Na skok v Athénách na velkém fotofestivalu

Poslední dva roky jsem se kvůli fotkám do Řecka nedostal (nejradši tam jezdím v květnu, a to jsem měl loni výstavu v Berouně a předloni jsem chystal výstavu v chotěšovském klášteře), tak beru jako malou oplátku skutečnost, že jedna fotka mě tentokrát aspoň symbolicky a v duchu přenesla do mých oblíbených Athén. Právě v Athénách se totiž v kulturním centru Serafio konal už čtvrtý ročník velkého mezinárodního festivalu černobílé fotografie, pro který bylo už na podzim vybráno více než 300 fotek autorů z celého světa. No a právě minulý víkend prodloužený o pondělí se celá akce odehrála.

 

Je-li 17.listopad, musíme být na Národní třídě

Jak se jmenoval ten známý film? "Jestliže je úterý, musíme být v Belgii"?. No a já to mám postavené  tak, že je-li právě 17. listopad, musím být aspoň část dne na Národní třídě. Nepatřím k těm, kteří tvrdí, že právě tady "to" všechno začalo a "nebylo-li by Národní třídy nebylo by u nás demokracie", to by bylo přílišné zjednodušení v jádru dost komplikovaného děje, ale právě tady se rozhodlo, že ztratila trpělivost velmi silná česká (tehdy československá) mlčící většina. Tehdy velmi dlouho, skoro ostudně dlouho mlčící. Nepočítám disidenty a obecně lidi přirozeně moudré, slušné a zároveň odvážné, kterých v populaci bývá jen hrstka, tím spíš v populaci ujařmené jednačtyřiceti lety fungování "nejpokrokovější společnosti v dějinách lidstva", a i kdyby měli stokrát pravdu, bez alespoň tiché podpory opravdové masy se ve společnosti nepohne stéblo. Každý rok si to tu jdu projít a připomenout si, co se tu odehrálo. A každý rok si tiše zavzpomínám, jak jsem se tu v onen den D souhrou náhod ocitl (před rokem jsem to zde na blogu popsal ve dvoudílném článku Můj 17. listopad 1989), a hlavou mi prolétne, jak jsem tehdy smýšlel o budoucnosti a co by se asi odehrálo jinak, kdybych tenkrát na místě počkal na dějiny. Možná nic podstatného. Možná všechno zgruntu. 

Ozvy slovenské "Křídové revoluce" dorazily až k tradičnímu pietnímu místu v samotném centru Prahy.

 

 

Momentky z výstavy a japonská přísloví

Jak jsem i tady na blogu už několik týdnů avizoval, minulý čtvrtek se uskutečnila vernisáž mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna. Pro mě to byl večer dlouhý, plný milých setkání a velmi, velmi příjemný. Celkově se do prostoru malého divadelního studia vecpalo 53 lidí (to jsou tedy ti, které jsem si zapamatoval nebo zatím identifikoval na fotografiích), kteří se v divadelní kavárně a přilehlých prostorách sešli, aby spolu se mnou odstartovali tříměsíční výstavu devíti černobílých a minimalisticky laděných obrazů. 

Pozn.: Dnes si dovolím zcela nestandardně použít výhradně cizí reportážní fotky. Sice jsem si s sebou na vernisáž svůj foťák vzal, ale za celý večer jsem ho nestihl pro samé vítání a povídání ani vyndat z batohu, takže jsem se musel tentokrát spolehnout na jiné fotografy. Naštěstí se jich v prostoru divadelní kavárny několik našlo, jak ostatně na fotkách uvidíme. Od obou autorek, které mi již pořízené fotky ukázaly, mám k využití jejich fotek zde na blogu souhlas, za který ještě jednou děkuji. 

Byl jsem moc rád za tak početnou návštěvu, která na výstavách v tomto divadle rozhodně není běžná. Úplně spokojený bych samozřejmě byl, kdyby účastníků bylo 54; jeden pro mě podstatný člověk, kterého bych na výstavě moc rád přivítal tím nejsrdečnějším možným objetím, totiž bohužel mezi návštěvníky opět být nemohl, byť v mých očích byl přítomen v každém kousku lidmi nahuštěného prostoru.  

Program zahájila kurátorka výstavy Lucie Váchová, která výstavě dala teoretický rámec a o mně řekla spoustu pěkných věcí, až se mi někdy obočí zcela samovolně pozvedalo radostným údivem. (Ši mo šita ni ojobazu - Ani čtyři koně nechytí to, co bylo jednou vyřčeno).

