Jedenáct popůlnočních nádražních zastavení

Pozn.: Ve zdejší blogové fotolaboratoři se občas díváme na různé varianty nějakého záběru a povídáme si o tom, která z nich dobře odpovídá mým představám a očekáváním a která se naopak ukáže být slepou cestou. I když jsem při přípravě podrobněji popisovaného záběru udělal celkem víc než 20 obrázků, pro účely dnešního článku jsem jich záměrně vybral právě jedenáct. Jednak je na těch jedenácti snímcích nejlépe vidět, jak jsem při focení uvažoval a kam jsem se chtěl dostat, jednak má ta dnešní jedenáctka pro mě i velmi osobní soukromý reálný i symbolický význam, byť spočívá v něčem úplně jiném než ve focení. Nedávno jsem tu zveřejnil narozeninový dárek v podobě "narozeninové haikutanky" s osmačtyřiceti slabikami. No a protože haiku s jedenácti slabikami zatím ještě nikdo nevymyslel, máme tu dnes aspoň fotočlánek s jedenácti fotkami a pro připomenutí jednu přesně jedenáct let starou básničku :-). 

Dnes vás pozvu na místo, kde fotím poměrně často - na pražské Hlavní nádraží. Dostal jsem se tam v sobotu v souvislosti s Nocí divadel, během které jsem navštívil představení Dešťová hůl v Divadle Kámen a následnou zajímavou diskusi tvůrců s diváky. K tomu se přidalo pár rozhovorů nad sklenkou vína na divadelním baru a výsledkem byla celkem nepřekvapivá skutečnost, že abych se dostal domů do Dobřichovic, stihnu už jen poslední popůlnoční vlak na Beroun. Na nádraží jsem se dostal skoro přesně o půlnoci a protože jsem měl do odjezdu vlaku půlhodinku času, vytáhl jsem z batohu fotoaparát. Původně jsem si chtěl vyfotit jen osvětlenou kupoli vestibulu historické Fantovy budovy, ale když jsem tak ve starém vestibulu postával, zaujal mě průhled do podchodu, kudy se prochází k jednotlivým nástupištím. 

Masaryčka s černou oblohou

Napsané jako v dnešním titulku to zní skoro jako nějaká speciální součást slavnostního menu. Ale "Masaryčku s černou oblohou" jsem si zajel minulou sobotu vyfotit do Prahy naprosto cíleně. Byl totiž po velmi dlouhé době zase jednou krásný slunečný den s nebem téměř bez mráčku, což jsou při použití mého oblíbeného černého infrafiltru optimální podmínky, když chci mít nějaký venkovní výjev na velmi tmavém až černém pozadí, ve které se v tomto podání transformuje sytě modrá obloha. A protože tyhle fotky vyžadují velmi dlouhou expozici, vzal jsem s sebou samozřejmě i stativ, bez kterého se snímání neobejde, a takto vybaven jsem vyrazil z Dobřichovic do Prahy s plánem vyfotit si moderní a vlastně teprve celkem nedávno dostavěnou budovu tzv. Masaryčky bezprostředně sousedící s historickým objektem nejstaršího pražského nádraží, kterému se dnes už zase říká Masarykovo.

Když jsem k budově došel, hned mi bylo jasné, že ještě nějakou dobu fotit nepůjde; rozdíly mezi světly a stíny ve slunečném dni byly moc silné a objevovaly by se na snímané budově jako ostrá rozhraní mezi světlými a tmavými plochami, což pro výtvarnou fotografii snad může být v něčem zajímavé, ale já chtěl tentokrát fotit především zajímavou architekturu a ne nějaké výtvarné experimenty s expozičními gradienty. Obhlédl jsem tedy okolí a odhadl jsem, že lepší by to mohlo být tak za hodinku, za hodinku a půl, kdy bude předjarní odpolední slunce svítit z trochu jiného směru a jiné výšky. Optimální čas pro malý oběd kousek odtud.

Chvála nerovnosti aneb Jak vznikl Černobílý sen

Vítám vás zase po nějaké době v naší fotolaboratoři, kde si tentokrát trochu popovídáme o vzniku fotky, která se stala možná trochu nečekaně profilovou fotkou mé aktuální malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen (mimochodem, výstava byla prodloužena i do ledna a ve středu 21. ledna 2026 tam budu mít od 17:00 h závěrečnou veřejnou komentovanou prohlídku, tak kdo zatím výstavu v mé přítomnosti nenavštívil, bude mít ještě šanci). Zjistil jsem totiž, že návštěvníky výstavy vznik právě této fotky dost zajímá, tím spíš, že na fotce ukazuji, jak může mít nedokonalost zajímavé výsledky, které by dokonalost nikdy nedokázala nabídnout..

