pátek 29. listopadu 2024

Dvouokna

Před pár dny jsem nahlásil do galerie Holandský dům v Berouně, kde se bude v květnu příštího roku konat moje příští samostatná fotografická výstava, že se výstava bude jmenovat MINICYKLY a měla by sestávat z asi pěti až šesti malých sérií fotek z různých dlouhodobých fotografických cyklů, které průběžně - většinou už řadu let - fotím. Určitě by se tam např. měl objevit i zde na blogu od samotného svého začátku v roce 2010 prezentovaný cyklus Kouzelná zahrada, určitě tam budou Říční variace, které fotím pořád na tom samém místě na Berounce, nejspíš tam bude i Praha pomalým okem, ze zahraničí asi i exotické a mně velmi milé Japonsko - V kůži Čekodžina. Zatím nemám úplně pevný plán, mám ještě pár měsíců na přemýšlení; v listopadu jsem musel dodat jen název pro jakýsi plán kulturních akcí v Berouně na rok 2025 a stručnou anotaci výstavy, jak se znám, rámcový plán bude ještě doznávat určitých změn a teprve postupně budou z mlhy budoucnosti vystupovat jeho konkrétní obrysy.

Díky tomu se ale začínám na svět kolem sebe dívat očima podobných minicyklů, najednou k sobě dávám různé obrázky, které mě dodnes nenapadlo stavět vedle sebe, protože jsem nepřemýšlel nad souvislostmi mezi nimi. Podobně je tomu u dnešní maličké série fotek "Dvouoken": vznikly každá v jiném čase, na jiném místě a vůbec nebyly určeny k tomu, aby tvořily jeden celek (byť minicelek :-)). je ale pravda, že jsou všechny z letošního podzimu a v počítači nebyly daleko od sebe, což byl ostatně důvod, proč jsem si možné tematické souvislosti mezi nimi vůbec všiml a řekl si, že to využiju pro tento článek, zvlášť když zdejší čtenáři teď dvakrát za sebou dostali pouhý "suchý" text bez obrazového doprovodu se vzpomínáním na 35 let staré události mého osobního 17. listopadu 1989

úterý 26. listopadu 2024

Můj 17. listopad 1989 - 2.část

Pozn.: Tentokrát jsem si dovolil rozdělit článek na dvě části. V prvním díle jsme se v historicky přelomovém dni dostali až do časného pátečního odpoledne, kdy jsem se dozvěděl fajn novinu, že totiž mohu poprvé od začátku své vojny na celý víkend až do pondělního rána opustit kasárna. I když jsem oficiálně vojančil v pověstných Janovicích nad Úhlavou, v té době jsem s "trestnou četou" pobýval na brigádě v Dašicích u Pardubic, kde jsem tou dobou v tamějších kasárnách vykonával intelektuálně nepříliš náročnou práci s lopatou a krumpáčem na stavbě jakési silnice. Celý text první části si můžete přečíst na odkazu Můj 17. listopad 1989 - 1.část.

Z cesty do Prahy se mi v paměti moc informací neuchovalo, nejspíš proto, že jsem cestu bral pouze jako nutnou daň za vše, na co jsem se těšil. Pamatuji se jen na to, že jsem nikde nemusel na nic čekat, vše na sebe pěkně navazovalo a jediné, co jsem stihnul, byl nákup většího množství pardubických perníčků ve specializovaném stánku na jednom z nástupišť pardubického nádraží (předpokládám, že tento stánek již v těch místech dávno není), abych mohl své blízké náležitě originálně obdarovat a ještě v nich nenásilně uhnízdil myšlenku, že právě dlím v armádním rozjímání právě na Pardubicku. V Praze jsem byl cobydup. Na podvečerním nádraží byl ruch úměrný tomu, že začínal víkend, a na žádný dějinný zvrat to tedy zrovna nevypadalo. 

