Řecko; lidé jsou tu srdeční a byli by velmi nešťastní, kdyby vám nechutnalo. Ještěže jsem přes den nic nejedl, takže se do mne tři předkrmy s hlavním jídlem a lahvinkou místního červeného vína bez větších problémů vešly :-).

Jedna místní známá obchodnice mě varovala, abych si neděli pořádně užil, že po krásném slunečném dni se má počasí zase zhoršit a deště budou pokračovat. Teď je venku nádherně a začíná to pořádně pálit. Léto je zpět, takže po určitých peripetiích se sepsáním tohohle článku (když už byl skoro hotový, jen to bliklo a mohl jsem začít nanovo, grrrrr!) mne teď omluvte, protože spěchám nejbližší cestou ke slané vodě. Ještěže to mám tentokrát jen pár metrů!

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.