Okno vesmíru dokořán

Ne, nebudu dnes vzpomínat na téměř stejnojmenný legendární televizní cyklus s astrofyzikem Jiřím Grygarem vyrobený v Československé televizi v letech 1981 až 1991 (paradoxně cyklus tehdy nešel natočit v pražském studiu, ale připravovala ho mírně progresivnější Bratislava, a ani tam nesměl být pod výsledkem podepsaný skutečný autor scénáře, pozdější televizní magnát Vladimír Železný), který mě v době svého vzniku nesmírně zajímal, podpořil můj zájem o přírodní vědy a do jisté míry možná i ovlivnil moje rozhodování, co bych rád studoval.

Nemaje vlastního specializovaného dalekohledu ani desítek miliard dolarů na vytvoření obdoby Hubbleova či Webbova vesmírného teleskopu, nezbývá mi, než v malých a chudých českých poměrech vynalézavě improvizovat. A tak jsem se rozhodl pokračovat ve fotografických experimentech a pokusit se rozvinout svou originální metodu "malování zapadajícím sluncem", použitou už např. na vytvoření snímku Srdce zapadajícího slunce, který si užil své "chvíle slávy" v únoru na výstavě ve skotském Glasgow a je profilovou fotkou mé právě probíhající samostatné výstavy s názvem POVZNÁŠENÍ v klášteře v Chotěšově (o tom, jak proběhla před týdnem vernisáž výstavy, jste se rovněž mohli dočíst ve speciálním článku).

Samozřejmě, ony ty experimenty nikdy nemůžou trvat dlouho, protože slunce je ve vhodné fázi pro "malování" jen krátký čas. Je snad ale možné říct, že se mi povedlo v limitovaném čase dalšího večerního staňkovského focení najít cestu, jak je možné tímhle postupem vytvořit fotky, které jako kdyby nahlížely otevřeným oknem do vesmíru. Chce to prostě dodat fotoaparátu ten správný "švunk", který tohle nenápadné okno do vesmíru pootevře, a pak máte asi tak tři minuty na to zkoušet různé varianty a přitom se zoufale snažit zapamatovat si, jak přesně jste ty povedenější kousky udělali, naopak nepovedené kusy a postup jejich přípravy se zavrhnou jako slepá vývojová větev. Darwinovská evoluce fotografické metody v praxi :-).

 

Asi zatím nejpovedenější snímek vytvořený touhle metodou, založenou na technice ICM (Intentional Camera Movement) je fotka s pracovním názvem Zrození ohně.

  

 

 

To další dvě fotky zatím žádný název nemají (a kdoví, jestli kdy budou mít), ale jsou alespoň dokladem, že zvolená metoda, jak "okno vesmíru" pootevřít, je reprodukovatelná, což je u jakéhokoli experimentu, který má poskytnout nějaký rozumný výsledek, naprosto zásadní. Ostatně na tom jsou celé přírodní vědy - zkoumání vesmíru v to počítaje - založeny.

 

 

 

 

 

 

A tak je možné na úplně obyčejné staňkovské zahradě - u plotu u silnice těsně před slunce západem - žonglovat s mlhovinami, studovat gravitační vrásnění, obraz okořenit špetkou doposud skryté temné hmoty a scénu případně nasvítit několika spolehlivými kvasary, když od otesánkovských černých děr se v tomto ohledu moc očekávat nedá.

Pozn.: Snímky byly pořízeny na staňkovské zahradě rodičů mezi prvním a druhým dnem instalace výstavy  POVZNÁŠENÍ v chotěšovském klášteře. Pokud se chcete něco o této výstavě dozvědět, můžete použít speciální a průběžně aktualizovanou informační stránku mého webu https://www.petrvapenik.cz/chotesovnews.