Vlastně si už ani nepamatuji, kde přesně jsme s mou tehdejší dívkou měli v Praze sraz; bylo to kdesi na Starém Městě, protože oblíbenému Václaváku a zejména nejoblíbenějšímu místu setkání "pod vocasem" jsem se snažil - zvlášť po ne tak starých zkušenostech z lednového Palachova týdne, kdy jsme se chodili na Václavák každý den proběhnout a jednou dokonce osprchovat - preventivně vyhnout. A kde jinde by se měl odehrát případný neřízený sběh lidu, ke kterému jsem se vážně nechtěl přichomýtnout v uniformě, protože jednak jsem se za ni z hloubi duše styděl a jednak pro takový případ uniforma představovala obrovskou míru nesvobody v konání. Dostat pár ran pendrekem či být zadržen jako civil bylo s možností totéž si vyzkoušet jako - jakkoli nedobrovolný - příslušník lidové armády opravdu nesrovnatelné, co se možných následků týče. 

Setkání po několika týdnech nebylo tak vřelé, jak jsem si představoval, nicméně tehdy jsem to ještě přičítal chladnému listopadovému počasí. Bloumali jsme po Starém Městě jako dva turisti: Staromák, Židovské město, Klementinum, Karlův most... Povídali jsme si o novinkách i o tom, co asi bude po vojně, ale bylo cítit, že to je ještě hodně daleko, naše vize o budoucnosti nejsou úplně přesvědčivé a cestou se ještě může stát všelicos. Když jsme procházeli kolem rotundy Nalezení svatého Kříže, napadlo mě, že když jsem v Praze, mohl bych cestou koupit nějaké dobré víno k půlkulatým narozeninám mé maminky. Venku ovšem kromě mrazivého povětří zuřil i "rozvinutý socialismus", takže o pátečním večeru nebylo ani v centru Prahy mnoho míst, kde by šlo sehnat něco podle mých představ. No a mě napadlo, že jsme kousek od Národní třídy, kde je slušné lahůdkářství, ve kterém bývá otevřeno až do večera, před vojnou jsem tam takhle nakupoval už několikrát.

Když jsme vstupovali do obchodu, Národní třída byla jako vymetená. Jenom sem tam pospíchala po chodníku nějaká postava s vyhrnutým límcem kamsi do tepla. Jindy všudypřítomné řinčení tramvají jako kdyby se někam odstěhovalo, bylo ticho a vzduchem poletovalo pár zbloudilých sněhových vloček. Když jsme asi za deset minut z obchodu vyšli i s narozeninovou lahví a prodavačka hned na námi zamkla, bylo ale úplně všechno jinak: Na ulici už byla spousta lidí, vzduchem létaly řízné povely a do prostoru Národní třídy najížděly další žlutobílé dodávky, ze kterých vyskakovali kluci přibližné mého tehdejšího věku, byli taky v uniformách (od té mé naštěstí dobře rozeznatelných) a rovnali se se svými štíty, helmami a dlouhými bílými obušky do kordónu napříč ulicí. Došlo nám, že blíž k centru nastávajícího konfliktu jsme se při tom svém bezcílném bloumání asi dostat nemohli. Dav, proti kterému se zátaras na Národní tvořil, sice ještě nebyl vidět, ale začal sem už zpoza Národního divadla doléhat klasický halas demonstrace. 

Co teď? Ještě před pár týdny bychom asi moc nepřemýšleli a jednoduše bychom se přidali jako už několikrát před tím. Jen ta moje zpropadená uniforma a vojenská knížka namísto slušného dokladu nebyly zrovna optimálním vybavením do podobné akce. Přiznávám, že mi letělo hlavou, kolik let natvrdo v nepříliš lázeňském vojenském zařízení můžu dostat za účast na demonstraci proti režimu, který na mně nedlouho před tím vynutil přísahu, že ho budu chránit. No a taky mi samozřejmě nebylo lhostejné, že v ohrožení nejsem sám, ono se úplně jinak uvažuje, když si člověk může dovolit myslet jenom za sebe a když je v tom namočený ještě někdo další. Hluk davu u Vltavy byl stále zřetelnější a vytvářený policejní kordón stále pevnější. Mela byla neodvratná.