Když mluvím na výstavě o této fotografii, říkám, že jsem takhle asi před rokem šel úplně obyčejnou ulicí v pražské Petrské čtvrti (že to bylo při vycházce s projektem Pražské domy už zasvěcené pozorovatele nemůže překvapit) a nějaký podivný tvar mě "ťuknul" shora z levé strany do oka, jen náznakem, periferně, jako kdyby se světlo od zapadajícího sluníčka (přicházelo zprava) rozkošnicky rozvalilo na nerovné ploše, aby po starodávném ruském způsobu naposledy posedělo před dlouhou cestou. I sluníčko totiž, jak se zdá, nerovnosti lákají, protože na nich může nejlépe ukázat svou neuvěřitelnou obrazotvornost. Kdyby okenní tabule v budově, kolem které jsem právě procházel, byly zcela dokonale rovné, žádný zajímavý obraz by na jejich povrchu nevznikl, mě by zleva nic periferně "neťuklo" a o tom, že by mohl vzniknout jakýsi Černobílý sen, který se stane profilovou fotkou minimalistické černobílé výstavy, by se nikdo (ani já sám) nikdy nedozvěděl. Budiž tedy pochválena nerovnost skleněné desky, přísný okenní technolog by možná dokonce neváhal použít slova aušus. 

Červánková řeka

Minulý pátek jsem pracoval z dobřichovického domova a protože se toho sešlo teď, před mou nedlouhou dovolenou, víc, byl jsem zavalený prací až tak do půl šesté. Venku bylo celý den celkem hnusně, bylo zataženo oblačností tak nízkou, že se i okolní nevysoké kopce ztrácely v mracích, a do toho co chvíli hustě zapršelo. Když jsem ale vpodvečer zvedl hlavu od pracovního notebooku, zdálo se mi, že se hustý oblačný příkrov začíná trochu trhat. S takovými večery mám celkem dobré zkušenosti, protože když slunce vykoukne těsně před svým západem a může napřít své poslední barevné paprsky do potrhaných mraků, bývají z toho zajímavá oblačná červánková představení. Co když se takové představení chystá právě dnes?, pomyslel jsem si a i když se mi pro samou lenost ven k řece moc nechtělo, nakonec jsem se přesvědčil. Stejně jsem posedával celý den doma, tak mi malá procházka na mé oblíbené místo na levém břehu Berounky, kde už deset let fotím své různorodé "Říční variace", jedině prospěje.

 

Než jsem sám sebe přesvědčil, že na lenost mám ještě dost času, uplynula půlhodinka. Z domova to mám na zmíněné místo mezi Dobřichovicemi a Mokropsy asi další půl hodiny, cestu už mám za ty roky nacvičenou, že bych mohl jít poslepu. V půl sedmé jsem tedy mohl postavit na břehu řeky stativ, vše správně namontovat a začít snímat. Přesně tak jsem i učinil, jen to očekávané zajímavé světlo se jaksi nedostavilo. Fotil jsem tedy jako obyčejně na dlouhou expozici s různými filtry, člověk si může vypomoci slušnou kompozicí a netradičními postupy při snímání, ale mezi námi - bez pořádného světla to prostě nikdy není úplně ono. 

Kolik barvy si pustíme do obrázku?

Je docela zajímavé zjišťovat, kdo dává přednost fotkám barevným a kdo černobílým, a ještě zajímavější by mohlo být PROČ. Někdo bere fotky ve stupnici šedi jako klasiku, která ho stále inspiruje, někdo nad černou a bílou zase mávne rukou a řekne: Vždyť svět je tak krásně přirozeně barevný, proč mu stavět černobílé mantinely? Někdo se v černobílém podání našel natolik, že jiné fotky prakticky nedělá, a možná si dokonce pořídí speciální drahý foťák, který ani barevnou fotku vyfotit neumí. Jiného naproti tomu barvy přitahují natolik, že neodolá příležitosti si v počítačové postprodukci trochu barev přidat, navzdory tomu, že zádumčivá podvečerní krajina se v jeho podání doslova převtělí v exotického papouška.

Když už jsem si pro dnešek vybral tohle téma, nezbývá mi nic jiného, než se taky zamyslet, jak to vlastně mám s barvami a šedým spektrem na svých fotkách. Asi vás nepřekvapí, že se nechci cíleně zbavit ani barev ani klasického převodu do stupňů šedé. Fotím obojí a opravdu často výsledek zkouším zpracovat v obou podobách a teprve pak se rozhoduji, které variantě dám přednost. Myslím si totiž, že každému obrázku to nejlépe sluší jinak. Samozřejmě, pokud mě nějaká scéna naláká svou barevností, abych stiskl spoušť, nejspíš černobílá v tomto případě nebude mít moc šancí (i když, popravdě, taky se mi už párkrát stalo, že nakonec nečekaně vyhrála; i napohled jasné barevné případy není špatné vyzkoušet, jestli v nich nedříme správný černobílý duch :-)). Naopak, jsou někdy úplně jasné situace, že jsem si finálním černobílým podáním už při zaostřování úplně jistý a ani nemá cenu se obtěžovat zkoumáním barevnosti.

