Zobrazují se příspěvky se štítkemVýstavy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemVýstavy. Zobrazit všechny příspěvky

středa 22. července 2026

Jak jsme mediálně utiskovali Vláďu Mertu

Je třeba říct, že na nedostatek mediální plochy si naše dobřichovická fotovýstava nemůže stěžovat; aspoň tedy ne, pokud jde o reklamu místní. Jasně, chápu, dobřichovický Informační list možná nemá úplně globální dosah, jako kdybychom podobně inzerovali v Playboyi, takže Rolling Stones se asi na výstavu na dobřichovický zámek podívat nepřijedou (pokud tedy nemá Mick naši informační listovku předplacenou), ale s tím se jako fotografové veskrze realističtí (možná v některých projevech nejvýše mírně surrealističtí) asi dokážeme vyrovnat.

Každopádně nás ale potěšilo, když jsme tuhle reklamu na naši výstavu na stránkách, které jdou do každé dobřichovické domácnosti, viděli, byť nám bylo trochu líto Vládi Merty, Honzy Hrubého a Ondry Fencla, kteří se museli na stránce uskrovnit a vystačit si s mnohem menší výměrou. 

"Že se nestydíte takhle nás mediálně utiskovat," mohl by si postěžovat slavný bard Vláďa Merta, který si nedávno zahrál moc pěkný koncert na nádvoří dobřichovického zámku; však jsem se taky přišel podívat a poslechnout si jako velmi natěšený divák. Ale o přestávce, milý Vláďo, přiznávám, místo abych se přehraboval tvými cédečky a vybíral si nějaké obzvlášť dobré ke koupi, jsem rychle vyběhl nahoru do patra, otevřel jsem dveře výstavního sálu dokořán a rozsvítil jsem tam všechna světla, která jsou ve výstavních prostorách k dispozici, a povídal jsem si o vystavených fotkách s těmi, které tato světla na chvilku nalákala jako zvědavé a krásné noční můry a vytrhla je ze zajetí tria skvělých muzikantů. 

středa 24. června 2026

Pro velký úspěch prodlužujeme :-)

Touto dobou už se měla naše společná výstava na dobřichovickém zámku chýlit ke konci; měli jsme mít před sebou poslední rušný (a myslím, že i pořádně žhavý) víkend a pak už jen pár dní na rozebrání a úklid. nakonec je vše jinak, protože jsme od dobřichovických pořadatelů dostali nabídku, abychom ještě pokračovali až do konce července. Nutno říct, že jsme neváhali ani chvilku: Výstava zatím svou odezvou ve "fotografických kruzích" i mimo ně překonala všechna naše očekávání, na vernisáž dorazilo víc než 120 návštěvníků, obě oficiální komentované prohlídky přivedly do sálu víc než dvacítku dalších, o výstavě se hodně mluví na sociálních sítích i mezi fotografy, výstava - pokud vím - docela zabodovala i mezi místními lidmi, a dost lidí, kteří na ni přijeli, byli mile překvapeni, jak příjemným místem k životu i k návštěvě jsou Dobřichovice. 

Vše tedy zůstane pohromadě o čtyři týdny déle, než jsme původně plánovali, což samozřejmě znamená i další šanci pro všechny zájemce, kteří se doposud na výstavu z nějakého důvodu nedostali. A osobně jsem rád, že poslední víkend výstavy snad nebude rozžhavený, jako se chystá být tento. I když interiér zámku poskytuje pozoruhodnou oázu relativního chladu oproti okolní výhni, nutné je se do zámku taky nějak dostat, což v plánovaných 40 stupních příštího víkendu nebude úplně jednoduché. Ale teď už jsme klidní, protože každému můžeme říct: Máš/Máte na to ještě celý červenec!

středa 10. června 2026

Obrázky z vernisáže výstavy Viděno čtyřmi

Jak už jsem i na tomto blogu dlouho předem oznamoval, pátek 5. června byl dnem, kdy se na zámku v Dobřichovicích odehrála vernisáž společné výstavy Viděno čtyřmi, kterou jsme připravili ve čtyřech s mými přáteli Zuzanou Terešovou, Carlosem Sardá Vidalem a Pavlem Vidlařem. Vernisáží už jsem na svých výstavách absolvoval dost a vždycky jsem si na ni naivně bral foťák, abych případně mohl něco zajímavého zaznamenat, přičemž nikdy jsem nic pořádného nevyfotil a jediným výsledkem byla skutečnost, že jsem pořád pokukoval po batohu s odloženým foťákem, jestli je ještě na svém místě. Tentokrát poprvé jsem se odhodlal k doslova revolučnímu kroku - že jsem si totiž na vernisáž vlastní foťák vůbec nevzal. Jednak se dalo čekat, že událost bude opět rušná a na vlastní focení nebude prostor, jednak byla mezi návštěvníky vernisáže celá řada docela věhlasných fotografů, tak jsem se tentokrát (správně) spolehl na jejich reportážní um.