Dohodli jsme se celkem rychle: Dneska tu bude husto a moje uniforma slibovala jedinečnou příležitost dostat naloženo pěkně z obou stran. Zkusíme zmizet. Ale kudy? Cesta, kterou jsme přišli, už nepřicházela v úvahu, tam budou za chvíli demonstranti. Další cesty byly zatarasené. Tak jsme si vzpomněli na přísloví "líná huba, holý neštěstí". Došli jsme až ke kordónu z plastových štítů, které budou už za chvíli v dlouhé nervózní interakci s čelem davu, na jeden z nich jsem zaťukal a zeptal se, jestli ještě můžeme projít, protože se potřebujeme dostat na nádraží. Dotyčný štítonoš si sice úplně jistý nebyl, podíval se na své sousedy vpravo i vlevo, ale nikdo se k odpovědi neměl. Bůhví, jaké tou dobou měli pokyny a jestli vůbec nějaké. Po chvíli váhání se v hradbě štítů objevila skulina. "Tak poďte, ale honem!" Poodhrnutá opona se za námi zase zavřela a pak už, myslím, moc lidí bez výprasku neprošlo. 

Docela by mě zajímalo, jestli tou dobou už běžely esenbácké kamery dokumentující zásah a jestli je tahle epizodka na nějakém starém záznamu. Každopádně jsme po vzoru Carrollovy Alenky prošli za zrcadlo, tvořené v tom okamžiku nesympatickými průhlednými štíty, a na poslední chvíli jsme tak opustili jeviště, na kterém mělo za pár chvil začít představení, nebo spíš zápas, ve kterém okamžitý vítěz paradoxně všechno prohrál. Na věčné časy (aspoň tedy doufám) a nikdy jinak!

Na nádraží jsme si zamávali, já pokračoval domů do Plzně a v půlnočních zprávách na nejmenované "štvavé" stanici (ty naše oficiální událost přešly tradičním lhaním) jsem se dozvěděl, co jsme oba tušili, totiž že si obě znesvářené strany večerní akce kupodivu nepadly do náruče, ale tekla krev. Po nervózní sobotě chudičké na věrohodné zprávy se pak v neděli spustily mediální tance kolem domněle ubitého studenta Martina Šmída a začalo být jasné, že tentokrát to bude všechno větší a významnější než při předchozích výprascích.

V pondělí ráno jsem se jen velmi neochotně vracel z opušťáku zpět ke své jednotce a k svému krumpáči. V Pardubicích na nádraží ještě v pět ráno neměli otevřený stánek s perníčky, ale trafika už otevřená byla a v ní byly za padesátník ke koupi i noviny, které o páteční demonstraci psaly úplně jinak, než se zatím psávalo. Skoupil jsem pro své "spolubojovníky" asi deset kousků tehdejší Mladé fronty, Svobodného slova a Lidové demokracie a ukázalo se to být prozíravé, protože ten den vůbec poprvé bylo v kasárnách k dispozici výhradně Rudé právo, protože se nás naši velitelé snažili chránit před zmatkem z přemíry informací.

Když jsem za dva týdny dostal další volno, bylo v podstatě po všem a po revoluci zvlášť. Podle dost syrových pravidel pozdějšího filmu Musíme si pomáhat jsme si tak nějak řekli "odpusťme si, co jsme si" a "nejsme jako oni". Už pár dní po 17. listopadu se začaly stírat rozdíly mezi těmi, kteří dostali na Národní třídě naloženo, a těmi, kteří nakládali. Velitel, který v pondělí po mém návratu běhal po baráku a křičel, že pojede do Prahy a všechny ty protestující studenty rozstřílí kulomety na kusy, za pár dní - když byla zrušena tzv. vedoucí úloha komunistické strany, jejímž byl samozřejmě členem - plakal dojetím, objímal se s ostatními a nadšeně řval "Kluci, vyhráli jsme!!!"  Ano, takhle my tu v naší malé České kotlince děláme revoluce a svět nás za to naoko obdivuje.

Není to zpětně nic moc pomyšlení, ale nejspíš kdybych tenkrát večer na Národní třídě zůstal napravo od policejního kordónu, snášel bych to ještě o dost hůř.


 

sobota 23. listopadu 2024

Můj 17. listopad 1989 - 1.část

Pozn.: Dnešní téma je o něco štěpnější, než se vejde do jediného článku, takže si snad teprve podruhé v historii svého blogu dovolím rozdělit text na dvě části. Snad by to nemělo moc vadit, když navíc v neděli kvůli speciálnímu slavnostnímu programu tohoto víkendu ohlášeně nevyjdou tradiční Nedělní miniglosy. 

