O třech babiččiných spartakiádních knihách

Vzpomněl jsem si na to v sobotu, kdy jsem omylem přepnul na televizní program s přímým přenosem z Všesokolského sletu. V tu chvíli jako kdybych se přenesl mnoho let nazpátek a ve vzpomínkami  podivně rozladěném historickém trojzvuku let 1975, 1980 a 1985 se mi vybavily rozsáhlé televizní přenosy z "největšího svátku naší tělovýchovy" - spartakiády. Totiž - moje staňkovská babička byla založením sokolka, často vzpomínala na společné tělocvičné skladby i na to, jak "s děvčaty" kdysi vyhrála župní přebor v házené. Přestože jí komunistický režim opravdu vůbec nepřál, jako kdyby jí unikly podstatné ideologické rozdíly mezi sokolským sletem a spartakiádou; stačilo, že tam byli davové cvičících lidí, odehrávalo se to na obrovitém strahovském stadiónu a mluvilo se u toho slavnostně posazenými hlasy o vlastní výjimečnosti; spartakiádu prostě babička upřímně obdivovala (a automaticky předpokládala, že ostatní to mají podobně), byl to v jejích očích obrovský svátek, u kterého se za každou cenu musí všichni sejít a - když už sami nejsou aktivními cvičenci - zúčastnit se alespoň jako zapálení a hrdí diváci. V těch letních dnech, začasté prozářených a prohřátých silným červnovým sluncem, tedy celá naše rodina odpoledne opustila své jakkoli užitečné venkovní aktivity na staňkovské Kouzelné zahradě, zatemnili jsme okna obytné kuchyně, kde běžela televize, abychom dosáhli lepšího kontrastu, a sledovali jedno vystoupení za druhým od rozkošných předškolních dítek s maminkami až po odhodlané vojsko v bílých trenýrkách. S tím, že by si někdo z rodiny nechal přenos z významné akce ujít, se nepočítalo.

V roce 1975 jako pro sport zapálený třeťák jsem si ještě netroufl odmlouvat. Ač jsem se však snažil sebevíc, ve cvičení na obrovité ploše strahovského spartakiádního stadionu jsem nedokázal nalézt zalíbení. Spartakiáda byla naopak esencí toho nejnepřijatelnějšího, co jsem si uměl představit; jest vštípeno do mé povahy, že mám odpor k čemukoli povinnému, vynucovanému a kolektivně organizovanému, což přesně spartakiáda v mnoha kategoriích bývala. Prostě se kdesi nahoře politicky rozhodlo a z rozhodnutí vyšlo, kde a kdo bude na spartakiádu nacvičovat. V reálu jsem měl docela kliku, protože v roce 1975 dostala naše plzeňská základní škola úkol dodat mladší žákyně (a my jako mladší žáci měli klid), v roce 1980 pro změnu starší žákyně (a my starší žáci jsme jim strouhali mrkvičku) a na pražské vysoké škole v roce 1985 taky dostaly v našem ročníku přednost dámy. 

To, že jsem měl v tomhle sám až neuvěřitelné štěstí, ale vůbec neznamenalo, že bych vzal spartakiádu na milost. Použitý princip "vynucování dobra", propagandistické kecy o "úspěších sjednocené tělovýchovy pod praporem pokroku" a "unikátní akci, kterou obdivuje celý svět", a systém, ve kterém jedinec tvoří jen jeden maličký bod z mnoha tisíců (z nadhledu) stejných na rozsáhlé ploše, který se pohybuje a dělá rozmanité úkony výhradně v zájmu celku a výsledného estetického vyznění striktně podle plánů "malých konstruktérů" v podobě tvůrců jednotlivých skladeb, mi byl natolik z hloubi duše protivný, že dobře míněné snahy mě přesvědčit o tom, že spartakiády jsou něco, co je hodno obdivu, hrdosti a dojetí, neměly žádnou šanci. V roce 1980 jsem už při dalším kole rodinných televizních spartakiádních seancí odmlouval, což ovšem bylo tehdy mylně považováno jen za přirozený (a tedy přechodný) projev mé puberty. V roce 1985 už jsem si dělal věci podle svého a spartakiádních televizních odpolední jsem se povětšinou neúčastnil.

Ve všech třech případech jsem ovšem o následujících Vánocích dostal od babičky - optimistické v tom, že moje nepochopitelná zatvrzelost vůči hromadnému cvičení pod ideologickou knutou jednou pomine - reprezentativní knižní publikaci o spartakiádě. Tři na tehdejší dobu luxusní publikace na krásném křídovém papíře, celkem slušné reportážní barevné fotky, většinou úděsný doprovodný text. Protože jsem měl babičku moc rád, předstíral jsem radost, podobně jako ji předstírala řada cvičenců a cvičenek na fotkách (pozor, vůbec nerozporuji, že u části aktivních účastníků a především účastnic byla ta radost zcela upřímná a dodnes s nostalgií vybavovaná). Ale jak už bylo vždy jasné hned pod stromečkem navzdory mé dojaté babičce, ony tři krásné publikace o báječných, monumentálních a nezapomenutelných spartakiádních okamžicích jsem si nikdy s opravdovým zájmem ani neprolistoval, natož abych je četl. Vlastně ani přesně nevím, kde teď jsou; vždy tvořily v knihovně malý nedotknutelný trojjediný ostrůvek při kraji, protože měly všechny stejný velký formát. 

V říjnu roku 1989 jsem narukoval na vojnu a při jednom z prvních společných nástupů na "buzerplace" v pověstných Janovicích nad Úhlavou jsem se dozvěděl slavnostně podanou informaci, že náš útvar byl vybrán pro nacvičování spartakiádní skladby pro velkolepou Spartakiádu 1990. Do měsíce bylo vše jinak a začátkem roku byla - z mého pohledu zaplaťpánbůh - celá monstrózní akce zrušena. Za rok a půl se odebrala na věčný odpočinek i moje staňkovská babička. Myslím, že by byla ráda, kdyby věděla, že o jejích milovaných spartakiádách jednou napíšu vzpomínkový článek na blog, i když stylem poněkud uštěpačným a okem kritickým, ale je vidět, že na tři obrazové spartakiádní knihy jsem nezapomněl, i když jsem jim ještě nejspíš úplně nedorostl a tvářím se, že pro ztenčující se zbytek svého vyměřeného času mám úplně jiné priority.

Ale když si zpětně vyhodnotím, jakými reálnými pozdnějšími skutky bych nejspíš notně překvapil sám sebe v mladším vydání, říkám si: víme snad přesně, čeho se ještě sami od sebe můžeme v budoucnu nadít? Ten televizní přenos ze Všesokolského sletu byl náhodou docela zajímavý ;-).