Po vernisáži jsem některé z těch, kteří cvrkot na dobřichovické vernisáži zaznamenávali a svoje fotky publikovali na sociálních sítích (dva dny po vernisáži fotky z Dobřichovic doslova zavalily facebook a sdílela je řada lidí), kontaktoval, abych je požádal o svolení jejich fotky převzít do speciálního blogového fotočlánku. Velmi mě potěšilo, že nikdo z nich ani chvíli nezaváhal a všichni mi souhlas zcela samozřejmě poskytli, za což jim moc děkuji, velmi si takového kolegiálního přístupu vážím. 

Dnes nebudu moc psát, protože v tomhle fotočlánku budou mluvit především obrazové momentky, kterých bude na běžné zvyklosti tohoto blogu neobyčejné množství. Obrázek o tom, jak to na páteční dobřichovické vernisáži vypadalo (dorazilo kolem 120 lidí), si můžete udělat na základě fotek osmi různých fotografek a fotografů, přičemž u každé fotky uvádím jméno autora a odkaz na nějaké informace o něm (na facebookové profily, na webové stránky, ale v jednom případě i na Wikipedii, protože v sále byli přítomní i někteří opravdu slovutní tvůrci :-)). Moc děkuji všem návštěvníkům i všem fotografům, všichni jste se podíleli na tom, že - jak jsme se shodli - minimálně pro nás čtyři vystavující, kteří tvoříme skupinu fotografických přátel "f/4" (viz následující obrázek našeho loga), byl tenhle večer opravdu nezapomenutelný. 

úterý 12. května 2026

Pozvánka na výstavu pro všechny, které neumím pozvat jinak

Mezi 24. dubnem a 8. květnem jsem postupně rozeslal 406 e-mailových zpráv, ve kterých jsem různé své známé, na které mám e-mailovou adresu - příbuzné, kolegy či bývalé kolegy z práce, dávné spolužáky, studenty, fotografy, sousedy, zájemce o kulturu všeho druhu, prostě všechny možné adresáty - pozval na červnovou výstavu na zámek v Dobřichovicích. Protože ale existují i takoví čtenáři blogu, jejichž e-mailovou adresu buď neznám, nebo jsem se jim z nějakého důležitého důvodu zavázal ji nepoužívat, rozhodl jsem se stejnou pozvánku se stejným textem, snad jen o pár dní informačně pokročilejší, připojit i sem. Uveřejňuji variantu "vykací", byť těch "tykacích" jsem v reálu použil víc, ale beru to jen jako otázku formy, v obsahu e-mailů nebyl žádný rozdíl.

------------------------------------------------------- 

Dobrý den 

rád bych Vás informoval, že poté, co byly moje dvě fotky v lednu a únoru součástí větších výstav v americkém Vermontu a v řeckých Athénách, a byla ukončena moje malá samostatná výstava minimalistických fotek Černobílá minima v pražském Divadle Kámen, v červnu se uskuteční vůbec první skupinová fotografická výstava, jejíž součástí budou moje fotky ve větším počtu (bude jich na místě k vidění kolem dvaceti). Název výstavy je „VIDĚNO ČTYŘMI“ a bude ji hostit můj téměř domovský (přece jen, měl jsem tam už tři úspěšné sólové výstavy v letech 2013, 2018 a 2020) zámek v Dobřichovicích. Výstava začne vernisáží v pátek 5. června 2026 od 17:00 v zámeckém výstavním sále a přilehlé chodbě a bude trvat až do 3. července.   


čtvrtek 23. dubna 2026

Zuzana Málková: Fotografická výstava Mezi řádky

Člověk někdy dostane skvělý tip ze strany, z které by to vůbec nečekal: Vůbec to není tak dávno, před necelým rokem, mě oslovil můj dávný kolega z práce, kterého jsem pořád dokola zval na nějaké své výstavy a on na ně pořád dokola nechodil. Teď prý tedy jednou, pro změnu a jako omluvu za všechno to nechození, pozve na nějakou výstavu on mne. A protože neměl k dispozici výstavu vlastní a protože žije v Kralupech, pozval mě na výstavu své známé, kralupské fotografky Zuzany Málkové. Ta výstava se tehdy konala na Žižkově, takže mi přišla naproti mnohem víc než na půl cesty a moc mě tenkrát potěšila - jak skvělým a přitom vážným povídáním o fotkách a focení, tak přátelskou a veselou kralupskou partou, no a hlavně neobyčejnými fotkami, které jako kdyby byly čerstvě vytažené z lidské duše: Nikdy povrchní, ničím se nepodbízející, fotky, u nichž nic není jednoduše nasnadě a na dosah ruky, o to více lákající nahlédnout do nejednoznačných příběhů na nich zachycených. Nestává se mi často, že mi - jako tehdy na Žižkově - nějaká z vystavených fotek uvízne v hlavě a pak se i s dlouhým odstupem v různých situacích opakovaně připomíná a vtahuje mě do kolotoče příběhů a interpretací. Tohle se, jsem přesvědčen, děje jen u zatraceně dobrých fotek, a zatraceně dobré fotky většinou dělají zatraceně dobří fotografové, kteří o tom, co se chystají vyfotit, ale i o tom, co už vyfotili, přemýšlejí a hledají - často nesnadnou - cestu zákruty své imaginace. 