Hodně lidí je přesvědčeno, že události, jichž se kdysi dávno osobně účastnili, mají v hlavě zafixované napořád a i po dlouhých létech by uspěli jako hodnověrní očití svědci. Nevím tedy, jak to máte vy ostatní, ale za sebe tomu nevěřím. Domnívám se, že paměť si po dlouhé době přesně vybavuje určité ostrůvky skutečnosti, které měla opravdu dobrý důvod uchovat, nicméně přesné propojení mezi těmito ostrůvky je už zamlženo dlouhým odstupem a pozdějšími událostmi a zkušenostmi. Vlastně si v hlavě daný příběh postupně nenápadně obrábíme, takže od hmotného těla toho, co se opravdu odehrálo, postupně odlétávají špony reality, které končí v prachu zátočin propojujících paměťové buňky. Jsem sice přesvědčený, že skutečnost je do posledního detailu schovaná a dobře uložená kdesi v "datovém skladu" naší paměti, odkud dokáže v nečekaných souvislostech vykukovat, až z toho pomyšlení, co všechno tam někde musí být, někdy bývá člověku ouzko, ale snaha cíleně nahlédnout do takového "skladu" mi trochu připomíná snahu jistého zeměměřiče K. dostat se k vrchnosti na místní zámek :-). Protože je ale důvodné podezření, že s postupujícím časem to bude spíš horší než lepší, řekl jsem si, že se k 35. výročí listopadových událostí pokusím aspoň zčásti a v bodech zrekonstruovat průběh svého 17. listopadu 1989. Byl to v tom roce pátek, na který navazoval víkend. Jak se ukázalo, můj první víkend po začátku povinné vojny, který jsem mohl strávit mimo zdi kasáren.

Jisté je, že ráno, dopoledne a časné odpoledne u mne toho dne proběhlo v Dašicích, což je obec kousek od Pardubic. V této nevelké obci kdysi sídlil vojenský útvar, ke kterému nás bylo asi dvacet vojáků základní služby s jedním důstojníkem odveleno na brigádu z našeho tehdejšího hlavního útvaru v Janovicích nad Úhlavou (jak byla skoro celá naše jednotka v den svátku 28. října při přesunu z Janovic do Dašic zatčena na plzeňském nádraží kvůli mému odznáčku v podobě československé vlajky, jsem kdysi na blogu napsal v článku O průšvihu s vlaječkou). Po ranním nástupu jsme se převlékli do "brigádnického", nafasovali jsme krumpáče a šli - s přestávkou na oběd - až cca do dvou odpoledne kopat výkopy pro novou silnici, po které se měla pohodlněji přemisťovat technika tehdejšího místního raketového útvaru. Mimochodem, tato pracovní zkušenost mi byla mnohokrát k užitku v okamžiku, kdy mě různí internetoví diskutéři v návalu zlosti nad našimi rozdílnými pohledy na svět posílali dělat konečně něco užitečného "k lopatě", protože jsem mohl kdykoli říct, že (pravděpodobně jejich) práci s lopatou a krumpáčem jsem už celkem v pohodě zvládl, takže je čas, aby teď oni předvedli, jak jsou schopni zvládnout tu moji.

U jednotky jsme byli dva absolventi VŠ a po práci jsme byli pozváni k našemu veliteli, který nám slavnostním hlasem oznámil, že jeden z nás bude moct odjet ještě dnes odpoledne na víkendový "opušťák" domů (na vojně jsme byli od 1. října a byla to naše první šance podívat se domů), ten druhý pojede příští víkend. Tak jsme si s kolegou na místě "střihli" a já vyhrál, což jsem tehdy bláhově považoval za úžasné štěstí. Mimochodem, přesně týden nato jsem musel své prvotní nadšení přehodnotit, protože původně "poražený" kolega o příštím víkendu zažil doma v Praze ty nejemotivnější okamžiky "sametové revoluce" osobně na Václaváku a na Letné, kdežto já byl tou dobou zavřený ve vymrzlém dašickém baráku s poblikávající televizní obrazovkou napájenou provizorně bůhvíodkud, protože se nás oduševnělí vojenští náčelníci snažili vypínáním elektrického proudu ochránit od vlastizrádného dění za kasárenskou zdí. Taktak jsem stihl připravit se na odpolední autobus do Pardubic a zavolat své tehdejší dívce do Prahy, že má zrušit všechny původní páteční plány, protože zcela mimořádně a neočekávaně přijedu do Prahy. Sice s ne takovým nadšením, jaké jsem si představoval (pravé důvody jsem pochopil o něco později), ale plány opravdu zrušila. Sraz jsme měli v pět na Starém Městě, kde jsme se měli domluvit, jestli máme nějakou šanci zůstat společně v Praze (to neklaplo) nebo budu večer pokračovat domů do Plzně. Nevýhoda byla, že jsem mohl na opušťák jet jen v uniformě, ve které jsem se mezi normálními lidmi cítil děsně a že jsem v pondělí ráno před zahájením směny musel být zase zpátky u své čety a u svého krumpáče. "A bacha, ať se k něčemu nepřimotáte, četaři Vápeníku!" pohrozil mi náš nadporučík. "Prej se má v Praze zase něco dít, řikali," dodal skoro šeptem.

