Svérázná knižní vzpomínka na Šimka s Grossmannem

Čas od času se podaří v dobřichovické knihobudce najít drobný poklad. Před nějakou dobou tam ležela velmi nenápadná a trochu zašlá brožurka. Dokonce byla zřejmě použita k tomu, aby si na její obálku někdo poznamenal to, co si měl nejspíš zapamatovat: Telefonní číslo - z doby, kdy číslic bylo ještě pouze šest, takže už to bude pěkně dávno (bohužel už na ně nemůžu zavolat, abych se doptal na kontext), a ještě se tu objevuje poznámka Jana - Lvíče (Škvorecký). Že by nějaký vánoční dárek? Kdoví...

Co je ale nejdůležitější, je to, že jde o vzácný dochovaný Magazín klubu Olympik č.1, obsahující improvizovanou formou sepsané texty Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna, kteří měli dlouho v pražském bigbeatovém klubu Olympik domovskou scénu a v roce 1967 přesídlili do Semaforu, byť se do Olympiku nadále věrně vraceli. Tenhle sešitek byl jakýmsi závdavkem na připravovanou řádnou knihu, která měla ale zpoždění a vyšla nakonec na podzim roku 1969 pod názvem Besídka zvláštní školy.  Dá se tedy říct, že jde o vůbec první "knižně" vydané texty proslulé dvojice Š+G, které nevyšly v žádném normálním nakladatelství, ale opravdu přímo v klubu Olympik v sešitovém vydání a v nákladu 1000 výtisků., což na tehdejší dobu a na míru popularity dvojice Š+G bylo opravdu minimum.

  

Co mě osobně nadchlo ještě víc, je skutečnost, že za vydáním stál pan Zdeněk Thoma, tehdy třicetiletý, který v letech 1964 až 1970 byl organizačním vedoucím klubu. Na stránkách tohoto blogu jsem už totiž slavného cestovatele a fotografa Zdeňka Thomu, nestora českých cestovatelů po Japonsku, několikrát představil, např. v článku  Řád od japonského císaře pro pana Zdeňka Thomu nebo v článku o jeho výstavě Zdeněk Thoma: Kouzelné Kjóto, přičemž báječným výsledkem tohoto článku bylo to, že se mi pan Thoma ozval s poděkováním a následně jsme měli dokonce příležitost si popovídat a setkat se na jeho výstavě v Litoměřicích; ostatně, píšeme si dodnes a já si toho velmi vážím.

 

Předpokládám, že sešit vyšel někdy na přelomu "horkých" let 1968-69, přesné určení v knížce uvedené není, ale já bych - podle velmi uvolněného výběru textů - věřil spíš ještě roku 1968.

 

Pojďme se podívat, co pan Zdeněk Thoma do vydání Knihy navíc napsal na úvod:

 

"Proč vydáváme "Knihu navíc"? Miloslav Šimek a Jiří Grossmann (dále jen Š+G) patří tak trochu nám, Klubu Olympik. Založili jej, provedli úskalím dětských nemocí, přivedli k rozkvětu a dodnes, ač členové Semaforu, mu zůstávají věrni. Jednou měsíčně mají ctitelé této dvojice možnost zaposlouchat se do povídek a šprýmů, které znamenají novou kvalitu v českém humoru a konečně začínají dobývat místo, jež jim právem náleží. 

 

Řada časopisů tiskne povídky Š+G, nakladatelství chystají jejich knižní vydání. Je hodně nás, kteří bychom chtěli mít co nejdříve doma pro sebe aspoň něco z toho, co Š+G napsali. Bohužel, termíny tiskáren jsou neúprosné, a tak ani nakladatelství "Růže" v Českých Budějovicích, které se tak progresivně chopilo přípravy vydání první knihy povídek Š+G pod názvem "Besídka zvláštní školy", nemůže při nejlepší vůli dát do prodeje knihu dříve než v září 1969. Rozhodli jsme se proto realizovat nápad diváků našeho klubu - vydat některé hříčky a povídky Š+G touto formou. Náš magazín je určen nejbližším přátelům Š+G, návštěvníkům klubu i ctitelům divadla Semafor." 

 

 

 

 

Tenká knížka obsahuje i podpisy obou pánů skrývajících se za iniciálami Š+G., o to je tenhle poklad cennější. V tiráži je uvedeno i další jméno: fotografiemi publikaci vybavil Milan Wágner, kterému by mělo za pár dní být 88 let. Zatímco tedy oba hlavní aktéři již dlouho nejsou mezi námi, ti, co dali život téhle knížce, mohou dodnes vzpomínky na  spolupráci s duem Š+G předávat dalším lidem, kteří jsou připraveni naslouchat.

 

V knížce je sedm povídek: velmi známá Moje jízda tramvají, Bratrova svatba, Můj vstup do internátu, Moje první taneční, Jak jsem se zúčastnil kulturního školení, Jak jsem se vyučil a Můj první ples. Kromě povídek je tu i záznam Besedy s Pupákem, výsek dramatu Boj o grunt nebo Dopis Karlu IV. 

Děkuji tedy neznámému dobřichovickému dobrodinci, který brožurku nevyhodil do modrého kontejneru, ale odložil ji slušně do knihobudky a dal jí tak šanci na pokračování života v mé knihovně a v neposlední řadě i na těchto blogových stránkách :-).