Když jsem se dozvěděl o konání druhé výstavy, tentokrát ve Veltrusech, výstavy zaměřené na obrazy žen, což je jedno z hlavních tvůrčích témat, kterými se Zuzana Málková zabývá, bylo mi jasné, že se na výstavu určitě přijedu podívat. Tím spíš, že jde o žánr, kterému se sám nevěnuji a neumím ho, o to raději se okouzlenýma očima dívám na výsledky práce někoho, kdo to umí.  

 Plakát k výstavě 

 

 

sobota 7. února 2026

Pozvání na výstavu do Vermontu

Už jsem tu na konci listopadu loňského roku měl článek O druhém lednu a vyplňování rámu, ve kterém jsem se zdejším čtenářům svěřoval, jak mě účast na výstavě Filling the Frame ve PhotoPlace Gallery ve vermontském městečku Middlebury tak trochu vyšoupla na prosincový mráz z mé vyhřáté komfortní zóny operací na dálku přes počítač, kterými se dá většinou vše kolem fotek skoro bezproblémově vyřídit prostřednictvím internetu nehledě na vzdálenost, aktuální počasí a počet hor, moří a údolí stojící v cestě. Tohle totiž nebyla žádná online výstava, ale výstava sestávající ze skutečných fyzických fotografií, takže bylo nutno dohodnout s pořádající galerií, jak zařídit, aby se moje fotka objevila už před Vánoci na správném místě, ve správné velikosti a správné kondici, aby mohla být hned druhého ledna večer součástí slavnostní vernisáže výstavy. 

Abych byl přesný, každá výstava pořádaná touto americkou a mezi fotografy celkem populární galerií se skládá ze dvou částí: Skutečnou "kamennou" výstavu, která vždy trvá v galerii celý měsíc, tvoří 35 fotek vybraných konkrétním kurátorem (v tomto případě to byl americký fotograf, pedagog a spisovatel Dallas Crow) ze snímků zaslaných na dané téma z celého světa. Tato hlavní výstava je pak doplněna dalšími cca 40 fotkami vybranými do doprovodné online výstavy. Do online části jsem se dostal už dvakrát (v říjnu 2019 při výstavě Personal Narrative s fotkou Přísně střežená a v červnu 2020 to byla pro změnu výstava Dreamscapes and Visions, kde začala pro mě dost neuvěřitelná mezinárodní "kariéra" mé fotky Návrat z výletu do černobílého světa), ale pokud jde o zapojení do skutečné výstavní kolekce, byla to tentokrát moje premiéra.

úterý 28. října 2025

Honza "Kočičák" Kočí: Za hranicí slov

O Honzovi Kočím alias Kočičákovi, jednom z - podle zdaleka nejen mého soudu - nejlepších českých fotografů už jsem na začátku tohoto roku celkem podrobně psal v několika článcích v souvislosti s jeho chrudimskou výstavou "Okem Kočičáka". Když se teď chystám psát o jeho další docela velké výstavě, která se tentokrát koná v centru Heřmanova Městce, kde Honza žije, samozřejmě bych se nerad moc opakoval, i když to asi bude těžké, protože svůj pohled na jeho fotky i na něj osobně jsem už vepsal do tří blogových článků a celkem na nich ani po návštěvě vernisáže jeho další výstavy nemám moc co změnit. Tak se možná dnes spolehnu víc na fotky z vernisáže než abych otevíral nějaké nové "kritické okénko", kam bych zas musel napsat pochvaly velmi podobné těm, které už jsem napsal dříve, a přidám odkazy na již napsané články:

Byly to následující texty: 

16. ledna 2025 jsem zveřejnil článek Za Kočičákem do Chrudimi, ve kterém jsem popsal, jak jsem se s tímhle Panem fotografem potkal (jak jsem si právě teď ověřil v jedněch loňských Nedělních miniglosách, je to dnes přesně jeden rok a dva dny a myslím, že na tak krátkou dobu už jsme toho zažili spoustu :-)) a co mě na jeho fotkách upoutalo dokonce ještě dávno před tím, než jsme se poprvé setkali.

úterý 21. října 2025

Momentky z výstavy a japonská přísloví

Jak jsem i tady na blogu už několik týdnů avizoval, minulý čtvrtek se uskutečnila vernisáž mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna. Pro mě to byl večer dlouhý, plný milých setkání a velmi, velmi příjemný. Celkově se do prostoru malého divadelního studia vecpalo 53 lidí (to jsou tedy ti, které jsem si zapamatoval nebo zatím identifikoval na fotografiích), kteří se v divadelní kavárně a přilehlých prostorách sešli, aby spolu se mnou odstartovali tříměsíční výstavu devíti černobílých a minimalisticky laděných obrazů. 