Dostal jsem na cestu papír, že smím až do pondělního rána opustit svou posádku, a vydal jsem se vstříc dobrodružství normálního světa. Normálního? Byl přece teprve 17. listopad 1989 odpoledne...

Když jsem se v pondělí ráno hlásil zpátky do práce, všechno vypadalo na pohled stejně jako v pátek, ale ve skutečnosti už bylo všechno jinak. "Já to věděl, že vás nemám pouštět domů!" láteřil po pár dnech nadporučík. "Chvilku ho člověk pustí z očí a už je revoluce!!" :-)

(pokračování příště)


Teď už si můžete přečíst i pokračování v článku Můj 17. listopad 1989 - 2.část


středa 20. listopadu 2024

Jan Šibík: Severní Korea

V Praze je teď hned několik výstav hodných pozornosti každého příznivce zajímavých fotografií. V sobotu před státním svátkem jsem si - poté, co jsem vypořádal dvě své letošní výstavy a začal se už zamýšlet nad tou příští - dopřál konečně ten luxus zajít si na výstavu, na které se nemusím o nic a o nikoho starat, jen se nechám unášet výstavní atmosférou a energií, vyzařující z fotek. K tomu jsem si vybral výstavu skvělého fotoreportéra Jana Šibíka v pražském Karolinu, která je zatím možná nejnavštěvovanější letošní pražskou výstavou. I proto jsem si řekl, že pořídím pro svůj blog malou obrazovou upoutávku pro všechny, kdo by ještě chtěli stihnout nahlédnout aspoň malinko pod pokličku nejizolovanější země světa, totalitní Severní Koreje. Zvlášť to, myslím, bylo příhodné právě vpředvečer dne, kdy si připomínáme začátek dominového pádu naší vlastní československé totality. A je dobré si uvědomit, že Honza Šibík své asi vůbec první opravdu slavné reportážní fotografie nasnímal právě v listopadových dnech roku 1989, aby se pak stal na dlouhou dobu "létajícím fotoreportérem" časopisu Reflex a do určité míry postupně i českou "reportážní ikonou". Viděl jsem mnoho Šibíkových reportáží a před mnoha jeho fotkami jsem musel smeknout pomyslný klobouk, protože to byly fotky nejen technicky i formálně skvělé, ale vždy i obsažné, vyprávějící pronikavě dramatický příběh a v neposlední řadě prostě krásné. 

neděle 17. listopadu 2024

Nedělní miniglosy č.753

 

Co se vám vybaví, když vidíte číslo 753? Mně třeba - aspoň podle pověsti a se záporným znaménkem - rok založení Říma. A je to jen o tři víc než pěkně kulaté číslo 750, k jehož uctění jsem nedávno publikoval výběrové jubilejní číslo 750, do kterého se kvalifikovalo 41 pečlivě vybraných miniglos z posledních 13 měsíců. Ano dnešní číslo naznačuje, že už pokračujeme ve standardním rytmu běžných Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Což mimochodem bude mít výjimku příští víkend, protože celá redakce NMg se bude účastnit oslav osmdesátých narozenin mé maminky (která sice NMg i všechny další zdejší blogové články poctivě čte, ale občas udělá výjimku právě u těchto miniglosových úvodníků, tak uvidíme, jestli si téhle poznámky všimne :-)). Každopádně - příští neděli Nedělní miniglosy nevyjdou, protože nebudu v Praze a na vymýšlení miniglos nebudu mít ani pomyšlení.
 