Pěkně velké kukátko do vesmíru aneb Jak šel rok

Rok je na něco příliš dlouhá doba, na něco velmi krátká doba a na to ostatní je to něco mezi. Jak jsem zjistil na základě čerstvé praktické zkušenosti, na pořádnou fotku je, zdá se, rok právě tak akorát. Když tedy celkem poctivou přípravu fotky zkombinujete se spoustou aktivit, do kterých se vám tak docela nechce, protože vyžadují výlet mimo vaši komfortní zónu toho, co máte vyzkoušené, mimo pevnou půdu, po které se už pohybujete víceméně s jistotou, do zrádného močaliska, kde se může stát cokoli a kde to nejmenší, co se vám může přihodit, je to, že si nejspíš pořádně naberete do bot. Dnes to vezmu formou jednoduchého kalendária, aby přesně podle názvu článku bylo dobře vidět, "jak rok šel". 

Úterý 16.7.2024: Dnes jsem v chotěšovském klášteře instaloval první část své fotografické výstavy Povznášení, zítra ráno budu pokračovat. Na večer a na noc jsem se přesunul do Staňkova, kde dlouhodobě fotím svůj fotocyklus Kouzelná zahrada a poslední dobou také experimentuji s "malováním zapadajícím sluncem". Večer se docela vyvedl a zapadající slunce opravdu malovalo, tak jsem zkusil na samotném okraji zahrady vyrobit improvizované kukátko do vesmíru a vyšla z toho série tří "vesmírných" fotek pořízených během jediné minuty. Fotky se mi docela líbí, ale nemám žádný plán na jejich využití. Nejspíš zůstanou jen v počítači, myslel jsem si.

Pátek 26.7.2024: Publikoval jsem na blogu článek Okno vesmíru dokořán, kde jsem ukázal celou třídílnou sérii minulý týden pořízených "vesmírných" snímků. O dvou ze tří fotek jsem napsal, že nemají žádný pracovní název a kdoví, jestli kdy nějaký budou mít. No a o jedné z těch dvou původně bezejmenných je celý tento článek :-). 

 

Postava v záběru

I v novém roce 2025 bych vás rád občas pozval do své blogové fotolaboratoře, ve které se snažím dávat najevo, jak o fotkách a focení přemýšlím, aby to čas od času přineslo zajímavý výsledek. Dnes se vrátíme do poslední adventní neděle, dva dny před Štědrým dnem, která byla druhým ze dvou dnů, na které jsem měl půjčený speciální širokoúhlý objektiv Canon EF 11-24 mm. Jedno z mnoha míst, která jsem měl vytipovaná pro focení s tak širokým sklem, byl i průchod Novou scénou na náměstí Václava Havla. Říkal jsem si že právě tady by se dal širokoúhlý objektiv uplatnit, protože ten je dobrý do všech sevřených a stísněných prostorů podobného typu. Chtěl jsem to prostě zkusit a ještě jsem to stihl před tím, než se pak odpoledne hodně silně rozpršelo (za deště se tam chci mimochodem ještě vrátit, protože když se fotí zevnitř, fotograf je v suchu a dlažba se pěkně leskne :-)).

Napřed jsem to zkusil bez lidí, nebo téměř bez lidí, ti v dálce jsou - snad se neurazí - z kompozičního pohledu bez významu. Ehhmmm... Jak se to druhdy říkalo v pořadu Zavěste prosím, volá Semafor: Je to jako když koukáte z okna a nikdo nejde! V tomto případě nikoli obrazně ale doslova. Tohle zjevně není dobrá cesta.

  

Tak tohle je tedy ten svět?

Vítám vás zase jednou po nějaké době v mé "fotolaboratoři", ve které občas na konkrétních příkladech ukazuji, jak o svých fotkách přemýšlím a jak a proč při jejich snímání a úpravách postupuji. Tentokrát tu mám jednu fotku, ze které by ani nebylo zřejmé, že byla pořízena v Praze - dokonce při společné vycházce s projektem Pražské domy, se kterým už pěkných pár vycházek brázdíme ulice tzv. Petrské čtvrti na pražském Novém Městě.