Pozn.: Dnes si dovolím zcela nestandardně použít výhradně cizí reportážní fotky. Sice jsem si s sebou na vernisáž svůj foťák vzal, ale za celý večer jsem ho nestihl pro samé vítání a povídání ani vyndat z batohu, takže jsem se musel tentokrát spolehnout na jiné fotografy. Naštěstí se jich v prostoru divadelní kavárny několik našlo, jak ostatně na fotkách uvidíme. Od obou autorek, které mi již pořízené fotky ukázaly, mám k využití jejich fotek zde na blogu souhlas, za který ještě jednou děkuji. 

Byl jsem moc rád za tak početnou návštěvu, která na výstavách v tomto divadle rozhodně není běžná. Úplně spokojený bych samozřejmě byl, kdyby účastníků bylo 54; jeden pro mě podstatný člověk, kterého bych na výstavě moc rád přivítal tím nejsrdečnějším možným objetím, totiž bohužel mezi návštěvníky opět být nemohl, byť v mých očích byl přítomen v každém kousku lidmi nahuštěného prostoru.  

Program zahájila kurátorka výstavy Lucie Váchová, která výstavě dala teoretický rámec a o mně řekla spoustu pěkných věcí, až se mi někdy obočí zcela samovolně pozvedalo radostným údivem. (Ši mo šita ni ojobazu - Ani čtyři koně nechytí to, co bylo jednou vyřčeno).
 
Foto: Helena Macháčková, Divadlo Kámen 

 

středa 8. října 2025

Černobílá minima na pražské Invalidovně

Ještě se mi nikdy nepodařilo mít výstavu nainstalovanou skoro dva týdny před vernisáží. Naopak, většinou se šturmuje na poslední chvíli a při několika výstavách jsem vše dokončoval opravdu v posledních minutách před tím, než byli na výstavu vpuštěni první natěšení návštěvníci.

Moje současná výstava s názvem Černobílá minima, která bude k vidění v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna až do konce roku, je ale v mnohém specifická: Jednak je to výstava malá, aby se vešla do prostoru tamější divadelní kavárny; sestává z pouhých devíti obrazů. Jednak je to výstava striktně černobílá, což je také novum, zatím jsem vždy měl kombinaci barevného a černobílého podání, a jde o výstavu tematicky a formálně dost kompaktní, což je např. v přímém protikladu k mé předchozí berounské výstavě Minicykly, která měla základních témat hned šest. No a jednak je to výstava v prostoru, který sdílí řada souborů, kavárna tedy nemá přesnou oficiální otevírací dobu a vše je podřízeno divadelnímu provozu.

Protože prostor kavárny je barevně i tvarově rozmanitý, těch devět fotek jsme připravovali skoro tři hodiny, než jsme s provozovateli divadla a s paní kurátorkou Lucií Váchovou byli s podobou výstavy spokojeni. Těsně po dokončení jsem udělal pár ilustračních fotek, abych mohl lákat další dušičky na vernisáž, která se uskuteční ve čtvrtek 16. října od 18:00. No a samozřejmě lákat budu i své milé čtenáře zde na blogu. Můžete tedy spolu se mnou nakouknout, jak výstava vypadá. vernisáž bude událostí nejen společenskou, ale ke každé z vystavených fotek si řekneme i nějaké ty drby - jak a kde vznikla, co všechno způsobila a třeba i to, jestli by šla dnes vyfotit stejně.

pátek 5. září 2025

Moje nová výstava na pražském sídlišti Invalidovna

Už jsem to tu jednou ohlásil minulý týden v jen naoko politicky zaměřeném článku Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? Kdo si článek přečetl, dozvěděl se v textu, že šlo vlastně o způsob, jak ne úplně tradičně ohlásit mou novou, už dvanáctou výstavu fotografií, kterou se vracím na místo, kde už jsem jednou (před pěti lety) vystavoval, totiž do prostoru kavárny Divadla KÁMEN na pražském sídlišti Invalidovna, jen kousek od stejnojmenné rozsáhlé barokní památky.

Potěšilo mě, že lidé z divadla mě sami oslovili, jestli se nechci ucházet o podzimní termín. Ono slovo "ucházet se" v tomto případě znamenalo připravit návrh konceptu výstavy, který pak posuzuje místní kurátorka, Lucie Váchová. A protože mě znáte, že jsem ve věcech fotografických pro každou špatnost, opravdu jsem koncept vytvořil, přihlásil jsem se s ním a klaplo to. No a ještě větší radost mi udělalo, že jsem vlastně vůbec prvním vystavujícím, který v tomto prostoru bude mít výstavu podruhé. Ta první výstava byla v lecčem specifická a pro mě jako vystavujícího mimořádně zajímavá (spíš společensky než umělecky) protože "slízla" druhou, pokročilou fázi covidu, takže to celé mělo některé obtížně zapomenutelné undergroundové prvky, které jsem si v demokratické společnosti vůbec neuměl představit a domníval jsem se, že už jsme jim listopadem 89 dali definitivní vale. Teď bude, věřím, situace normálnější; však výstava taky nepotrvá mimořádných 11 měsíců jako před pěti lety, ale v daném místě standardní čtvrtrok. 