Od minulé neděle jsem stihl publikovat dva nové články: Nejdříve jsem informoval o Nenápadném konci podniku U Rozvařilů , kam jsem celkem často chodil na nedělní oběd před psaním Nedělních miniglos v kavárně naproti (mimochodem, ta kavárna je právě v místech původní restaurace U Rozvařilů). Ve druhém článku jsem se po dlouhých deseti měsících vrátil k poezii Christiana Morgensterna a pokusil jsem se přeložit už jubilejní desátou Morgensternovu básničku, tentokrát tu s běžným názvem Dvě láhve, u mne tedy spíš Dvě flašky. Z předchozího období ještě jednou připomenu obsáhlejší fotoreportáž Fotovýšlap na horské jezero Reedsee ve Vysokých Taurách poblíž Bad Gasteinu v Rakousku a text O velkých následcích malých náhod, ve kterém jsem popsal, jak se díky nenápadnému setkání na jedné pražské ulici postupně sžívám s dříve nepoznaným světem českých fotografů, o kterých jsem doposud spíš jen slyšel nebo četl.

pátek 15. listopadu 2024

Dvě flašky (Christian Morgenstern)

Čas doslova letí: Naposledy jsme si zde zkusili přeložit básničku Christiana Morgensterna spolu se vstupem do nového roku 2024 a teď už skoro máme na krku advent. Tak nebudu zdržovat a rovnou se podíváme na německý originál pro dnešek vybraného kousku, kterým je básnička Dvě láhve (nebo flašky, chceme-li, a já dnes docela chci :-)):

Die beiden Flaschen
 
Zwei Flaschen stehn auf einer Bank,
die eine dick, die andre schlank.
Sie möchte gerne heiraten.
Doch wer soll ihnen beiraten?
 
Mit ihrem Doppel-Auge leiden
sie auf zum blauen Firmament ...
Doch niemand kommt herabgerennt
und kopuliert die beiden.
 

úterý 12. listopadu 2024

Nenápadný konec podniku U Rozvařilů

To jméno se v Praze na Poříčí používá už asi 600 let, jmenoval se tak totiž (u Rozvařilů nebo taky u Vlašimských) původní starý pivovar a nejspíš i zájezdní hostinec, který fungoval v těchto místech už od 15. století, nedaleko od novoměstských hradeb i od místního farního kostela svatého Petra. V Ruthově Kronice královské Prahy je velice podrobně rozebráno, jak tento objekt a přilehlé domy už od roku 1381 postupně měnily majitele, mezi nimiž byl i z období tzv. kalady nechvalně proslulý finančník Jan de Witte). Když se na přelomu 19. a 20. století tato čtvrť bouřlivě rozvíjela, stalo se z Rozvařilů doslova kulturní centrum: Kromě restaurace tu byl i proslulý šantán a kabaret a kdysi jsem v jakési stařičké pražské ročence ze 60. let četl moc zajímavé vyprávění pamětníků o tom, jak to právě v těchto končinách žilo a s jakými postavami to tu bylo spojené (třeba slavný Artur Longen by mohl vypravovat). Pak se to tu vše ve 30. letech 30. století přestavělo pro Legiobanku a v novém moderním paláci vznikl i velký divadelní sál ("Déčko" E.F. Buriana, dnešní Archa).

Z restaurace a zájezdního hostince se postupně stala celkem věhlasná jídelna a bufet, za dob svých studií jsem tam rád chodil, protože tam byl slušný výběr "hotovek" za nikoli zrovna nemravné ceny. V 1. půlce 90. let byl původní objekt zrekonstruován a když jsem začal v roce 1997 nedaleko odtud pracovat, už to tu vypadalo trochu jinak, vnitřní uspořádání se proměnilo a už to byl méně bufet a více samoobslužná restaurace, takže jsme sem nezřídka chodili s kolegy na oběd, přičemž v nabídce byla většinou česká klasika. V roce 2008 došlo k velké změně a místo tradiční restaurace tu vznikla kavárna Starbucks. Restaurace s legendárním jménem ovšem tehdy nezanikla, ale objevila se v podobě klasické "tácové" samoobslužné jídelny jen kousek odtud, doslova "přes ulici" - v 5. patře obchodního domu Bílá labuť. 