Ono by asi bylo logičtější hledat v Praze nějaké to malebné podzimní zákoutí, čím barevnější, tím lepší. Ale někdy se situace vyvine jinak. Když jsme končili vycházku, jejímž hlavním bodem byla tentokrát Petrská ulice, dostali jsme se až k domu ozdobenému pamětní deskou připomínající jednoho z obyvatel Prahy, kteří byli ve svém životě oceněni Nobelovou cenou. Mimochodem, víte, že takových pražských rodáků a rodaček, ze kterých se stali vážení nobelisti, je dokonce pět? Uměli byste je vyjmenovat? 

U povídání o nobelistech a nobelistkách jsme se trochu zadrhli, protože bylo hodně podrobné. No a v takových situacích se místo běžného chytání lelků snažím po okolí chytat zajímavé fotografické záběry. Času na rozhlížení bylo dost, a tak jsem na jedné zdi objevil zvláštní "vykukující kovové hádky", kteří mě zaujali o to víc, že jejich okolí bylo zdeformované, jako by se právě prodrali z vnitřku budovy ven a poprvé se mohli rozhlédnout po přilehlé ulici jako první výspě jejich čerstvě objevovaného světa. Zkusil jsem si tedy maličký vzdálený otvor s vykukujícími esíčkovitými .bytůstkami přiblížit objektivem s delší ohniskovou vzdáleností.

Rytmus moderní architektury

Vítám vás zase jednou ve zdejší blogové fotolaboratoři, kde se dnes budeme věnovat tomu, jak je taky možné na obyčejné prvomájové procházce fotit moderní architekturu. Máte rádi takové ty současné železobetonovoskleněné baráky, které se staví o překot různým velkým firmám? Vím, většinou to není na fotkách nic moc zajímavého, byť třeba skleněné fasády docela pěkně odrážejí svoje okolí (povětšinou ovšem taky nijak zvlášť hezké). Ale když už jsem o prvním máji trapně místo na Petřín pod nějaký rozkvetlý strom zavítal s foťákem na nepříliš fotogenický okraj Rohanského nábřeží, které zrovna parkovou zelení neslyne, ale zato je tu notně asfaltu na křížení několikaproudých silnic, podíváme se, jestli tu nejde cvaknout něco podnětného, co by si naše blogová fotolaboratoř mohla vzít do parády.

 Jedna místní moderní budova mě docela zaujala (z druhé strany je vidět, že patří firmě Allianz). Ani ne tolik nablýskanými skleněnými stěnami jako spíš zajímavě udělanými balkóny, ze kterých je z tohoto úhlu v každém patře vidět jen malý kousek a bezprostřední odraz v zrcadle fasády, takové do skla zakousnuté zoubky.

Strašidýlka

Pomalu a neplánovaně začíná vznikat zárodek specifického fotografického cyklu, kterému říkám pracovně Strašidýlka. Jde o vedlejší výsledek experimentů s tekoucí řekou: Protože mi obyčejné "Říční variace" nestačily, začal jsem kdysi zkoušet, co se stane, když fotku normálně tekoucí vody, kterou je logické snímat na šířku, pootočím o 90 stupňů a proudění z přirozeného horizontálního režimu převedu do režimu vertikálního, což je v tomto případě opravdu řádně postavené na hlavu. Pochopitelně, to už pak není "otevřené" proudění v pravém smyslu slova, ale taková fotka má podle mne smysl jen tehdy, když na ní vznikne nějaký hotový "uzavřený" obraz. Optimálně strašidýlko.

Jak to tak bývá, s jídlem roste chuť, a tak mi pomalu přestala stačit hra na náhodu a začal jsem přemýšlet, jak tyhle fotky dělat trochu s rozmyslem a jak cíleně vyhledávat takové záběry, kterým by to mohlo jako potenciálním strašidýlkům slušet. První vlaštovkou se stala fotografie s názvem Maska (když nechci před ostatními vypadat moc infantilně, používám pro strašidýlka umělecký pseudonym "masky"). Otočit říční proudy nastojato se zprvu zdálo být čiré bláznovství, ale série "Malby vytvořené řekou," jejíž profilovou fotkou byla právě Maska, si na konci roku 2021 k mému překvapení přivezla čestné uznání ze soutěže v Tokiu, a tahle fotka samotná pak ještě v roce 2023 přidala individuální čestné uznání ze soutěže v New Yorku. A to ještě po vzoru kukaček podstrkuji tento typ fotek do nespecifických kreativních kategorií typu "Fine Art" nebo "Creative", jako by pořadatelé nemohli rovnou vyhlásit kategorii "Strašidýlka" a bylo by jasno :-).

