Co vědí šatní moli o Austrálii?

Kdysi jsem někde četl jako přirovnání pro něco, co už principiálně nemůžeme pojmout do našeho chápání, protože by to vyžadovalo o několik úrovní větší rozhled a nadhled, než je nám reálně dán, formulaci "... je to jako kdyby si takový obyčejný mol šatní, který právě žere svetr z australské vlny, podle toho dokázal představit Austrálii" (citát jistě není přesný, ale obsahově sedí). To přirovnání mi uvízlo v hlavě. Ano, moli šatní jsou, myslím, jednoduší tvorové, kteří nám celkem nijak neubližují, jen jim chutnají naše svetry, libo z kterého kontinentu. Ty vlněné asi o něco víc než nějaká asijská umělotina. A z těch vlněných, kdoví, možná, jsou ty australské nejchutnější; to neumím posoudit nejsa vybaven molím apetitem. 

Abych dokázal jako přemýšlivý mol propojit chuť požírané vlny s krásami a majestátem Austrálie, musel bych urazit dost dlouhou cestu: musel bych se prokousat k takovému tomu kousku látky, na kterém je uvedeno, jak se svetr pere (brrr, každé praní ubere kousek té báječné originální chuti...), protože tam nejspíš bude napsané "Made in Australia". Pak bych se samozřejmě musel naučit číst, abych se o té napsané Austrálii dozvěděl. Pak bych musel přijít na to, co slovo Austrálie znamená. Pak bych musel zatoužit onu Austrálii poznat. No a nakonec by bylo optimální neodbýt se nějakým dokumentem v televizi, ale chtělo by to se na místo opravdu vypravit, aby se kruh poznávání podivných souvislostí mezi chutí svetru v tmavé dobřichovické skříni a úžasně rozmanitým  kontinentem v jižní dálavě uzavřel. Řeknu vám, na mola šatního by to byl docela výkon, a dokonce jsem přesvědčen, že nejen na něj.

Zkusme jít ještě hlouběji do mikrosvěta: Převtělím se třeba do podoby atomu radioaktivního uranu. Sedím si... no, pardon, to se asi o atomu říct nedá... Tedy - spočívám v určité krystalové struktuře. Nevládne-li v okolí právě absolutní nula, je mi dáno se účastnit jakéhosi fundamentálního vibračního pohybu, tedy je možné, že své okolí nějakým způsobem vnímám, řekněme tedy pro zjednodušení představy, že se kolem sebe mohu rozhlédnout. Co uvidím? Uvidím své, mně podobné sousedy - rovněž spočívající a podobně vibrující ve stejné struktuře jako já. A kolem je třeba Jáchymovsko, v němž je mi úkolem, údělem i potěšením být součástí kusu smolince. Jsem na severu, sníh tiše padá, Vánoce na dohled, prostě atomární idyla.

No a pak se to najednou stane. Ten soused odnaproti se zčistajasna rozpadne. Jen tak, udělá to maličké PUF a kamarád je pryč!  Místo něho na mě kouká úplně jiný atom, bůhví, co to je, nejspíš thorium, radium nebo polonium, kdo má ty protony pořád přepočítávat. Rozhodně jde o neuran, o náplavu v původně krystalicky čisté uranové struktuře, něco jako když se Brňák přestěhuje do Prahy. Společně s dalšími urany se na vetřelce díváme skrz elektronové prsty, asi jsme trochu xenofobové. A pak další výbuch na druhé straně. A pak támhle vzadu! Každou chvíli některý ze sousedů vybouchne, někteří to zvládnou i víckrát za sebou, takže se na pár místech už objevuje bismut nebo dokonce olovo. 

Přemýšlivý uranový atom si ovšem nemůže neklást otázky: Proč se rozpadla právě ta sympatická dvěstěosmatřicítka odnaproti s půvabnými ďolíčky v krystalové mřížce a ne ten hejhula co do mě nedávno strčil tak silně, až mi pomačkal elektronový oblak? A může se mi snad taky stát něco podobného? Udělá to maličké PUF někde uvnitř a ze mě se stane někdo jiný? Nebo se proměním rovnou v nic? A jestli to má přijít (atom fatalista), kdy to můžu čekat? Vždyť ty pufance kolem mě přece nemají vůbec žádnou logiku a pravidla, jednou to bouchne tady a pak zase úplně jinde! 

Kdo ví, nejspíš je třeba se vysmeknout z bezpečných ale omezujících krystalových struktur a povznést se vysoko nad povrch radioaktivního materiálu; teprve pak ten zdánlivý chaos začne poznenáhlu dávat smysl a můžeme se začít bavit třeba o takových úžasných skutečnostech, jako je poločas rozpadu. To jsou mi věci: Sousedi se rozpadají zdánlivě úplně nahodile, ale z nadhledu to celé má řád a chová se to dokonce podle matematicky popsatelných a pochopitelných pravidel. Ale jestli to tak je, že se náhoda dole transformuje ve smysl nahoře, kde tedy přesně náhoda končí a smysl začíná? Přemýšlivý uranový atom to tedy rozhodně nemá jednoduché a poločas rozpadu je něj, zdá se, něco jako Austrálie pro přemýšlivého šatního mola: Poznání sice dosíci lze, ale bude to fuška!

Jak je tomu ale u lidí? I v lidském společenství se sem tam někdo náhle promění, rozpadne, či úplně zmizí. Řídí to náhoda, nevypočitatelná Prozřetelnost nebo taky nějaké v principu docela jednoduché pravidlo, které se nám zatím jen nepodařilo objevit? Já jsem v těchto věcech optimista a domnívám se, že všechno, co se v tom občas děsivém chaosu na světě děje, má nějaký skrytý řád, význam, smysl. Skrytý nikoli proto, že nám to tají nějaké spiklé iluminátní bratrstvo, ale proto, že jsme zatím nedokázali dosáhnout takového nadhledu - či stupně vývoje, chcete-li - aby nás to trklo. Jakmile se to jednou, za pár desítek či stovek let, povede, objevíme pak svou "Austrálii" a budeme možná šokováni čistotou a logikou trajektorie od pouhého vlněného vlákna po úchvatný kontinent. Do té doby - pokud vůbec někdo - bude mít monopol na ten správný nadhled pouze Bůh, a to pak věru není divu, že je vševědoucí...

Někdy si říkám, že se s objevy zmíněného druhu flákáme i proto, že lidstvo tvoří jen maličký vzorek. Pochopitelně, ono to tak nevypadá, bince a neštěstí dokáže i těch stávajících osm miliard lidí udělat až až. Kdyby bylo ale lidí na zemi jako atomů třeba jen v malé asi dvoucentimetrové kostičce uranu, to by se možná "poločasy rozpadu" a další na pohled skoro zázračné zákonitosti ukázaly natošup. Jenže - jak to kdysi odhalil jistý pan Avogadro, to by nás muselo být asi tak šest krát deset na dvacátou třetí, tedy - jak si jistě pamatujete ze školy - lidí by v tom případě byl celý - no ano, celý MOL. Asi vzdálený příbuzný našeho přemýšlivého šatního mola, když nám z celého toho koloběhu uvažování na závěr tak pěkně logicky a nevyhnutelně vyšel.

Nu, zdánlivě jsme jako přemýšliví blogeři uzavřeli pomyslný kruh poznání (od mola k molu), ale obávám se, že Austrálie zatím na dohled není. Ale jednou - když se do toho pořádně zakousneme jako mol šatní - jednou to jistě vyjde!