Když jsem začal zveřejňovat své blogové Nedělní miniglosy, po nějaké době se ukázalo jako šikovné chodit je psát o nedělích do kavárny. A protože jsem našel "miniglosový azyl" právě v kavárně na Poříčí, kde kdysi byla restaurace U Rozvařilů, docela často jsem chodil na oběd k Rozvařilům do Bílé labutě (měli otevřeno i v neděli) a odtud jsem jen přešel ulici a u horké čokolády jsem odpoledne v kavárně napsal další vydání NMg.

Minulou sobotu jsem šel opět jednou k Rozvařilům na oběd, užuž jsem si cestou uchystal chuťové buňky na tamější klasický repertoár a zjistil jsem překvapeně, že jídelna U Rozvařilů už neexistuje. Na stejném místě, za stejným pultem, se stejným vybavením a stejnými stoly a židlemi tam funguje - s jinými lidmi a trochu jiným jídelním lístkem - nový podnik s názvem Mlsná labuť. Připadne mi to podobné, jako když někdo porazí mnohasetletý strom a místo z něho zasadí nový proutek. Co na tom, když je to pěkně férově strom za strom...

Kromě toho, že tím pádem nejspíš zmizí další historická pražská značka, je pro mě důležitou informací i to, že nová firma zatím neplánuje mít otevřeno v neděli, což mi hatí běžný nedělní miniglosový rytmus s minimální ztrátou času (kdo se chce se mnou potkat bez předchozího společného plánování, má dost velkou šanci, že mě v neděli mezi druhou a pátou hodinou odpoledne zastihne právě v kavárně naproti Bílé labuti). A uznejte - psát Nedělní miniglosy "do foroty" už v sobotu jen proto, že mají naproti otevřenou jídelnu, se mi zdá nedůstojné :-).  

Kdoví, třeba tradiční název v této oblasti ještě někdo vzkřísí, myslím, že ta značka má pořád ještě docela dobrý potenciál. Ale možná je to jen tím, že jsem staromilec a s koncem toho, co má mnohasetletou tradici, se kterou jsem se i já do nějaké míry propojil, se mi prostě jen těžko smiřuje. 

neděle 10. listopadu 2024

Nedělní miniglosy č.752

 

Už uplynuly dva týdny od vydání výběrového jubilejního čísla 750, do kterého se kvalifikovalo 41 pečlivě vybraných miniglos z posledních 13 měsíců (odkaz jsem přidal i k předchozím jubilejním výběrům na konci každého vydání), dnes už pokračujeme ve standardním rytmu běžných Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti.
 
Od minulé neděle jsem stihl publikovat dva nové články, které oba měly přímou souvislost s fotografiemi: Prvním byla trochu obsáhlejší (17 fotek) reportáž Fotovýšlap na horské jezero Reedsee ve Vysokých Taurách poblíž Bad Gasteinu v Rakousku. Druhý článek naopak obsahoval jen jednu hlavní fotku (a jednu fotku vysvětlující :-)) - Červený blesk focený tajemnou metodou. Z předchozího období ještě jednou připomenu článek O velkých následcích malých náhod, ve kterém jsem popsal, jak se díky nenápadnému setkání na jedné pražské ulici postupně sžívám s dříve nepoznaným světem českých fotografů, o kterých jsem doposud spíš jen slyšel nebo četl, text Jak jsem (ne)vyhrál v televizní vědomostní soutěži a pátrání po historii jedné pražské pamětní desky v článku O pamětní desce, ke které je třeba se sklonit.

pátek 8. listopadu 2024

Červený blesk focený tajemnou metodou

"No jasně, je to odraz něčeho červeného ve vodě, to je úplně jasné," dokázal rozeznat nejeden z mých známých původ mé nové intenzivně barevné fotky, kterou jsem nazval Červený blesk. Nebylo to ovšem těžké uhodnout, zvlášť když se o mně ví, že rád chodím fotit k řekám (v tomto případě k Vltavě). "Byla jasná modrá obloha, proto to modré pozadí, když se nebe na vodě zrcadlí," dodali ti s ještě větší představivostí. "Ta bílá klikatá čára uvnitř bude asi nějaká reflexe světelné čáry od sluníčka," doplnili ti, co se zorientovali úplně nejlépe. Ale všechny tři kategorie se shodly na tom, že vůbec netuší, jak se dá dosáhnout těch slabounkých světlých "vrstevnic", linií, které zčásti kopírují centrální "blesk".