Na Gočárově schodišti

Ne vždycky se asi povede, že si člověk vymyslí fotku, pak ji dá v hlavě na víc než rok k ledu a pak se k té myšlence vrátí, až se podaří naplnit rozmyšlené předpoklady. Tentokrát se mi popsaná cesta, myslím, celkem vydařila, protože vznikla přibližně fotka, kterou jsem zamýšlel vyfotit, tak se o tu cestu k ní, která nebyla úplně přímá, s vámi ve Fotolaboratoři podělím. 

Poprvé jsem se dostal s foťákem na schodiště Gočárova domu U Černé Matky Boží v březnu 2019 a prskal jsem vzteky nad svou hloupostí: Abych neměl těžké zavazadlo (lenost je cesta do fotopekel!), vzal jsem si totiž tehdy s sebou jen svůj maličký pevný objektiv s ohniskem 50 mm, se kterým se s ladnými křivkami krásného ale pohříchu i úzkého schodiště moc nadělat nedalo. Jediné, co mi tehdy vyšlo, je základní klasická "žárovka" podle které tohle schodiště poznáte na spoustě turistických obrázků i na vážněji míněných fotografiích architektury. 

Vyšehrad bez fotosmogu

Na Vyšehrad chodím fotit celkem rád, i když ne tak často. Je odtud krásný, večerním sluncem v pěkných dnech vylepšený výhled na Prahu (možná se k němu taky někdy dostaneme) a ozářená bývá ve směru od řeky i zdejší bazilika Petra a Pavla. Vždycky, když se vydaří takový krásný večer, mám cukání vyfotit si na výšku celé plastické průčelí baziliky a vždycky mě otráví, jak je vchod do chrámu prakticky ve kteroukoli dobu obestavěný různobarevnými zaparkovanými automobily. Ano, auta, kolemjdoucí lidé, popelnice, odpadkové koše a dopravní značky, to jsou asi hlavní součásti velkoměstského "fotosmogu", kterému se na většině míst nedá rozumně vyhnout. Nedělám fotky jako dokumenty doby, aby se nad nimi za 50 let rozněžňovali milovníci veteránů nebo ti, co studují vývoj městských počišťovacích služeb. Rád bych si udělal normální obrázek, ve kterém by byl aspoň trochu zachován duch místa a nečišelo z něho na první pohled 21. století. Jak to ale udělat a nepotřebovat k tomu humpolácké zásahy ve photoshopu, kterými "natvrdo" odstraníme všechno, co přebývá (a přebývalo by toho mnoho)? Podívejme se na postup, který jsem zvolil tentokrát - v asi úplně posledním dni letošního "rozšířeného léta".

Jako první by v téhle sérii měla být uvedena fotka zmíněného průčelí novogotické baziliky. Věřím však, že si měkce nasvícený kostel, jehož vchod je obklíčený naštosovanými auty, dovedete představit. Po mně tuhle fotku nechtějte, dost na tom, že sem dnes dám z cvičných důvodů řadu obrázků, které by jinak putovaly nejkratší cestou do koše.

Okno z ložnice

Zdejší štamgasti dobře vědí, že Trojský most je jedním z míst, kam se s foťákem občas vracím, abych vyrovnal resty z předchozího focení (a vždycky se nějaké najdou). Poprvé jsem na blogu ukázal fotky z těchto míst loni v březnu, kdy jsem se tam vypravil večer, abych zachytil zajímavou noční barevnou produkci, v článku Večer u Trojského mostu a v tom článku jsem si dovolil zavěštit, že u toho moderního mostu nefotím zdaleka naposledy a že se o mých dalších spádech v této oblasti určitě dozvíte. No tak už je to tady!

Ve skutečnosti čistě bílý most už jsem od té doby zkoušel fotit všelijak, fotil jsem ho i infračerveně v plném slunci, kdy výsledkem je světlá konstrukce a (aspoň místy, protože bylo polojasno a ne zcela jasno) tmavé pozadí. Tentokrát mi bylo sympatické, že byla obloha zatažená, takže jsem si opět vyrazil zaexperimentovat za zcela jiných podmínek. Konstrukce mostu tentokrát nebyla zdaleka tolik vyhřátá a pozadí obrázku bylo oblačné, takže se nám odstíny prohodily a most vypadá za těchto podmínek - při použití stejného infračerveného filtru - o dost tmavší. Naopak, výrazně zesvětlala nejen obloha ale i řeka, což je způsobeno jednak odrazem skoro zatažené oblohy a jednak tím, že jsem nastavil polarizační filtr tak, aby nepohlcoval odlesky na hladině. Kombinací infračerveného a polarizačního filtru tedy můžete docílit opravdu různých variant výsledku. Porovnání je vidět na následujících dvou obrázcích - první jsem pořídil v plném slunci na konci letošního dubna, druhý je odpolední z minulého - zpočátku zataženého - víkendu. 