 

Foto: Helena Macháčková, Divadlo Kámen 

 

 

Večer pro klášter v Chotěšově

Jak už jsem předeslal v minulém článku Vrací se pachatel na místa svých činů? o víkendu jsem opět po deseti měsících od okamžiku, kdy jsem ukončil svou tamější loňskou výstavu Povznášení, zavítal do areálu kláštera v Chotěšově, abych se tentokrát zúčastnil tradičního Večera pro klášter, velké akce, během které jsou přístupná i ta místa klášterního komplexu, kam se člověk jindy nedostane. Poctivě vzato, už loni jsem se Večera pro klášter zúčastnil, tehdy jsem ale dal přednost tomu, že jsem byl skoro šest hodin v kuse ve "svém" výstavním sále, protože jím za tu dobu prošly stovky lidí a s mnohými z nich jsem se mohl pustit do řeči, něco jim o svých fotkách říct, odpovědět na jejich zvídavé otázky aneb je aspoň tiše sledovat a poslouchat, jak na fotky reagují. Opravdu neobyčejná a velmi smysluplná škola.

Letos jsem přijel ze Staňkova vlakem už tři čtvrtě hodiny před otevřením kláštera veřejnosti, takže jsem byl nakonec úplně prvním návštěvníkem, kterého pořadatelé pustili do areálu. Bohužel, za hustého deště, který sice po nějaké době téměř ustal, ale večer opět nabral na síle a zhoustl. Počasí tentokrát akci opravdu nepřálo a návštěvnost byla s loňskem nesrovnatelná. Milým překvapením pro mě ale bylo, jak se ke mně i dnes hlásili místní lidé, se kterými jsem se loni při výstavě setkal nebo setkával - od ředitele kláštera, přes chodící chotěšovskou encyklopedii a bývalého kastelána (ale také výborného grafika a básníka), pana Posledního, až po všechny ty báječné starší dámy, které třeba loni při vernisáži připravovaly občerstvení a tentokrát pro změnu zase fungovaly jako velmi informované průvodkyně, každá ve svém vyčleněném prostoru. Jako kdybych si jen na chvilku odskočil...

V příbytku svaté Agnes

Minulou neděli jsem byl pozván, abych s podobnou skupinou lidí, se kterou jsem v listopadu zažil nesmírně zajímavou dušičkovou večerní naučnou návštěvu Břevnovského hřbitova, absolvoval prohlídku Anežského areálu v Praze. S Anežským klášterem mám spojenou spoustu krásných vzpomínek, kupříkladu jsem si tu v osmdesátých letech mohl projít téměř všechna zákoutí, do kterých se tehdy dalo vkročit, protože jsem měl velmi vážnou známost s jednou z místních průvodkyň, za kterou jsem občas mohl do zázemí kláštera docházet a účastnil jsem se i několika jejích prohlídek. Popravdě, po tolika letech už jsem si nepamatoval moc podrobností, je ale pravda, že při nedělní návštěvě se mi na některých místech v hlavě rozsvěcovaly a bylo moc zajímavé pozorovat, kterak se noří ze zaprášených hlubin paměti.

Prohlídka s touhle partou kreativních lidí není nikdy obyčejná. I tentokrát byla doprovozena ne úplně tradičními prvky - třeba recitací dobové poezie či vzpomínek očitých svědků, na zahradě areálu jsme si dokonce sehráli divadelní výstup s předem připraveným scénářem vycházejícím z dobové literatury. Samozřejmě, během prohlídky byla zmíněna spousta informací, které v tomto článku nepovažuji za nutné reprodukovat; data spojená s neobyčejným životem svaté Anežky České jsou k dispozici leckde na internetu. Spíš se pokusím fotkami zprostředkovat místní atmosféru. A taky se přiznám k tomu, že jsem vůbec netušil, jak rozsáhlé vnitřní prostory anežského areálu jsou přístupné bez placení vstupného, které se omezuje na galerijní prostory. Přitom do zahrad areálu chodím celkem často a několikrát jsem už i zde na blogu čerpal inspiraci z toho, co jsem zde měl možnost vidět a zažít.

Jak to vypadá v místě mé letní výstavy?

Mám takový zvyk, že když mám mít někde výstavu s vernisáží, snažím se zajít se podívat na vernisáž výstavy, která se v tom sále koná přede mnou, abych viděl místní zvyklosti, které se můžou místo od místa velmi lišit - jak pokud jde o průběh vernisáže (průvodní slovo, kulturní program,...), tak pokud jde o občerstvení. Někdy probíhá vše v režii pořadatele, jindy je zase všechno na vystavujícím, no a ten zbytek jsou různé varianty s kombinovanou odpovědností. No a protože se 19. července bude konat vernisáž mé výstavy v chotěšovském klášteře (zdá se být ještě dost času, ale je ještě spousta věcí, které před zahájením musím zařídit, např. taková drobnost jako vytištění a adjustace části vystavených fotek :-)), zajel jsem se podívat na to, jak probíhá taková vernisáž, ke které nemám žádný osobní vztah, takže si můžu dovolit hlavně pozorovat a nasávat informace, abych pak nebyl v den D zaskočený nějakou překvapivou skutečností.  

A hlavní překvapivý bod mě čekal hned na začátku: V Chotěšově je totiž zvykem zahajovat rovnou dvě výstavy naráz! Výstavních sálů je tu totiž víc, v některých jsou instalované stálé výstavy (velmi zajímavá je třeba ta, která ukazuje, které filmy se v areálu kláštera natáčely - od Kunderova Žertu režiséra Jaromila Jireše až třeba po Bad Company s Anthony Hopkinsem) a dva jsou určené pro výstavy "sezónní". No jo, ale umíte si představit něco jako společnou vernisáž určenou pro dvě úplně rozdílné výstavy, které se navíc odehrávají v různých sálech? Já to neuměl, tak jsem se byl v Chotěšově poučit.

