Projekt "60tina": WOMEN - Hlavní nádraží v Praze

Za většinou výstav musíte někam jít - do galerií, do zámeckých (nebo klášterních :-)) výstavních sálů, do kaváren či restaurací, do veletržních paláců či divadelních foyerů. Zrovna dnes jsem na vernisáž jedné takové výstavy chtěl zajít na Staré Město, ale protože to pro mě bylo poněkud "z ruky" a já za výstavou musel jít pěkný kus cesty, nakonec jsem na místo nedorazil. Jsou ale i jiné výstavy, za kterými nikam daleko vyrážet nemusíte, protože vám naopak ony přijdou naproti. Třeba jako výstava s názvem WOMEN projektu "60tina" Czech Art Photo, který sdružuje řadu pozoruhodných fotografů a na různých místech "na půli cesty k divákovi" pořádá tematické fotografické výstavy; aktuálně v historické Fantově budově na pražském Hlavním nádraží. Přes nádraží přece jezdí kde kdo, já například poctivě každý den do Prahy a zpět, občas dokonce dvakrát. Od 10. listopadu až do konce tohoto týdne se můžu při každé cestě (když tedy zrovna nedobíhám vlak na poslední chvíli) projít mezi víc než stovkou velkoformátových fotografií na téma ŽENY od asi šedesáti různých autorů a autorek. A už se mi několikrát stalo, že jsem mezi portréty žen zabloudil a ztratil pojem o čase natolik, že jsem nechal jeden vlak ujet, abych se nemusel příliš rychle najít.   

Vystavené fotky nejsou žádné miniatury, jsou na speciálních stojanech umožňujících samostatnou prezentaci i propojení do rozličných skupin a tvarů, s jednotným rozměrem obrazu 90x150 cm, což už je přece jen docela pokoukání, zvlášť vzhledem ke zvolenému tématu. Je až překvapivé, na jak malou plochu nádražní budovy se při dodržení zmíněné koncepce výstava vejde. A autorsky je výstava rozmanitá natolik, že by mě překvapilo, kdybyste ani jednoho z vystavujících fotografek a fotografů neznali. Tak kdybyste náhodou v těchto dnech projížděli Prahou, zkuste požádat České dráhy, aby váš přípoj měl nějaké rozumné zpoždění (taková žádost bývá vyřízená raz dva a často dokonce ani žádat netřeba) a vy měli čas se touhle netradiční výstavou projít mezi ženami rozličných tváří, různého věku, všech možných (černobílých) barev vlasů, i různé míry zakrytí povrchu těla. Pár z nich tu dnes použiji jako výstavní "namlsávku", protože týden je ještě dlouhý a třeba někdo z vás na tuhle výstavu cestou na vlak či z vlaku bude moct zavítat.

 

 

Tenhle pohled se vám až do 9. prosince otevře, když k výstavě přicházíte ze středu historické nádražní budovy od Fantovy kavárny.

 

 

Tahle fotka se mi líbí moc, tím spíš, že si ji dokážu dát v hlavě dohromady s jejím autorem, Pavlem Rabasem, se kterým jsem měl to potěšení se seznámit na nedávném Open Art Festu na pražském Výstavišti. Veselý chlapík a moc šikovný fotograf, zabývající se hlavně glamour fotografií a focením aktů.

 

 

 

 

S pozoruhodnými fotkami Jany Stross z lékařského prostředí jsem se poprvé potkal u příležitosti mezinárodní fotografické soutěže v Tokiu, které se v posledních třech letech účastním. Právě tuhle fotku z aktuální nádražní výstavy jsem si vtiskl do paměti, protože v Tokiu tehdy měla velký úspěch, já si jí všiml v "galerii vítězů" a pak kvůli ní hledal na webu nějaké informace o její autorce. A to jsem ještě netušil, že se spolu nad fotkami jednou potkáme i osobně a budeme si moct o fotkách a fotosoutěžích povykládat.

 

 

 

Ještě jeden záběr z mírného odstupu: Úplně vpravo krásný portrét od Kataríny Grajcarikové, ten mám moc rád, a druhá zprava "dívka s bublinou ze žvejkačky" (pozor, to není oficiální název, vůbec - fotky na této výstavě nemají individuální názvy, pod fotkou je vždy uvedeno jen jméno autora) od Sáry Saudkové. A tak dále, a tak dále...  

 

 

 

Na výstavě nejsou jen úplně čerstvě nasnímané věci, každý z autorů může pro výstavu poskytnout jakýkoli snímek, který se tematicky do expozice hodí. A tak jsem si mohl připomenout, že mladá Dagmar Patrasová byla opravdu "kočka", jak dokládá i krásný fotoportrét Miloše Schmiedbergera, který dlouhá léta fotil i pro filmové studio Barrandov. 

 

Mám docela kliku, že vlaky, kterými se večer vracím z práce, většinou odjíždějí z prvního nástupiště. To se totiž mezi fotkami můžu procházet do poslední chvilky, protože to odtud do otevřených dveří vlaku mám jen pár kroků. Ano, připouštím, už jsem párkrát naskakoval spolu s hvizdem pana výpravčího :-). 

 

Měl jsem sice původně v plánu na dnešek trochu jiné téma pro blogový článek, ale téhle výstavě zbývá posledních pár dnů, tak jsem článek o ní upřednostnil; co kdyby to pro někoho z vás, kdo do Prahy jezdí nebo se po ní pohybuje, bylo lákavé. Asi je zbytečné dodávat, že žádné vstupné se neplatí, vždyť fotky jsou umístěny ve veřejném prostoru, kterým procházejí stovky a tisíce cestujících. No a co jsem tak mohl pozorovat, mnozí z nich cestou kolem fotek zvolní a někteří zastaví, jsouce lapeni. Jako já :-).