O srdci ze zapadajícího sluníčka a divoké Šárce

Výhoda techniky "malování zapadajícím sluncem", kterou se snažím rozvíjet z původního drobného nápadu z nouze (sluneční světlo tehdy již bylo tak slabé, že nešla fotit moje oblíbená série Kouzelná zahrada, a přitom slunce mělo před sebou ještě pár desítek vteřin do západu, čehož by byl hřích nevyužít), je každopádně v tom, že se nedá (aspoň ne s běžnou fototechnikou) úplně ovládnout; je to taková divoká Šárka, která si dělá, co chce, a když si chvilku nedáte pozor, obloudí vás a vplete do kola :-).

Přesto mě samozřejmě láká tento způsob focení poznávat a rozvíjet, zkoušet, co se stane, když s foťákem pohnu v jedné, druhé i třetí ose, jak dlouhá expozice je ještě snesitelná a udržitelná, k čemu všemu se dá využít improvizovaný křoviskový filtr, který by snad mohl dávat tomuto typu fotek určitou osobitost. Drobnou komplikací je, že vše probíhá velmi rychle v paprscích právě zapadajícího slunce, takže dost dobře nejde foťák si odložit a začít si do sešitku zapisovat a zakreslovat všechny varianty které člověk vyzkoušel. Čas je v těch okamžicích stejně vzácný jako uhasínající světlo. Když pak slunce definitivně zapadne, už si samozřejmě nepamatuji, co jsem u každého z pořízených záběrů přesně dělal, ostatně je to taková "volná jízda", že si nejsem jistý, jestli mi na zapisování takových zkušeností bude vůbec stačit moje slovní zásoba.

Dvě nové říční variace

Už jsem tu na blogu psal o svém záměru připravit nový výstavní cyklus s pracovním názvem Říční variace. Jak zdejší blogoví štamgasti dobře vědí, již víc než 7 let chodím občas fotit na jedno úplně obyčejné a od okolního světa zčásti izolované místo na břehu Berounky poblíž Dobřichovic, ze kterého je vidět několik nenápadných vlnek na říční hladině, vytvořených kameny a dalšími překážkami v korytě řeky. Chodím tam v různé denní době, v různých ročních obdobích, při různém stavu vody, za různého počasí. Během focení používám různé úhly snímání, a většinou i pomocné fotofiltry: Polarizační, kterým je možné zčásti ovlivňovat odlesky na vodní hladině, a pak především různé druhy filtrů neutrálních a infračervených.

Když jsem před časem začal zkoušet hrát vybrané Bachovy klavírní Goldbergovy variace, uvědomil jsem si, že s fotkami, které si z focení na zmíněném místě postupně přináším, je to podobné jako s těmi klavírními variacemi: Vznikají na stejné téma (zobrazují v podstatě pořád stejných pár čtverečních metrů) a i když se od sebe výsledné obrázky mohou svou formou zásadně lišit, v podstatě dohromady tvoří jeden obsahový celek. Zcela přirozeně se tak rozvinul samostatný "projekt", jemuž říkám Říční variace, který obsahuje fotky barevné, černobílé i infračervené, většinou dělané s využitím hodně dlouhého expozičního času. Variace na dané téma, které mají v podstatě nekonečné množství podob a faset, a přitom zobrazují v přírodě úplně běžný, drobný a na první pohled ničím nezajímavý objekt, který běžného kolemjdoucího jen stěží něčím upoutá. Tím spíš si myslím, že má smysl představit takové místo v těch nejzajímavějších podobách, které jsou často lidským zrakům skryté.

Když si z takové několikahodinové vycházky k řece přinesu jeden použitelný obrázek, jsem s výsledkem nadmíru spokojený, protože se to nestává zdaleka vždy. Minulý víkend jsem si takové fotky přinesl dokonce dvě a dnes bych vám je rád představil:

Nádražní slunce aneb Noční focení u Berounky

Na začátku stál celkem triviální nápad, který jsem dostal u piána, když jsem se mořil s další, už asi patnáctou Bachovou Goldbergovou variací (aktuální kolekce Čerfových Golbergových variací): Vždyť přece to, co fotím už sedm let na jednom místě poblíž Dobřichovic na břehu Berounky, je něco podobného  jako ony klavírní variace. Fotím stejných pár čtverečních metrů říčních proudů v různém počasí, v různém ročním období, za různého stavu vody v řece, v různou denní dobu a při různém nastavení fotoaparátu, což je vlastně analogie hudebních variací napsaných v různém tempu, s různou dynamikou a v různé tónině. Proč bych tedy nemohl udělat něco jako "30 goldbergovských fotovariací", které ukážou úplně stejné místo ve třiceti odlišných podobách a přitom budou rozvíjet jediné základní téma. A 30 fotek, to je tak akorát středně rozsáhlá výstava, která by se za vhodných okolností vešla do jediného většího výstavního sálu. Prostě si tak fantazíruju; nejspíš mi po těch čtyřech výstavách zorganizovaných v covidovém období 2020-21 už zase trochu otrnulo :-).  

