Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo

Návštěvníci mého blogu dobře vědí, jak mám rád neobvyklé řetězce náhod, které občas dokážou vykouzlit takové příběhy, se kterými by si těžko poradila i naše fantazie, jakkoli zrovna puštěná na volno. Myslím, že příběh o tom, kterak jsem poprvé v životě kupoval obraz od malíře, kterého jsem prakticky neznal, do této řady dobře zapadá a zaslouží si vlastní článek. Přiznávám, že tentokrát jsem šel náhodě cíleně naproti, aby náhodou nesešla z pevné cesty někam do mokřadů, nebo si naopak neřekla, že tentokrát se to bez ní celé obejde a nedala si někde na gauči šlofíčka. 

Musím zdůraznit, že nejsem žádný sběratel obrazů. Docela mi stačí moje vlastní fotky, které mám doma, protože se mi vrátily z různých výstav, a taky pár cizích fotek, které jsou pro mě z nějakého důvodu důležité. Našlo by se u mě i pár maleb a grafik, které jsem si pořídil od svých přátel. Abych ale šel někam na výstavu, tam se mi nějaký obraz docela prostě zalíbil a já si ho koupil domů, to se mi ještě nikdy nestalo, byť jsem měl už několikrát podstatně nakročeno. Nikdy se mi ale nepoštěstilo mít zároveň chuť něco takového udělat, najít obraz, o který bych stál, a ještě na něj ve stejné době mít peníze.

Příběh začal v magickou hodinu, kterou jsem letos využil v "reklamě sám na sebe", přesně pátého pátý v pět, kdy začala vernisáž mé letošní výstavy v berounské galerii Holandský dům (zde si můžete prohlédnout e-katalog berounské výstavy). Na vernisáži bylo hodně mých přátel, ale taky pár mně zcela neznámých Berouňáků. Jedním z takových návštěvníků, které jsem do té doby nikdy nepotkal, byl menší fousáč, o kterém ostatní tvrdili, že je to místní malíř, který ovšem malování nemá jako koníčka ale jako opravdovou práci, kterou se živí, taková ta "stará bohémská škola", která malováním žije a vše ostatní tomu podřizuje. Prohodili jsme pár slov a já od něj dostal pozvání na zahájení jeho výstavy v berounské Duslově vile. Asi po dvou měsících od našeho prvního letmého setkání jsem tedy na oplátku vyrazil na jeho vernisáž a pár z jeho klasicky vyhlížejících maleb se mi docela zalíbilo, tím spíš, že moje berounská výstava skončila k mému velkému překvapení v "černých číslech", tedy s určitým - nevelkým sice, ale přece jen velmi potěšujícím (budu mít na fotky pro další výstavu a ještě mi něco zbyde na drobné radosti, jupíííí!!) ziskem. Nakonec jsem si vybral olej zpodobňující podzimní zlatavé vrchy okolo Berounky s dominantou zříceniny královského hradu Týřova.

Tomáš Šmejkal - Týřov (2024). Olej na sololitové desce 52x42 cm 

  

 

Neudělal jsem si standardní rezervaci, ale řekl jsem panu malíři, že kdyby se během výstavy nenašel jiný zájemce o jeho Týřov, ať mi zavolá a domluvíme se. Přiznávám, že jsem si říkal, že bych mohl malíře - teď už jsem věděl, že se jmenuje Tomáš Šmejkal - navštívit přímo v jeho ateliéru, což by mohla být zajímavá zkušenost, úplně jiná, než když si v oficiální aseptické výstavní síni vyzvednu rezervovaný artefakt a zaplatím kartou. Inu, stalo se, mistr Šmejkal se ozval a domluvili jsme se, že ho o nejbližším víkendu v Berouně navštívím. Přibral jsem tedy k penězům na obraz i láhev dobrého červeného vína (absinth, tolik vyhledávaný dávnými malířskými kolegy, už prý není, co býval) a do kapsy paštičku pro jeho černého kocoura a přesně v dohodnutou hodinu jsem vešel do jeho domu na okraji Berouna - Závodí, kousek od Berounky. Pro malíře klasické školy asi nejlepší možné umístnění - klid, krásná příroda na dosah ruky a do civilizace pro barvy a terpentýn a na výstavy souhrou náhod do Berouna dorazivších fotografů nedaleko.

 

Poseděli jsme u vína a s dobrou myslí na terase domu, který se nejspíš za posledních několik desítek let pranic nezměnil a do jeho uspořádání se nijak nezasahovalo. Všude spousta obrázků nejrůznějších námětů i použitých technik, lis na grafiky, starý gramofon s velkou troubou (pan malíř je milovníkem starých nahrávek), sbírka brouků (pan malíř je expertem na hmyz všeho druhu), pavučiny, patinový prach... A pak jsem se dozvěděl, že sem kdysi za Tomášovým otcem jezdil Bohumil Hrabal, který se nakonec stal Tomášovým kmotrem. Tomášův otec, malíř Jiří Šmejkal, byl totiž spolužákem Vladimíra Boudníka, přes kterého se seznámil i s Hrabalem. "V tomhle domě..." pochlubil se pan malíř "...vznikli Pábitelé." Ano, trochu se pamatuji, tahle povídka, která přinesla do češtiny nové slovo, se přece odehrávala v domě na Berounsku, který obývala rodina místního malíře, a ti lidé, kteří tu bydleli, dokázali vnímat svět kolem sebe v neuvěřitelných barvách a souvislostech, přestože vše kolem nich bylo pokryto šedavým popraškem z nedalekých vápencových lomů. Tak to bylo tady...

 

Ano, samozřejmě autor téma tvůrčím způsobem rozvinul, ale základ vznikl opravdu v tomto starém domě, kde už z původní pábitelské rodiny zůstal jen jeden obyvatel. Optimistický, usměvavý, stará malířská škola, která má hluboko do věčně prázdné kapsy, jak osud řádného umělce káže, a jen sem tam se jí podaří někomu něco prodat, jako dnes mně, z čehož zase bude na pár týdnů běžného provozu, na víno a na tabák, ze kterého si pan malíř (z)ručně balí jedno retko za druhým, na elektriku rozsvěcující v noci silnou žárovku, která do starého domu láká noční můry nejrůznějších druhů.    

 

Malíř Tomáš Šmejkal (vpravo), na snímku s berounským fotografem Michalem Bauerem, který jel kolem na kole, tak se prostě taky zastavil na kus řeči.

Kromě plánovaného obrazu Týřova jsem si nakonec odvezl z návštěvy v Tomášově ateliéru i spoustu nejrůznějších vjemů a postupně se skládající příběh rodiny, jejíž několik posledních generací výrazně ovlivnilo malování, grafiky, hudba a entomologie. Obraz tou návštěvou dostal punc autenticity a zcela nečekané konotace. Budu si muset s tímto vědomím znovu Pábitele přečíst, pamatuji se na tu povídku, která dala jméno celé jedné povídkové knize, jen matně, ale teď už si ten příběh dokážu zasadit do nečekaných souvislostí.

S panem malířem jsme se samozřejmě během horkého odpoledne spřátelili a slíbil mi dorazit příští léto na chystanou výstavu do dobřichovického zámku. A na cestu jsem ještě návdavkem dostal jeden grafický list i s podrobným věnováním. 

Nu, znáte mě; pokud jde o dobrou věc, pomohu vždycky rád :-).