úterý 15. července 2025

Výstava Tona Stana v Městské knihovně v Praze

Jakmile jsem se o téhle důkladné výstavě dozvěděl, bylo mi jasné, že se půjdu podívat, takovou příležitost není možné propásnout. Přece Tono Stano, to je pro mě pojem, jedna ze samotných špiček zdejší fotografie, umělec, který vždy dokázal překvapit, který se nikdy nebát experimentovat - formálně, tematicky ani použitou technikou. A ono mu to vycházelo a vychází; chce to jen kumšt, odvahu, trochu štěstí a na zádech nůši stále plnou nápadů.  

Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně v Praze mě mile překvapila napřed tím, že mě po předložení mé "PRESS" průkazky pustila na výstavu zdarma, takže jsem si za ušetřené dvě stovky mohl dát po výstavě dobré suši a rozjímat s hýčkaným jazýčkem nad tím, co jsem právě viděl. Hned nato mě překvapila podruhé, když jsem viděl, jak rozsáhlou výstavu skvělému slovenskému (a později i českému) fotografovi uspořádala . Záslužný čin! A tak jsem mohl proniknout (s foťákem při ruce, jsem přece novinář, ne? :-)) do neobvyklého světa plného nahých ženských těl, ale i decentních a nápaditých portrétů slavných osobností.

Paradoxně mi tato velká retrospektivní výstava připomněla mé pozapomenuté první dávné setkání s tím dobře zapamatovatelným jménem: Když fotograf končil svá studia na FAMU, byl jsem právě na konci druháku na VŠCHT a samozřejmě jsme se občas snažil obluzovat krásné spolustudentky, k čemuž se dal využít i nějaký základní přehled o kulturním dění. A protože se už tenkrát vědělo, že na FAMU studuje výborná generace fotografů, tehdy zejména ze Slovenska, zavedl jsem jednu "vyhlédnutou" spolužačku do specializované a fotografii zaslíbené výstavní síně Fotochema na Jungmannově náměstí (teď budova, myslím, patří františkánům). Výstava tehdy sestávala vždy z trojice fotografií, které tvořily dohromady ne úplně sourodou svislou koláž: Nahoře tváře, uprostřed těla, dole nohy, tváře dělal jeden z trojice fotografů, trupy druhý a nohy třetí, prostě skvělý a odvážný nápad i na dnešní dobu, natož na tu tehdejší. No a na aktuální pražské výstavě je jedna z místností věnovaná právě těmto "trojfotkám" Tona Stana, Rudo Prekopa a Michala Paciny, takže to ve mně vyvolalo nával vzpomínek na dávný zážitek a věci související.

Mimochodem, o pár let později, v roce 1992, zveřejnil Tono Stano svou doslova ikonickou fotku "Smysl" a zařadil se nesmazatelně mezi světové fotografické legendy (této přerodové fotce je věnovaná taky samostatná místnost).

Tak už se pojďme podívat přímo do výstavního sálu na pár ukázek, kterými vás chci na výstavu nalákat.

sobota 31. května 2025

Perličky z návštěvní knihy

Před týdnem skončila moje jedenáctá samostatná výstava fotografií s názvem MINICYKLY, která se konala v galerii Holandský dům v Berouně. Už jsem tu měl článek Berounská výstava v několika číslech, který podal jednoduché kvantitativní shrnutí, takže co šlo spočítat, to jsme skončené výstavě spočítali. Dnes společně nahlédneme do návštěvní knihy a vybereme něco z pořízených 95 zápisů, abychom přidali i část toho, co jednoduše sečíst, odečíst či pronásobit nelze. Nebudu uvádět konkrétní jména těch, co zápis v knize provedli, i když skoro ve všech případech jsou k zápisu připojena. Jen si párkrát dovolím vysvětlující nebo doplňující poznámku (bude takto barevně odlišena) nebo přidám obrázek toho, o čem je v záznamu řeč.
 
Tvoje fotky inspirují i moje čím dál rozmazanější obrázky :-). Výstava - skvělý nápad minicyklů a výborné provedení. P.S.: Stále hledám doma kus volné zdi
 
Krása snoubená s kvalitou, jako vždy.
 
Maximální zážitek z minicyklů. 

Během vernisáže se objevil i záznam "v řeči vázané", který mě nejen potěšil, ale i notně rozesmál. Jen ho jednoduše přepsat do běžného textu by ho zbavilo části kouzla, tak ho tentokrát uvedu výjimečně v přesné podobě, jak byl zapsán. Mimochodem, co by asi teprve autorka veršů říkala, kdybych vystavil minicyklus Říční akty? :-).
 