Uvnitř pražského orloje

Dějství první - nepříliš vydařené:

Loni v srpnu se mi ozvala moje známá, průvodkyně Alena, že pořádá unikátní a nejspíš v dohledné době neopakovatelnou výpravu jen pro několik účastníků přímo dovnitř pražského orloje s osobní asistencí místního pana orlojníka. No to si umíte představit, jak jsem po takové možnosti skočil: Stihl jsem se tehdy přihlásit mezi prvními a dostal jsem se tak naštěstí mezi nejrychlejší desítku zájemců na opravdu mimořádnou vycházku, u které počet zájemců vysoce převyšoval kapacitu (vnitřní prostory se starým hodinovým mechanismem opravdu nejsou stavěné na turistické výpravy a vejde se tam jen pár lidí), Můžete mi věřit, že jsem se fakt nemohl dočkat, až vše uvidím na vlastní oči.

Den před plánovanou vycházkou jsem odcházel v práce kolem šesté a v ten okamžik mi zazvonil telefon. To snad ne! Volá průvodkyně Alena, co asi může chtít? Okamžitě mě napadlo, že vycházka se z nějakého důvodu ruší; tedy jestli je to tak, budu hodně zklamaný, protože jsem se těšil vskutku neobyčejně. No - jak tomu bývá, skutečnost byla ještě o dost horší: "Ty máš zpoždění? Už na tebe všichni čekáme! Stihneš to do pěti minut?" slyšel jsem ohromeně v telefonu. Tak jsem přišel na to, že jsem si návštěvu orloje omylem zapsal do kalendáře na jiný den, pohříchu pozdnější, což se dá jen obtížně napravit. Do pěti minut jsem to bohužel nestihl (a byl bych to nestihl ani do třičtvrtě hodiny). Asi znáte ty situace, kdy byste si nejradši nabančili, ale jde to jen těžko, protože vám vůči sobě samému chybí ten správný moment překvapení. Následky vlastní blbosti musí prostě člověk rozchodit a - po uhrazení případných napáchaných škod, v tomto případě zaplacení vstupenky, na kterou by si jinak brousily zuby další desítky zájemců - je pokud možno vzít s nadhledem a udělat si z nich - aspoň naoko - legraci třeba na sociálních sítích nebo na blogu. Ale bohorovný nadhled v takové situaci můžete snad hrát před ostatními, ale rozhodně ne před sebou samým. S průvodkyní jsem se aspoň domluvil, že když nic jiného, budeme oba brát mé zaplacené vstupné jako "rezervační poplatek", abych se - objeví-li se ještě někdy podobná příležitost - mohl do skupiny přihlásit přednostně a podniknout druhý pokus.

Dějství druhé - o dost povedenější:

Deset fotek z výletu do Litvínova (a Mostu)

Tento článek je pokračováním nedávného článku s dost podobným názvem Deset fotek z výletu do Mostu (a Litvínova), ve kterém jsem se zaměřil na mosteckou část naší společné jednodenní výpravy za architekturními a uměleckými zajímavostmi severu Čech. Už na konci předešlého článku jsem avizoval, že jsme po prohlídce Mostu sedli na meziměstskou tramvaj a přes Záluží u Mostu jsme dojeli až na konečnou stanici v Litvínově. Cestou jsme se dost poučili v tom, že zdejší kraj je opravdu rázovitý, a pochopili, proč paní revizorky chodí ve třech. Část cestujících znaly jménem a bylo zřejmé, že jde o notorické černé pasažéry. Někteří z odhalených cestujících se s vyprovozením mimo tramvaj smířili hned, jiní odmlouvali a ti nejdrsnější se prali a plivali. Ale z vozu nakonec vypadli všichni, takže jsme mohli pokračovat. Pak přísné paní revizorky ještě cvičně pohrozily vyhazovem jedné paní z naší skupiny za to, jakým způsobem se za jízdy držela madla. Náš hlavní průvodce, kunsthistorik Jakub Synecký, sice původně chtěl v tramvaji zarecitovat jednu ze svých básní, ale netroufl si, protože jsme si všichni uměli dobře představit, že i recitace básní je v tramvaji Most - Litvínov zapovězena, protože tramvaj je určena slušným lidem a ne nějakým básníkům!

Ze Záluží u Mostu, kterým jsme jen projížděli, žádné fotky nemám, ale kdykoli se tu ocitnu, propadám do trudnomyslnosti. Jako emeritní chemik bych měl místní chemické závody a rafinérie, kvůli kterým kdysi původní obec Záluží zanikla, snášet lépe než člověk neškolený, ale není tomu tak. Je to prostě běs už od pohledu, po čichu to není o moc lepší a velkou důvěru nebudí ani všudypřítomné výstražné nápisy. Jakmile ovšem překonáte Záluží a vjedete do Litvínova situace se o dost zlepší. Zčásti instinktivně (čím dál od Záluží, tím lépe) a zčásti kvůli tomu, co jsme chtěli z Litvínova nejvíc vidět, jsme dojeli tramvají až na konečnou ke kulturnímu centru Citadela.

