Večer pro klášter v Chotěšově

Jak už jsem předeslal v minulém článku Vrací se pachatel na místa svých činů? o víkendu jsem opět po deseti měsících od okamžiku, kdy jsem ukončil svou tamější loňskou výstavu Povznášení, zavítal do areálu kláštera v Chotěšově, abych se tentokrát zúčastnil tradičního Večera pro klášter, velké akce, během které jsou přístupná i ta místa klášterního komplexu, kam se člověk jindy nedostane. Poctivě vzato, už loni jsem se Večera pro klášter zúčastnil, tehdy jsem ale dal přednost tomu, že jsem byl skoro šest hodin v kuse ve "svém" výstavním sále, protože jím za tu dobu prošly stovky lidí a s mnohými z nich jsem se mohl pustit do řeči, něco jim o svých fotkách říct, odpovědět na jejich zvídavé otázky aneb je aspoň tiše sledovat a poslouchat, jak na fotky reagují. Opravdu neobyčejná a velmi smysluplná škola.

Letos jsem přijel ze Staňkova vlakem už tři čtvrtě hodiny před otevřením kláštera veřejnosti, takže jsem byl nakonec úplně prvním návštěvníkem, kterého pořadatelé pustili do areálu. Bohužel, za hustého deště, který sice po nějaké době téměř ustal, ale večer opět nabral na síle a zhoustl. Počasí tentokrát akci opravdu nepřálo a návštěvnost byla s loňskem nesrovnatelná. Milým překvapením pro mě ale bylo, jak se ke mně i dnes hlásili místní lidé, se kterými jsem se loni při výstavě setkal nebo setkával - od ředitele kláštera, přes chodící chotěšovskou encyklopedii a bývalého kastelána (ale také výborného grafika a básníka), pana Posledního, až po všechny ty báječné starší dámy, které třeba loni při vernisáži připravovaly občerstvení a tentokrát pro změnu zase fungovaly jako velmi informované průvodkyně, každá ve svém vyčleněném prostoru. Jako kdybych si jen na chvilku odskočil...

Dnes vám zde ukážu pár pořízených fotek, byť počasí nepřálo ani focení, bylo po většinu dne zataženo jednolitě olověnou oblohou, ze které stále vypadávaly vodní kapky, chvíli uměřeně, jindy o překot. Kdo si tedy chce udělat malou procházku po klášteru a jeho bezprostředním okolí, často místech, která jsem navštívil úplně poprvé, prosím, následujte mě. Ani vás nebudu nutit brát si na prohlídku pantofle :-).

Hned za branou do klášterního dvora stojí budova prelatury, která má pod sebou spleť gotických sklepů. Byl jsem tu kdysi dávno, v době, kdy se - tehdy téměř úplně zdevastovaný - mohutný klášter poprvé při prvním dnu otevřených dveří zpřístupnil veřejnosti a dobře se pamatuji na ten zoufale depresivní zážitek. Tohle přece už nikdy nikdo nemůže dát dohromady... 

 

 

 

V tomhle jinak nepřístupném křídle budovy konventu bylo tentokrát zázemí pro jakési divadlo. To jsem sice nenavštívil, ale do jinak zapovězených prostor jsem pochopitelně nakoukl.  

 

 

Právě jen při příležitosti Večera pro klášter se otevírá přilehlá soukromá zahrada, původně zahrada klášterní. Až tady návštěvníkovi dojde, v jak strmém svahu je klášterní objekt vystavěný. Klášter odděluje od zahrady mohutná klášterní zeď, která, zdá se, chrání zahradu jako obrovský štít. Právě hustě prší...

 

 

 

..., což dosvědčuje následující upozornění, které viselo v prostoru vyústění odvodňovacích klášterních štol. Nu, těžko odvodňovacím štolám zazlívat, že odvodňují. Stačí, aby chvíli pršelo a ve štolách prý je po kotníky vody. Štoly se nakonec pro návštěvníky otevřely, když déšť si dal po obědě a po kafi šlofíčka, ale navzdory původním záměrům jsem do nich nevlezl, když jsem odtud viděl vylézat lehce zabahněné předchůdce. 

 

 

 

Ve Velkém sále probíhá výstava maleb. Loni zrekonstruovaná stropní freska je jasnou dominantou sálu, ale co naplat - na dřevěných prknech starodávné podlahy jsou dosud namalované čáry hřiště na basketbal, který v tomto sále hrávali v 60. a 70. letech 20. století vojáci základní vojenské služby. 

 

 

 

Čelní stěna kláštera je aktuálně zakryta lešením, protože se rekonstruuje široký pruh hlavní fasády. Ve starých chodbách 2. patra se ovšem čas zdánlivě zastavil. 

 

 

 

Mé oblíbené fotogenické dveře vedoucí na úzké točité schodiště klášterního kostela (spojují kostelní ochoz naproti reprezentační Kapitulní síni s prostorem vedle oltáře). 

 

 

 

Mohutná klášterní zeď v zahradě.  

 

 

 

Socha Ježíše Krista s německým nápisem v zahradě pod klášterní zdí. 

 

 

 

Opět zahrada pod obrovitou klášterní zdí. Kdoví, snad je tento skleník pozůstatkem po dávném zdejším zahradnictví, které si pamatuji ještě ze svých dětských návštěv Chotěšova. Tehdy jsem se několikrát aspoň na kraj zahrady dostal, nikoli ovšem bezprostředně pod obrovitou klášterní zeď. 

 

 

 

Co by to bylo za řádné poutní místo, kdyby nemělo vlastní sošku Panny Marie Lurdské, střežící posvátný pramen. I tohle jezírko jsem viděl poprvé.

 

 

 

Poprvé jsem navštívil i malý hřbitůvek s cca 40 hroby chotěšovských jeptišek. 

 

  

 

 

Skrze husté deštěm zalévané stromoví prosvítá budova konventu se štíhlou samostatnou věží. 

 

 

 

Detail z jednoho náhrobku... 

 

 

 

Premiérová byla i moje návštěva vnitřního dvora kláštera. Z ostatních klášterních areálů v naší zemi už vím, že zdi obklopující vnitřní dvůr jsou většinou až úplně poslední ve frontě na rekonstrukci. 

 

 

 

Ve srovnání s loňskem v klášteře přibyl i model pracovny Matky představené v místnosti přiléhající ke klášternímu kostelu. 

 

 

 

Součástí tradičního Večera pro klášter jsou v Chotěšově i ryze světské radovánky, takže je možné dát si tu něco dobrého na zub u stánků. Libo snad langoše, klobásu s křenem, pořádný burger "dvouručák" cukrovou vatu nebo hranolky s čedarem a slaninou? 

 

 

 

Vrcholem večerního programu po uzavření vnitřních klášterních prostor byl koncert Anny K. s její kapelou. 

 

 

 

 

Zpod pódia jsem zkoušel fotit i lehce psychedelické rozmazané fotky na delší expozici. Tahle je, tuším, skoro vteřinová.   

 

 

 

Ano, při hlavním koncertu se opět hustě rozpršelo, ale jak vyjadřuje gesto zpěvačky - co my s tím naděláme?. 

A zde proměna auditoria doslova z písničky na písničku: Deštníky, kam se podíváš.

 

Nakonec jsem dorazil z Chotěšova zpět do Staňkova o dva vlaky dřív, už před devátou místo těsně před půlnocí, a řádně promočený "do kůže i do batohu". Ještěže Večer pro klášter je každý rok a jednou to vyjde se vším všudy, třeba hned napřesrok :-).