 

středa 28. května 2025

Berounská výstava v několika číslech

Dnes to bude jen stručný souhrn různorodých a navzájem se doplňujících čísel, přičemž všechna uvedená čísla se nějak týkají mé květnové fotografické výstavy v berounské galerii Holandský dům.

Moje 11. samostatná výstava

120 předaných osobních pozvánek 

244 individuálních a 5 hromadných mailových pozvánek

15 efektivních výstavních dnů (v neděli, ve svátek a v sobotu odpoledne bylo zavřeno), 8 z nich jsem byl v galerii aspoň část dne přítomen

6 minicyklů /fotosérií, každý se skládal z 5 až 7 fotek

39 vystavených fotografií, 22 z nich vystavených poprvé veřejně v ČR (3 z nich už byly vystavené v jiné zemi)

5 spolupracujících osob na straně pořadatele (Městské kulturní centrum Beroun)

57 hostí na vernisáži

6 komentovaných prohlídek s celkem 72 návštěvníky 

čtvrtek 22. května 2025

Z jedné moc fajn berounské komentované prohlídky

Moje berounská výstava probíhající v galerii Holandský dům spěje do finále. Před námi jsou poslední tři dny (no, spíš jen dva a půl, protože v sobotu je výstava otevřená už jen dopoledne): Ve čtvrtek budu ještě usilovně pracovat ve své normální práci, na pátek jsem si ale vzal v práci volno a budu celý den v Berouně buď přímo v galerii nebo někde v okolí, abych mohl během pár minut dojít do výstavního sálu a byl k dispozici všem, kteří by o můj doprovod na výstavě snad ještě stáli. Budu mít s sebou nejspíš foťák, stativ i filtry, takže je možné, že si udělám na památku i pár fotek z centra Berouna. No a v sobotu 24. května už mě čeká závěrečná komentovaná prohlídka, po které v pravé poledne galerie zavře a výstavu hned rozebereme, zabalíme a bohdá i převezeme zpátky ke mně domů. 

Samozřejmě, máte-li čas i chuť, jste všichni srdečně zváni, přijďte se podívat na vlastní oči; skoro všichni návštěvníci mi potvrzují, že vidět fotky naživo ve velkém formátu je úplně něco jiného než totéž na obrazovce notebooku nebo dokonce jen na displeji mobilního telefonu. No a abyste viděli, jak to na takové běžné komentované prohlídce (za ty tři týdny výstavy jich stihnu šest, což mi připadne jako slušné číslo :-)) vypadá.

Dnes nebudu moc vstupovat slovy do obrazové reportáže, jen se přiznám, že jako obyčejně z vernisáže ani komentovaných prohlídek nemám žádné vlastní fotky, protože spíš návštěvníkům něco vykládám, což je činnost, která se s vlastním focením moc neslučuje. Proto děkuji svým přátelům Zuzaně Terešové, Richardovi Horákovi a Honzovi Kočičákovi (není to tak dávno co jsem tu psal pro změnu o jeho krásné výstavě v Chrudimi), že se na výstavu přišli podívat i s foťáky, zásobili mě bohatým reportážním materiálem a ještě k tomu mi ochotně dovolili pořízené obrázky použít.

středa 7. května 2025

Úhledně namačkaná vernisáž

Moc teď v posledních dnech nestíhám, ale aspoň jako malou ochutnávku sem dám pár fotek z pondělní vernisáže své výstavy v berounské galerii Holandský dům. Tedy, já během celých sedmi hodin, co jsem byl v pondělí na místě, udělal jen pár fotek potemnělého a ještě prázdného sálu, abych měl vůbec nějaký důkaz, že jsem v sále byl, ale během vlastního programu s návštěvníky už jsem necvaknul ani jedinkrát. Ale tuhle zkušenost už mám z předešlých vernisáží, že když vítáte, vyprávíte, konverzujete, vysvětlujete, odpovídáte na otázky, snažíte se lidi trochu bavit, popíjíte, loučíte se, děkujete, atd., nejenže si s nikým nestihnete pořádně popovídat, ale ani nemáte čas na to sami fotit. Dnešní fotky mi speciálně pro tento článek laskavě poskytli účastníci vernisáže, fotografové Zuzana Terešová a Carlos Sardá Vidal, kterým za to (a taky - jako ostatně všem váženým účastníkům vernisáže - za jejich návštěvu výstavy) velice děkuji. 