Deset fotek z výletu do Mostu (a Litvínova)

Domlouvali jsme se na tenhle výlet na sever Čech s přáteli, se kterými normálně chodíme především po Praze v rámci projektu Pražské domy, vlastně od začátku roku. Nakonec jsme se domluvili na první březnovou sobotu a jen jsme čekali, kolik z nás se objeví u ranního autobusu už na Florenci a kolik dalších přistoupí cestou na Hradčanské. Nakonec se sešlo deset lidí, někteří s vynikající znalostí místa, místní architektury i drobných artefaktů ve veřejném prostoru, někteří s vynikajícími organizačními schopnostmi, takže vždycky někdo lépe než já věděl, co je kolem k vidění, kam právě jdeme, kdy kde máme být, abychom něco podstatného nezmeškali, a taky odkud jedeme zpátky. Je to doslova slastný pocit, pokud jste zvyklí se za normálních okolností o vše starat sami. Nesmějí být takové příležitosti k mání často, protože bych se stal brzy rozmazlencem :-).

Ano, tentokrát jedeme nakouknout do Mostu a do Litvínova. A protože je nás deset a jedeme do Mostu, napadá mě přiléhavě "oslí můstek", že bych mohl z obou měst nabídnout zde na blogu jako ilustraci právě deset fotek; aspoň mě to přiměje odpovědně vybírat a nedávat všanc vše, co jsem cestou zachytil. V prvním článku deset fotek z Mostu a ve druhém (nejspíš až příští týden) dalších deset z Litvínova, co vy na to?

Co byste řekli, že má takové město jako Most - dříve město královské, dnes statutární - ve znaku? Inu - MOST, to by jeden neřekl. Po mostě ve znaku se prochází mezi dvěma štíhlými věžemi korunovaný dvouocasý lev s šesticípou hvězdou nad hlavou. Tedy - na lva jsme cestou nenarazili, ale Plzeň se taky zrovna nehemží velbloudy, byť je jeden v plzeňském znaku. Na obrázku je městský znak na zdi mostecké radnice, který jsem si přiblížil teleobjektivem.

Od začínajícího milovníka starých tisků

Tenhle článek je jakýmsi drobným doplňkem větší reportáže z Mé podzimní cesty za malířkou Zdenkou Braunerovou, kterou jsem završil v říjnu návštěvou malířčina ateliéru (který funguje jako její muzeum) v Roztokách u Prahy. Doslova pár dní po zveřejnění článku jsem totiž našel úplnou náhodou na internetu nabídku jedné knížky, která vyšla v roce 1910 a kterou Zdenka Braunerová vyzdobila svými  dřevoryty a vůbec ji do světa výtvarně vypravila. A co víc, jednalo se o knihu, jež dala dohromady tři osoby, které tehdy pojilo pevné přátelské a možná chvílemi i trochu více než jen přátelské pouto. Autorem knihy byl Paul Claudel, francouzský spisovatel dramatik a zkušený diplomat, který po diplomatické misi v Číně zakotvil v roce 1908 jako konzul v Praze, muž, který se se Zdenkou Braunerovou znal velmi dobře již z dřívějších dob z Paříže a po příjezdu do Prahy ho právě velmi aktivní malířka uvedla do různých částí pražské kulturní a politické společnosti. Výtvarnou stránku knihy měla tedy na starosti Zdenka Braunerová, no a překladatelem byl Miloš Marten, spisovatel, publicista, kritik a překladatel a zároveň jeden z nejdůležitějších mužů malířčina života. V letech 1908 až 1910 vytvořili tito tři umělci pozoruhodný "triumvirát", jehož výsledkem bylo několik překladů Claudelových prací a zároveň získané velké renomé Zdenky Braunerové jako knižní grafičky.

Moje podzimní cesta za Zdenkou Braunerovou

Tenhle příběh se začal odvíjet letos v létě zpočátku velmi nenápadně v dobřichovické knihobudce, kde jsem našel stařičkou knížku Přátelství z konce století se vzájemnou korespondencí Zdenky Braunerové s F.X.Šaldou. Zaujalo mě, že korespondence mezi dvěma osobnostmi, které nejspíš ke své vlastní škodě znám jen velmi povrchně, vydá na celou knihu (navíc si intenzivněji psali pouze v období od podzimu 1897 do roku 1902) a že někomu jen pár let po jejich smrti (Zdenka Braunerová zemřela v roce 1934 a Šalda o tři roky později) v tíživé době těsně před vypuknutím 2. světové války stálo za to jejich dopisy vydat. Očekával jsem ovšem, že knížku doma prolistuji a druhý den ráno ji do knihobudky vrátím, tím spíš že přelom 19. a 20. století rozhodně nepatří mezi má oblíbená období a považoval jsem ho vždycky za dobu, kdy v kultuře a společnosti vládlo především vlastenčení a pro mě neskousnutelný patos. O Braunerové jsem věděl vlastně jen to, že malovala krásné obrazy a měla vztah k Roztokám u Prahy, o Šaldovi pro změnu to, že to byl hlavně nesmlouvavý literární kritik, ale ani jeden z tohoto zvláštního páru mě moc nelákal k poznávání, natož k nakukování do poněkud intimního prostoru korespondence, který z definice nebývá až na výjimky vědomě určený pro cizí oči. 