Probíral jsem se fotkami, které jsem za sedm let nashromáždil, abych vybral adepty do takové třicítky variací, a napadlo mě, že vlastně za celou tu dobu nemám ani jedinou noční fotku; vlastně jsem si ji v tomto případě ani neuměl pořádně představit. A tak jsem - pravda, po delší době sebepřesvědčování, že to je dobrý nápad - někdy před desátou v noci vyrazil s čelovkou a stativem na místo asi 1,5 km za Dobřichovicemi, kde to za denního světla moc dobře znám, protože jsem tam "své" nenápadné proudy na řece fotil už mockrát, ale znáte to - v noci jako kdyby byla skutečnost úplně jiná než "normální" svět. Bylo hodně mokro po docela silných deštích, v řece bylo vody po okraj a možná trochu nad něj, a já sešel z příříční louky po prudkém svahu říčního břehu až na malé - rybáři a mnou vyšlapané - místečko jen pár centimetrů vedle okraje říčního koryta. Stativ jsem postavil na místo, které normálně bývá na suchu, ale teď tam všude stálo 10-15 cm vody, a jen jsem doufal, že do mě zezadu potmě nežďuchne nějaké divoké prase, protože to by mě nejspíš našli až někde u Hamburgu.

Smíchovská pouliční znouzectnost

Vítám vás opět po nějaké době ve své malé blogové fotolaboratoři. Dnes se podíváme, jak se taky dá postupovat, když původní plány na focení z nějakého důvodu úplně selhaly, počasí je naprosto hnusné, světlo aby hledal člověk lupou a ještě k tomu charakter místa, kde se pohybujete, nezaručuje na první pohled nějakou mimořádnou inspiraci. Ale copak jsme snad nějací jednoduší lidé, že bychom si vystačili s prvním pohledem :-)?

V sobotu jsem měl původně v plánu jet se podívat přes kopec do Mníšku na jedno doporučené místo, kde se prý pořádají zajímavé výstavy (vidíte, už zase začínám mít výstavní roupy). Leč - souhrou nepříznivých okolností (vydatné přeháňky, zmatené autobusové zastávky u dobřichovického nádraží, moje vlastní hloupost, atd.) jsem nakonec ani nevyrazil a místo toho jsem naskočil opět do vlaku na Prahu, kam jsem si aspoň zajel na oběd s tím, že si třeba cestou něco zajímavého vyfotím. Jenže co zajímavého fotit, když město je pod olověnou duchnou, poprchává a vy jste právě v prostoru, kde převládají instantně neosobní obchodní centra. Říkal jsem si, že by se třeba v tom bludišti skleněných a zrcadlových stěn mohl najít aspoň nějaký neotřelý motiv, třeba nějaký "poloodraz".

Malování zapadajícím sluncem

Malovat se dá kdečím: pastelkou, fixem, olejovými barvami, Primalexem i prostředky dámské kosmetiky. Ostatně i fotografie - jak už je v tomto slově odedávna obsaženo - je výsledkem malování světlem. No a protože hlavním zdrojem světla (či jiného druhu záření) všech těch z nás, kteří nepoužíváme při focení ani obyčejný blesk, je jednoznačně slunce, vyzkoušíme si dnes, jak se dá malovat i tak statickým objektem, jakým se slunce zdá být. Stačí chuť experimentovat, sluníčko té správné intenzity a když máte trošku zkušenost s focením při dlouhých expozičních časech, rozhodně to není na závadu.

Nedávno jsem strávil víkend ve Staňkově, což zdejší čtenáři dobře vědí, protože jsem hned mohl přidat pár obrázků do své dlouhodobé fotosérie vznikající většinou přímo při západu slunce na staňkovské zahradě; tentokrát bylo hlavním námětem Jezírko v kouzelné zahradě. Tři fotky, které za něco stály, jsem udělal hned v pátek večer. V sobotu jsem jel na otočku do Prahy na jedinou prázdninovou vycházku s Pražskými domy a když jsem se vlakem večer vracel, bylo zřejmé, že tentokrát žádné další fotky nepřibydou, protože slunce bylo schované za hustými dešťovými mraky. Jenže - mrak, který se zdál být zcela kompaktní, se těsně před západem slunce na obzoru trochu potrhal a - asi z rozpaků, že bylo přece jen ještě přistiženo bez paravánu mraků - červenající se sluníčko přece jen na poslední chviličku vykouklo. Ne, tohle slunce opravdu už nedávalo to kýžené měkké světlo, poskytující cyklu Kouzelná zahrada specifické barvy. Zklamaně jsem odložil foťák, ale nedalo se nic dělat; žádné "ústavně zakotvené právo" na pěkné světlo pro focení totiž neexistuje a nezbývá než si trpělivě počkat na lepší okamžik. Le da že by ...