Mám-li být upřímný, cestu na vernisáž jsem si trochu zkomplikoval: Pořídil jsem totiž pro vernisáž pití - pětilitrový bag Merlotu, po dvou litrech Vlašského ryzlinku, Pinot gris a Červeného (tedy bílého) tramínu a ještě navrch pětilitrovku jablečného moštu pro ty, kteří přijeli autem. A pár dalších věcí, aby se využil prostor docela velké tašky. Když jsem pak čtvrthodinku před odjezdem vlaku vyrazil se svým čtvrtmetrákovým zavazadlem střídavě v levé a pravé ruce na cestu na nádraží, kterou za stejnou dobu zvládám každý den s lehkým batůžkem na zádech, ukázalo se, že je to dobré tělesné cvičení, kterému jsem přece jen od školních let trochu odvykl. Ale dojel jsem.

sobota 12. dubna 2025

Oficiální plakát mé berounské výstavy MINICYKLY

Už v únoru jsem zdejší milé čtenářky a čtenáře v článku MINICYKLY - letošní květnová berounská výstava zasvětil do základní koncepce své jedenácté samostatné fotografické výstavy: Na výstavě bude k vidění šest cyklů fotografií navzájem hodně odlišných témat i forem zpracování a ke každému z nich série pěti či šesti fotografií - podle toho, jak se je podaří do prostoru galerie uspořádat. 

Měl jsem připravenou i svou vlastní verzi plakátu, která sestávala z jednoho obrázku za každý takový "minicyklus", původní pracovní verzi jsem pouze doplnil informací o otevírací době. Zaslal jsem svůj návrh pořadateli a ukázalo se, že plakát jednak nemá všechny nezbytné náležitosti, např. logo a webové stránky Městského kulturního centra (bodejť by je taky měl, když takový požadavek nebyl součástí zadání; rád zahrnu do návrhu cokoli, co dává smysl, leč musím se o tom dozvědět, v telepatii zatím ještě nejsem moc zběhlý, i když bych takový způsob vstřebávání informací v mnoha situacích uvítal) a jednak bylo vůbec patrné, že si pořadatel představoval plakát jinak, nejspíš i proto, aby to bylo v souladu s místní "plakátovou tradicí". A tak jsme se v týdnu s paní vedoucí berounského kulturního centra sešli, abychom naše odlišné představy nějak vyřešili.

Dohodu jsme nakonec uzavřeli takovou, že bychom, myslím, mohli jít nejmenovaným aktuálně válčícím stranám a jejich rádobyusmiřovačům příkladem: Oficiální podoba plakátu převezme z pracovní verze fotky zástupců všech šesti minicyklů a využije jinou barevnost a kompozici. Tyto plakáty se budou používat pro výstavu všude v Berouně a v oficiálních médiích a budu ji používat i já v elektronické komunikaci (na sociálních sítích i v e-mailech). Původní podobu návrhu naproti tomu použiju na papírové kartičky, které budu rozdávat osobně, už je mám natisklé a zatím jsem jich rozdal asi dvacet. 

středa 12. března 2025

Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem

Když jsem v lednu psal o vernisáži neobyčejné chrudimské výstavy fotografií Honzy Kočího řečeného Kočičák, už jsem byl rozhodnutý se na výstavu v březnu (šance je až do soboty 22.3.) vrátit, abych si ji mohl pořádně projít v klidu i bez onoho typického vernisážového ruchu a spousty lidí kolem. Jako optimální se mi tehdy jevila individuální návštěva, dvě hodiny času jen a jen na fotky a pokud možno úplně prázdný sál, abych se mohl na vystavené (až na jednu výjimku) černobílé obrazy náležitě soustředit a vychutnat si je. Zároveň - pokud bude pěkně - bych se rád prošel po městě, ke kterému mám čistě soukromě už mnoho let opravdu speciální vztah. Tak nějak jsem si výlet plánoval, ale plány, jak známo, jsou i k tomu, aby se dynamicky proměňovaly :-). 

V průběhu mimořádně rušného minulého týdne, který jsem zde na blogu shrnul v článku Kulturní nářez aneb Osm neobyčejných dní, jsem se na různých akcích hned čtyřikrát setkal se svými přáteli, fotografy a moc fajn lidmi - Zuzanou Terešovou a Pavlem Vidlařem, kteří mě asi před půl rokem s Honzou Kočím seznámili. Když jsem jim řekl o svém záměru do Chrudimi někdy o víkendu vyrazit, začali - na rozdíl ode mne, který většinou vše nechávám na poslední chvíli - hned jednat: Zeptali se mě, jestli se nechci přidat k nim druhou březnovou sobotu, že by se pokusili domluvit přímo s autorem speciální, oficiálně neplánovanou a veřejně nevyhlášenou komentovanou prohlídku. To je samozřejmě nabídka, která se - použiju-li klasickou filmovou formulaci - nedá odmítnout. I když je o víkendu výstava přístupná až od 14:00, dohodli jsme se, že do Chrudimi vyrazíme už ráno, abychom si stihli projít moc zajímavé město a odpoledne už se budeme plně věnovat Kočičákovým krásným fotkám.  