  

Ještě mi došla jedna věc a tou byla vazba obou osobností na Dobřichovice: Zdenka Braunerová totiž občas zajížděla do Dobřichovic za svou neteří Jarmilou, která se provdala za francouzského generála Maurice Pellé, který byl v začátcích československého státu náčelníkem hlavního štábu vznikající armády, a společně si pořídili letní vilu v tehdy se rozvíjející oblasti kolem železniční dráhy na Plzeň (vilu, která dodnes nese jejich jméno, si ovšem společně užili jediné léto v roce 1923, o rok později generál Pellé zemřel). U vily je drobná upomínka na Zdenku Braunerovou dodnes, ostatně malířka uvnitř vilu také sama vyzdobila malbami se slováckými motivy. 

Návštěva na Ústředním výboru KSČ

Vlastně od dětství mě zajímalo všechno, co se dělo v naší zemi v roce 1968 - se speciálním zřetelem k událostem srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy pod "laskavým vedením" tehdejšího Sovětského svazu. V té době mi byly sice pouhé dva roky a když jsem pak s odstupem šel do školy, rok 1968 už byl z historie důkladně vymazán, stejně jako ti lidé kolem něho, kteří "morálně neobstáli". V naší rodině se ale zachovala spousta časopisů a jiných materiálů z té doby, které jsem měl důkladně pročtené, takže o oficiálním mýtu "internacionální pomoci" jsem si samozřejmě myslel své. Mimochodem, z dnešního pohledu je velmi zajímavé, kolik společného měly počáteční fáze současného rusko-ukrajinského konfliktu s okupací Československa v roce 1968 - i v takové na pohled drobnosti, jakou je oficiálně používané názvosloví ("internacionální pomoc" a "speciální vojenská operace" jsou zjevně produktem stejného marketingového ducha, který se za těch 55 let zas tolik nezměnil).

O "osmašedesátý" jsem se nepřestal zajímat ani po změně režimu v roce 1989, kdy se o této části naší historie mohlo konečně začít mluvit otevřeně, přečetl jsem vlastně všechna podstatná knižní svědectví zúčastněných osob (i když třeba u pamětí Vasila Bilaka mi to čtení dalo docela práci, ale to patří k věci) i řadu nově zpracovaných historických studií. Nikdy jsem se ale sám nevypravil přímo do jednoho z center tehdejšího dění, budovy Ústředního výboru KSČ, který byl logicky jedním z hlavních cílů srpnové invaze - to místo pro mě bylo dlouhými normalizačními lety natolik zdiskreditované, že mě to do obrovité budovy na nábřeží Ludvíka Svobody u Vltavy nikdy netáhlo. 

Přitom budova je to vlastně obdivuhodná, vystavěná v letech 1927 až 1931 podle návrhu Antonína Engela pro státní správu, konkrétně pro tehdejší ministerstvo železnic. Nejvyšší orgán československých komunistů de facto ovládající celou zemi se sem nastěhoval až v roce 1960, do té doby sídlil na Příkopech v rohové budově u Prašné brány (dnes je tam Komerční banka). No a dnes se situace vrátila k původním plánům a je tu zase normální ministerstvo dopravy (a taky České dráhy, takže na železnice se taky úplně nezapomnělo).

Černobílé obrázky z podzimní barevné Prahy

O státním svátku 28. října bylo krásné počasí tak akorát na tričko s krátkým rukávem (však také tou dobou ještě vládl letní čas) a já dopoledne odjížděl do Prahy s celkem jasnou vizí, co chci tentokrát vidět a fotit. Tím spíš, když jsem dostal nabídku od jedné své známé průvodkyně, že když budu chtít, přibere mě k některé z prohlídek Parlamentu, která už je v rámci svátečního dne otevřených dveří tradicí. Radostně jsem nabídku přijal a těšil jsem se, že uvidím zajímavé místo, kde jsem ještě nikdy nebyl. No a protože bylo na konec října opravdu až neuvěřitelně krásně, řekl jsem si, že využiju dobrých podmínek a budu fotit v pražských parcích a zahradách krásné barvy, které dokáže namíchat jenom podzim v mírném klimatickém pásu. Tolik rámcový sváteční plán.