Nějakou dobu jsem se kroutil a vymýšlel si různé výmluvy: 

- Jedná se o tajnou autorskou metodu, která podléhá obchodnímu tajemství
- Efekt vzniká kvantově disperzní cestou a vyplývá z duální povahy elektronů
- Je to klasický van Penigův výboj v prostředí podobném vakuu
- Jde o následek nebezpečného experimentu s rychle se vypařující červenou rtutí
- Na Vltavě se právě točil film podle nejmenovaného Stendhalova románu, v němž byl černý nahrazený světlým
- Na záběru je hladina řeky Něvy těsně po událostech Krvavé neděle roku 1905 v Petrohradě a podrobnosti jsou už promlčené. 
                                                                                                                                                                                                                                               

 

středa 6. listopadu 2024

Fotovýšlap k jezeru Reedsee

Už jsem tady v půlce října psal v článku Mlha přede mnou i za mnou o svém dvouapůldenním výletu do oblasti rakouského Bad Gasteinu, kam jsem jel vlastně víc za fotografickými záběry než za opravdovou dovolenou, protože jsem měl "zakázku" na cca 20 fotek pro jeden tamější cca dvacetipokojový horský hotýlek :-). Jak už jsem ve zmíněném článku psal, při mém stylu práce bych na takových 20 fotek potřeboval asi tak dva roky a spousty návštěv za různých světelných i povětrnostních podmínek, takže mít na takovou práci dva dny je celkem výzva. A tak jsem si řekl, že první ze dvou dnů určených k focení si vyrazím na nějaký pořádný výlet trochu blíž k vrcholkům místních hor. Dobré reference jsem měl na jedno z místních horských jezer s názvem Reedsee. Pokud jde o zeměpisnou vzdálenost (nejkratší spojnicí na mapě) nestojí to vůbec za řeč. Jedinou překážkou je, že cesta k jezeru má 800 m převýšení a jde se prudce stoupající cikcak cestičkou sestávající povýtce z mokrých kamenů (ráno a dopoledne docela intenzivně pršelo) a z pekelně kluzkých kořenů, mezi kterými crčely čerstvě narozené potůčky.

Dnes to tedy bude zase jednou po dlouhé době opravdový fotočlánek, ve kterém vám především chci ukázat pár záběrů z téhle - pro mě trochu krkolomné - cesty, která naštěstí neskončila ani zlomením krku ani vymknutím kotníku, byť jsem se musel skoro na každý krok při cestě vzhůru i (ještě více) při cestě dolů pořádně soustředit, abych nedal gravitaci záminku k nějaké nepředloženosti. Odměnou mi byly báječné pohledy na turismem zatím nijak nezničený kus světa a na okolní přírodu, která je kouzelná skoro za každého počasí, byť jsem si při začátku hlavního stoupání opravdu upřímně a intenzivně přál, aby přestalo lít, takže za pár minut opravdu přestalo.

neděle 3. listopadu 2024

Nedělní miniglosy č.751

 

Minulou neděli jsme si dali výběrové jubilejní číslo 750, do kterého se kvalifikovalo 41 pečlivě vybraných miniglos z posledních 13 měsíců (odkaz jsem přidal i k předchozím jubilejním výběrům na konci každého vydání), dnes se vracíme zase na nějakou dobu do standardního rytmu běžných Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti.
 
Od kulatého miniglosového čísla z minulé neděle jsem stihl publikovat jen jeden nový článek, O velkých následcích malých náhod, ve kterém jsem popsal, jak se díky nenápadnému setkání na jedné pražské ulici postupně sžívám s dříve nepoznaným světem českých fotografů, o kterých jsem doposud spíš jen slyšel nebo četl. Z předchozího období ještě jednou připomenu text Jak jsem (ne)vyhrál v televizní vědomostní soutěži a pátrání po historii jedné pražské pamětní desky v článku O pamětní desce, ke které je třeba se sklonit. A přidám ještě Rozloučení se "srdíčkem", tedy s fotografií, která byla profilovou fotkou mé chotěšovské výstavy a po výstavě se přestěhovala do soukromé sbírky, a moje speciální soukromé blahopřání O mých milých tisícideninách.