Rozpouštění oranžového času

Velkou výhodou první části letních prázdnin jsou opravdu dlouhé dny, jejichž jsem velkým fanouškem. Člověk může přes den usilovně pracovat a ještě mu zbyde dlouhý večer na drobné životní radosti, třeba na fotografování. Právě minulý pátek jsem asi v sedm večer vyrazil na své oblíbené nenápadné místo na Berounce, kde fotím "říční proudy stokrát jinak" a výsledky - pokud za něco stojí - dávám sem na blog všem zájemcům k nahlédnutí. V Berounce právě trochu (ale ještě ne zcela) opadla a vyčeřila se velká kalná voda po silných deštích a já mám zkušenost, že právě v tu dobu řeka nabízí nejzajímavější obrázky. Kdoví, třeba v kombinaci se slábnoucím sluncem směřujícím k západu (mám to z bytu na místo asi půlhodinku) vznikne něco, co bude mít smysl v nějaké podobě uchovat, řekl jsem si, popadl stativ a vyrazil.  

Však mě znáte, že mi opravdu slušné fotky nepřibývají zrovna o překot, a za velmi úspěšnou považuji i celodenní vycházku, která mi přinese jednu takovou fotku. Tak jsem si říkal, že kdyby se jedna taková fotka povedla tentokrát, tak nejenže z ní budu mít radost, ale třeba díky ní bude moci vzniknout i nový blogový článek do speciální rubriky Fotolaboratoř, ve které se dělím o své zkušenosti s vytvářením fotek a taky o to, jak o fotkách a focení uvažuji. Jedna taková fotka podle mého gusta se nakonec ten večer narodila, tak se jí společně trochu podíváme na zoubek.

Strop pasáže Koruna aneb Mnoho zajíců - fotografova smrt

Jednou z pozoruhodných budov na pražském Václavském náměstí je obrovitý pozdně secesní (vystavěný v letech 1911 až 1912) palác Koruna dole na Můstku. Pamětníci ho mají jistě dodnes spojený s tamějším automatem na limonádu, na chlebíčky či na jahodový koktejl a taky s vpravdě lidovou jídelnou, kde jste si mohli dát "na stojáka" oběd nebo svačinku za pár korun, pokud jste ovšem nebyli příliš citliví na kvalitu jídla a na okolní prostředí (typické bylo, že každého opuštěného párečku se brzy ujal nějaký "dobrodinec", aby nic nepřišlo nazmar). Jídelna pak zanikla začátkem devadesátých let a suterén budovy byl přestavěn pro obrovitou prodejnu cédéček, kam jsem až donedávna celkem pravidelně chodil nakupovat moderní i klasickou muziku, protože tam šlo objednat prakticky jakékoli zboží z celého světa. Ale nechci mluvit podrobně ani o historii budovy ani o vlastních četných vzpomínkách na ni. Dnes se chci podívat na moc pěkně vyvedený vysoký strop pasáže tohoto rozlehlého paláce, kterým proudí přímo doprostřed obrovitého objektu denní světlo. 

Focení prosklených stropů je totiž fotograficky velmi vděčnou disciplínou a i zde na blogu už jsme si ji vyzkoušeli, např. v článku Slunce z pasáže aneb dlouhý příběh jedné fotky, kde jsme mohli vidět pro změnu prosklený strop Stýblovy pasáže (pasáže Alfa), která je od paláce Koruna co by Imrich Bugár kamenem dohodil. Potíž ovšem trochu bývá, pokud je strop viditelně symetrický a vy ho nemůžete fotit z místa přímo pod středem konstrukce kolmo vzhůru (v paláci Koruna je např. přesně v klíčovém místě pod středem stropu jakási veliká a neposunutelná reklamní postava, takže přesně kolmého záběru nedosáhnete). No a pokud fotíte šikmo vzhůru, doženou vás principy optiky a geometrie a dojde k všelikému "kácení linií" a deformacím skutečného tvaru foceného objektu. Někdy to může být zajímavé a rozhodně stojí za to si různé záběry vyzkoušet, ale pokud budete chtít mít výsledek aspoň jakžtakž srovnatelný se skutečností, nejspíš se nevyhnete nějakému tomu rovnání polámaných linií a obrazců v postprodukci.