Zprvu vše probíhalo uspokojivě: ve vhodný čas něco po poledni jsem dorazil na Malostranské náměstí. Jenže... Už z dálky jsem viděl několikaproudou lidskou řeku plnou zájemců o prohlídku Poslanecké sněmovny a cosi se ve mně "zašprajcovalo". Jen mezi námi - nesnáším totiž předbíhání ve frontách na cokoli, přibližně stejně, jsem-li předbíhán, nebo jsem to naopak já, kdo právě předbíhá. Neuměl jsem se vyrovnat s představou, že bych všechny ty čekající lidičky předběhl jen proto, že se znám s paní průvodkyní. A tak jsem nehledal žádné zástupné důvody: telefonicky jsem poděkoval za zajímavou nabídku, poctivě jsem přiznal, že na předbíhání a zvýhodňování nemám žaludek, dokonce ani v případě, že se o něm nikdo z předbíhaných nedozví (což je společensky dost nevýhodný a pro mnohé lidi nepochopitelný rys povahy), a proto si i tentokrát nechám prohlídku utéct a půjdu aspoň fotit ty krásné všudypřítomné podzimní barvy. A na důkaz toho, jak jsem byl na barvy natěšený, jsem si vyfotil místní krásné sluneční hodiny, které potvrzují, že podle Pánaboha ještě ani nebylo poledne. Jen si ty barvičky užívejte; pro tento článek právě skončily :-).   

Na otočku do kaňonu Vydry

Jeden den ze své týdenní dovolené jsem si zajel na své oblíbené fotogenické místo - na nejkrásnější úsek šumavské Vydry. Vymyslel jsem si to báječně a na aktuální podmínky české - především železniční - dopravy to všechno až neuvěřitelně klaplo: Vstal jsem ve čtyři ráno, což byla asi hlavní překážka, protože přesvědčit organismus, že o dovolené se vstává o dost dřív než do práce, nebylo úplně jednoduché. Z Dobřichovic jsem jel osobákem do Berouna, tam jsem asi po pěti minutách přestoupil do rychlíku Berounka, kterým jsem dojel až do Klatov, tam jsem jen přeskočil na stejném nástupišti do čekajícího osobáku do Sušice. V Sušici jsem měl celé dlouhé tři minuty k přestupu na autobus směrem na Modravu, ze kterého jsem vystoupil na Antýglu, kde nejkrásnější úsek Vydry začíná. Bylo skoro deset hodin a já měl před sebou podle plánu pět a půl hodiny času na focení, což se mi zdálo být dostatečné. Jak naivní!

Původně jsem si myslel, že si vyšlápnu i nahoru ke svým už před lety vyhlédnutým místům na Hamerském potoce (ten se právě na Antýglu do Vydry vlévá), ale nakonec jsem byl rozumný a řekl jsem si, že Vydře tentokrát nebudu nevěrný a věnuji ji všechen vyčleněný čas. I tak se to nakonec ukázalo být zpropadeně málo. Krásných výhledů do koryta horské říčky a různých možných zajímavých kompozic proudící vody a statických omšelých kamenů je totiž  hned od začátku stezky prakticky nekonečně mnoho a člověk by nejradši stavěl stativ na každých dvaceti metrech. Ukázalo se, že na první kilometr po proudu jsem spotřeboval skoro hodinu a půl. Uvědomil jsem si, že svůj silný neutrální filtr, který umožňuje pracovat s extrémně dlouhou několikaminutovou expozicí a zviditelnit tak cesty vody, jsem doposud na Vydře nikdy nevyzkoušel, protože jsem si ho pořídil teprve před třemi roky a na Vydře jsem fotil naposledy v roce 2017. Letí to! I když jsem měl s sebou i jiné typy filtrů, rozhodl jsem se nakonec, že nebudu těkat a pořád "přezbrojovat" (docela stačilo, že jsem často měnil objektivy), takže můj netradičně silný neutrální filtr VFF ND 32000 bude mít sólo :-).

Malostranské výhledy

Dodnes jsem žil v přesvědčení, že chrám svatého Mikuláše na pražském Malostranském náměstí má dvě věže, jednu útlejší a jednu víc při těle, které se jeví z různých směrů různě, ale ve skutečnosti jsou stejně vysoké. Nu, s tou výškou je to nejspíš pravda (obě stavby jsou vysoké 79 metrů), ale pes bludu je zakopán jinde: Ta útlejší věž totiž ke krásnému baroknímu kostelu tak docela nepatří a ani nikdy nepatřila. Jedná se o městskou zvonici, která byla od doby své výstavby v majetku Menšího města pražského (Malé Strany) a nebyla tedy součástí kostela, který logicky patřil církvi. S kostelem tvoří nedílný celek jen vizuálně, obě stavby jsou spojené průchodem (nepřístupným), ale zvonice byla koncipována mimo jiné i jako hláska (požáry byly v té době pro celou čtvrť mimořádně nebezpečné) a hodinová věž a bydlel zde věžný s rodinou (návštěvníci si mohou prohlédnout dva miniaturní bytečky, jeden z 18. a druhý z 19. století, a také věžného kancelář). Poslední hlásný se odtud odstěhoval v roce 1891, pak zde byl nějakou domu soukromý byt a od přelomu 50. a 60. let 20. století zde byla pozorovatelna Státní bezpečnosti, která odtud monitorovala činnost západních ambasád v okolí.