úterý 28. ledna 2025

Vernisáž fotovýstavy v Chrudimi aneb Okem Kočičáka

Před nedávnem jsem vám v článku Za Kočičákem do Chrudimi krátce představil výborného fotografa Honzu Kočího, řečeného Kočičák, jehož fotografická výstava "Okem Kočičáka" byla minulý pátek slavnostně zahájena v Divadle Karla Pippicha v Chrudimi. Byl jsem na vernisáž autorem pozván (díky Honzo!), ale popravdě, i nepozván bych přijel, to mi bylo jasné od chvíle, kdy jsem se o chrudimské výstavě dozvěděl. Byl jsem přesvědčený, že uvidím krásné obrazy a potkám moc fajn lidi, a to se mi splnilo mírou téměř vrchovatou. Mimochodem, prakticky polovina vlaku, kterým jsem do Chrudimi přijel z Pardubic, přijela právě na tuhle vernisáž, takže jsem se v motoráčku potkal s několika známými fotografy a ve výstavním sále jsme se pak rozpačitě zdravili s jinak neznámým pánem, vedle kterého jsem ve vlaku seděl :-).

Na procházku krásným centrem Chrudimi jsem měl jen chvilku času, smrákalo se a už čtvrt hodiny před zahájením jsem dorazil do sálu. A hned jsem narazil na povědomé tváře. Ale to je přece... ano, ten chlapík s trumpetou co je na plakátu! A tohohle muže už jsem taky někde viděl... No ano, ten vytáhlý muž s šedivým plnovousem je přece na té fotce... a ta usměvavá starší paní támhle... a ten švihák lázeňský ve štramáckém sáčku a s kloboukem... Jednotlivé postavy jako kdyby sestoupily z vystavených fotoobrazů a zhmotnily se do podoby neobyčejných návštěvníků. Pro danou chvíli se z nich staly opravdové celebrity: Lidé si je fotili společně s jejich fotkami a dávali se s nimi do řeči. Jaký to asi pro ně musel být nezvyklý zážitek! A sál se plní a plní, až přetéká návštěvníky i očekáváním.

úterý 3. prosince 2024

Projekt "60tina": WOMEN - Hlavní nádraží v Praze

Za většinou výstav musíte někam jít - do galerií, do zámeckých (nebo klášterních :-)) výstavních sálů, do kaváren či restaurací, do veletržních paláců či divadelních foyerů. Zrovna dnes jsem na vernisáž jedné takové výstavy chtěl zajít na Staré Město, ale protože to pro mě bylo poněkud "z ruky" a já za výstavou musel jít pěkný kus cesty, nakonec jsem na místo nedorazil. Jsou ale i jiné výstavy, za kterými nikam daleko vyrážet nemusíte, protože vám naopak ony přijdou naproti. Třeba jako výstava s názvem WOMEN projektu "60tina" Czech Art Photo, který sdružuje řadu pozoruhodných fotografů a na různých místech "na půli cesty k divákovi" pořádá tematické fotografické výstavy; aktuálně v historické Fantově budově na pražském Hlavním nádraží. Přes nádraží přece jezdí kde kdo, já například poctivě každý den do Prahy a zpět, občas dokonce dvakrát. Od 10. listopadu až do konce tohoto týdne se můžu při každé cestě (když tedy zrovna nedobíhám vlak na poslední chvíli) projít mezi víc než stovkou velkoformátových fotografií na téma ŽENY od asi šedesáti různých autorů a autorek. A už se mi několikrát stalo, že jsem mezi portréty žen zabloudil a ztratil pojem o čase natolik, že jsem nechal jeden vlak ujet, abych se nemusel příliš rychle najít.   

středa 20. listopadu 2024

Jan Šibík: Severní Korea

V Praze je teď hned několik výstav hodných pozornosti každého příznivce zajímavých fotografií. V sobotu před státním svátkem jsem si - poté, co jsem vypořádal dvě své letošní výstavy a začal se už zamýšlet nad tou příští - dopřál konečně ten luxus zajít si na výstavu, na které se nemusím o nic a o nikoho starat, jen se nechám unášet výstavní atmosférou a energií, vyzařující z fotek. K tomu jsem si vybral výstavu skvělého fotoreportéra Jana Šibíka v pražském Karolinu, která je zatím možná nejnavštěvovanější letošní pražskou výstavou. I proto jsem si řekl, že pořídím pro svůj blog malou obrazovou upoutávku pro všechny, kdo by ještě chtěli stihnout nahlédnout aspoň malinko pod pokličku nejizolovanější země světa, totalitní Severní Koreje. Zvlášť to, myslím, bylo příhodné právě vpředvečer dne, kdy si připomínáme začátek dominového pádu naší vlastní československé totality. A je dobré si uvědomit, že Honza Šibík své asi vůbec první opravdu slavné reportážní fotografie nasnímal právě v listopadových dnech roku 1989, aby se pak stal na dlouhou dobu "létajícím fotoreportérem" časopisu Reflex a do určité míry postupně i českou "reportážní ikonou". Viděl jsem mnoho Šibíkových reportáží a před mnoha jeho fotkami jsem musel smeknout pomyslný klobouk, protože to byly fotky nejen technicky i formálně skvělé, ale vždy i obsažné, vyprávějící pronikavě dramatický příběh a v neposlední řadě prostě krásné.