Dlouho jsem si říkal, že bych se měl podívat nahoru, protože když vyhlídku používala StB, taková romanticky založená instituce přirozeně a s pokorou se obdivující všemu krásnému a hodnotnému, musí ten rozhled věru stát za to. A stojí. Stojí vás to jen 215 schodů zpočátku po kamenném a později dřevěném schodišti a 150 korun na vstupném. Mimochodem, když předložíte pražskou Lítačku, dostanete 10% slevu, a kdo chce ušetřit ještě víc, přijde první hodinu po otevření a dostane vstupenku za polovic, ač není ani dítkem ani vojskem. Já jsem do toho nakonec praštil jeden den během své dovolené. A jestli se při prohlídce smí fotit? Jak mi odpověděl pán v pokladně: "Něco takového se fotit prostě musí!" Tak se pojďme podívat, co všechno při tomhle výletu vzhůru nad malostranské střechy můžete vidět. A fotit.

Když Levý Hradec býval centrem české země

Bylo nebylo, v dávných mlhavých dobách legendárních a důkazy nedoložených českých knížat, nebyla jejich sídlem Praha, ale kdybyste je chtěli navštívit, museli byste nejspíš popojet po proudu Vltavy od ještě asi půl tisíciletí neexistujícího Karlova mostu  ještě notný kus za Prahu. Tedy dnes jste tam vlakem z Masaryčky cobydup, ale v 9. století bylo cestování přece jen o poznání pomalejší, tak se to zdálo být o dost dál. Levý Hradec. Budete-li poblíž Levého hledat Pravý Hradec (dávalo by to přece smysl, ne?) nebo aspoň Hradec obyčejný a bez přívlastků, ostrouhali byste podobně jako zatím odstrouhávají zastánci podobné teorie mezi historiky. Pesimista by řekl, že už tehdy bylo v českých zemích všechno tak nějak Levé, v takovém stýskání bych Čechy věru poznával. 

Na Levý Hradec jsem se dostavil za konkrétním účelem: Náš průvodce Jakub Synecký z projektu Pražské domy totiž na Levém Hradci přes léto o víkendech na střídačku provází (je tu stabilní víkendová průvodcovská služba a prohlídky každou hodinu od 10 do 18 hodin) levohradeckým kostelem svatého Klimenta, což je kostel vypadající celkem nenápadně, aspoň do té doby, než si uvědomíte, že jde o místo, kde stál vůbec první křesťanský kostel v Čechách (a to prosím v době, kdy to s Prahou nevypadalo nijak slavně a Libuši, věštící jí věčnou slávu, tak mohl starověký mainstream snadno považovat za pouhou pomatenou šiřitelku hoaxů), což je potvrzeno v době panování prvního nezpochybnitelného českého knížete Bořivoje někdy kolem roku 880 a něco. Ani jsem si neuvědomil, že v sobotu, kterou jsem si vybral k návštěvě, slaví svůj svátek právě Bořivoj; bylo to docela stylové. Nejspíš už dnes Bořivojů (ó jak proměnlivé jsou módní trendy!) nebude moc, ale ti, co jsou, mají slavného patrona.

 

Královská cesta pro krále, kteří nemají rádi davy

Dojít v Praze třeba od Karlova mostu do centra na Václavák není nijak obtížné. Prostě se pustíte slavnou Královskou cestou a za necelou půlhodinku jste tam. Jenže... Kolem vás a proti vám půjdou celou cestu tisíce lidí, kteří si stejnou cestu našli ve svém průvodci. Jak se jim vyhnout, když si třeba mačkání v davu tolik neužíváte? 

Dnes si uděláme malou fotoprocházku pražským Starým Městem, kterou považuji za docela zajímavou a navíc pohodlnou alternativu přecpané Královské cesty, kde poslední dobou mezi turisty už zase není k hnutí. Přitom se budeme pohybovat pořád v blízkosti této turistické tepny, a přesto si troufnu říct, že nejspíš moc lidí cestou nepotkáte. Tak pokud tuhle cestu ještě neznáte, pojďte za mnou, já vás provedu :-). 

Řekněme, že jsme se právě s utrhanými knoflíky prodrali z Malé Strany přes Karlův most a na staroměstské straně jsme se ocitli v Karlově ulici. Většinou asi tak po dvaceti metrech mi dojde trpělivost s okolními hlučícími davy. No a těch dvacet metrů je tak akorát, abychom se dostali ke Keplerovu domu (Karlova ulice 4), který má nad portálem pamětní desku. A právě do toho portálu vstoupíme a tím se rázně odstřihneme od turistického proudu. 

Ruiny kostela svaté Apoleny pod Přimdou

V dnešním článku chci ukázat zdejším návštěvníkům pozoruhodný objekt kostela svaté Apoleny, který leží nedaleko od Přimdy na západní hranici naší země. Na místo mě zavezl můj švagr a výborný fotograf Karel Zvoneček (kdysi jsem na svém fotowebu představil jeho výstavu Island - země zázraků), který má oblast Českého lesa velmi dobře zmapovanou, protože sem jezdí fotit pravidelně. Pro mě je to zatím oblast víceméně neprobádaná a přitom velmi zajímavá, protože nejenže je tu krásná příroda, ale - jak uvidíme i v dnešním článku - podstatnou roli tu hrají i nepominutelné historické souvislosti.

Protože bych rád nabídl i některá srovnání, nevystačím si tentokrát jen se svými vlastními fotkami pořízenými na místě (ruina kostela stojí u silnice z Přimdy do Nové Vsi nedaleko obce Málkov), ale přeberu i některé fotky nalezené na internetu. Tam, kde se mi podařilo dohledat originální zdroj, ho u dané fotky uvádím.

Na místě dnešního objektu stála pravděpodobně kaple již od 13. století, mezi německými krajany se traduje, že byla zničena husity, což by sice husitům bylo podobné, ale historickými prameny to potvrzeno není. První písemná zmínka pochází z roku 1580. V 70. letech 17. století byly na místě prakticky zároveň a bezprostředně vedle sebe postaveny dvě stavby: Kostel svaté Apoleny a kaple Panny Marie Pomocné, které - jak se ukazuje podle posledních průzkumů - měly pravěpodobně být spojeny do většího poutního celku, což se nakonec nepodařilo uskutečnit (pěkný model pravděpodobného záměru propojení kostela s kaplí ambity uvádějí Martin Kolovský a Michael Rykl v článku Nové poznatky ke kostelu svaté Apoleny na Tachovsku, Dějiny staveb 2019, Plzeň). Přilehlá menší kaple Panny Marie Pomocné byla vystavěna přímo nad místním pramenem zázračné vody, která prý navracela lidem zrak a pomáhala jim nejen s očními problémy, ale i s bolestí zubů (však ne nadarmo je svatá Apolena patronem zubařů). 

Toulání broumovským krajem aneb Vzhůru na Hvězdu!

V první reportáži z mého krátkého dovolenkového pobytu v Broumově a okolí jsem vás zavedl do krásného broumovského kláštera. I dnes to bude mít s klášterem určitou spojitost, ale to není, myslím, nic divného, když klášter byl dlouhá staletí vlastníkem většiny zdejších pozemků a široko daleko od města se nemohlo šustnout nic, o čem by klášter nevěděl nebo to dokonce sám neinicioval. Když jsem se do Broumova chystal, chtěl jsem samozřejmě vidět klášter, ale chtěl jsem také navštívit jednoho svého známého filosofa v jeho svérázné "poustevně" a nakouknout i do Broumovských skal. Právě ony skály vypadaly nejméně pravděpodobně, protože opět dorazily tropické dny a přesouvat se do skal pěšky s fotovybavením v tom děsném vedru bylo jen těžko představitelné, navíc jsem musel ještě dopoledne urgentně vyřídit něco pracovního, takže jsem nemohl vyrazit už ve čtyři hodiny ráno, kdy jedině jsem si podobný výlet uměl vzhledem k až příliš příznivé povětrnosti představit.

Klášter benediktinů v Broumově

Hlavním bodem programu prvního týdne mé čtrnáctidenní dovolené byl výjezd do Broumova. Jak už jsem se přiznal na facebooku, nevím, čím to je, ale tahle krásná oblast východních Čech dosud zcela unikla mé pozornosti. Asi jsem v době, kdy jsme Broumovsko probírali v zeměpisu, pobýval právě za školou, protože jsem si neuměl Broumov na slepé mapě České republiky nikam zařadit. A to jsem ještě aspoň věděl, že Broumov existuje, na rozdíl třeba od obce Starkoč (kde jsem ke svému překvapení měl na nádraží přestupovat), které jsem slyšel opravdu poctivě poprvé v životě, stejně jako třeba název řeky Stěnava, která Broumovem protéká; mým uším tato jména připadají neznámá a vymyšlená, podobně jako Krokovy Vary nebo řeka Orše z Vančurova Rozmarného léta. Velmi se omlouvám lidem z Broumova a okolí, snad je mi drobnou omluvou, že aspoň část svých neznalostí jsem během svého třídenního pobytu napravil.

Co jsem tedy o Broumově před svým dovolenkovým výletem věděl? Že je tam velký klášter benediktinů, že jde o tradičně německou (a tedy po válce vysídlenou) oblast, že je v blízkosti fascinující pásmo skal a že někde poblíž bydlí jeden můj známý filosof a bohém, se kterým jsme se kdysi potkali na cestě do Řecka a zjistili jsme, že jsme schopni si celou noc a den v autobusu (k nelibosti lidí okolo, kteří chtěli spát) povídat o všem možném. Vím, není to moc, je to na podobné úrovni jako informace, že Picasso byl pofrancouzštělý Španěl a zakladatel kubismu (viz film Světáci), ale pořád lepší, než jak u mne dopadly Starkoč a Stěnava :-).