Okno z ložnice

Zdejší štamgasti dobře vědí, že Trojský most je jedním z míst, kam se s foťákem občas vracím, abych vyrovnal resty z předchozího focení (a vždycky se nějaké najdou). Poprvé jsem na blogu ukázal fotky z těchto míst loni v březnu, kdy jsem se tam vypravil večer, abych zachytil zajímavou noční barevnou produkci, v článku Večer u Trojského mostu a v tom článku jsem si dovolil zavěštit, že u toho moderního mostu nefotím zdaleka naposledy a že se o mých dalších spádech v této oblasti určitě dozvíte. No tak už je to tady!

Ve skutečnosti čistě bílý most už jsem od té doby zkoušel fotit všelijak, fotil jsem ho i infračerveně v plném slunci, kdy výsledkem je světlá konstrukce a (aspoň místy, protože bylo polojasno a ne zcela jasno) tmavé pozadí. Tentokrát mi bylo sympatické, že byla obloha zatažená, takže jsem si opět vyrazil zaexperimentovat za zcela jiných podmínek. Konstrukce mostu tentokrát nebyla zdaleka tolik vyhřátá a pozadí obrázku bylo oblačné, takže se nám odstíny prohodily a most vypadá za těchto podmínek - při použití stejného infračerveného filtru - o dost tmavší. Naopak, výrazně zesvětlala nejen obloha ale i řeka, což je způsobeno jednak odrazem skoro zatažené oblohy a jednak tím, že jsem nastavil polarizační filtr tak, aby nepohlcoval odlesky na hladině. Kombinací infračerveného a polarizačního filtru tedy můžete docílit opravdu různých variant výsledku. Porovnání je vidět na následujících dvou obrázcích - první jsem pořídil v plném slunci na konci letošního dubna, druhý je odpolední z minulého - zpočátku zataženého - víkendu. 

  

 

 

 

Pak jsem přešel do viditelné oblasti a rozhodl jsem se podívat blíž na konstrukci mostu. Žebroví mostu v určitém úhlu vytváří zajímavý optický efekt - vidíte v něm stínové oblouky skoro gotického tvaru, které jsou jakoby nedokončené, protože stíny jsou vidět jen v té části, kde za mostem neprosvítá obloha. Abych tuhle fotku mohl udělat, musel jsem se trochu motat v cestě autům (na silnici) i projíždějícím cyklistům a probíhajícím kondičním běžcům (na přilehlé cyklostezce). Asi čtvrthodinku jsem čekal na tu správnou kombinaci projíždějících vozidel, kterou jsem si představoval, protože paradoxně byla jen velmi slabá doprava, takže jsem ani nemusel moc uskakovat :-).

 

  

 

 

Nejvíc z celého focení jsem se ale tentokrát těšil na to, až most přejdu na libeňskou stranu a slezu pod něj. Když jsem tu fotil naposledy, šlo to totiž jen špatně, protože z boku od Stromovky prosvítalo ještě docela silné podvečerní slunce, které dalo velkou práci aspoň trochu ukrotit, aby střídání ostrých světel a tmavých stínů obrázek úplně nezničilo. Tehdy z toho vyšla fotka, kterou jsem ladil do podoby podivného divadelního sálu (a můžete si všimnout, že je fotka otočená vzhůru nohama, aby se na ní vytvořilo cosi jako improvizované hlediště a jeviště; záběr je udělaný tak aby na první pohled nebylo otočení tolik patrné.

 

 

Tentokrát jsem si lebedil, že je skoro úplně pod mrakem, takže syrově šedou betonovou podmostní konstrukci budu moct fotit beztoho, abych měl jednu část fotky přesvětlenou a druhou naopak úplně temnou. Jenže - člověk míní a pánbůh mění. Když jsem došel na místo, odkud jsem chtěl udělat pár záběrů teleobjektivem a také velmi širokým sklem, zjistil jsem, že v klíčovém místě zamýšlené kompozice si zařídil letní ložnici jakýsi bezdomovec, který - podle vyprázdněné flašky s alkoholem vedle lůžka - vyspával nejspíš až do odpoledne opici. To moje experimentování prakticky znemožnilo; improvizovaný příbytek nebylo možné při focení dostat mimo záběr, aby zbytek ještě dával smysl, no a taky jsem nemohl pokusničit s obracením obrázku, protože "netopýří lůžko" na stropě by mě před diváky okamžitě usvědčilo a celé by to vypadalo jednak hloupě, jednak neesteticky a jednak necitlivě.

Pokrčil jsem rameny a chystal jsem se k odchodu; prostě není vždycky posvícení a někdy se skutečnost před svým zachycením do podoby fotky dokáže ubránit, to je úplně přirozená věc a nedá se to lámat přes koleno. A určitě nejsem reportážní fotograf, který by chtěl vytvořit sociálně dokumentární cyklus na téma bezdomovectví, to fotí lépe jiní (mohu doporučit třeba dost syrové, ale často i svébytně poetické a vždy nesmírně citlivě udělané fotografie Kevina V. Tona, se kterým jsme se shodou okolností potkali zrovna minulý týden na vernisáži v Leica Gallery). Ale v tu chvíli se lůžko zavrtělo, místní podmostní obyvatel se probral do nového dne, posadil se na své "posteli" do polosedu a začal se rozhlížet z obrovitého okna své nadměrečné nevlídně betonové ložnice, které má takhle z odstupu nikoli zcela nepřípadný tvar obrovské sklenky. Měl jsem zrovna nasazený teleobjektiv, který když jsem stáhl až na minimální ohnisko (70 mm) tohle veliké betonové okno i se svým obyvatelem se vešlo úplně přesně do záběru. Pořídil jsem jeden jediný obrázek, načež bezdomovec se opět zavrtal pod přikrývku.

Možná znáte postarší a - co si tak pamatuji z období, kdy jsem ještě chodil o překot do kina - i, myslím, docela dobrý americký kriminální film Okno z ložnice (The Bedroom Window). Zatímco jindy při vymýšlení názvu pro fotku tápu, pochybuji a v průběhu času ho někdy i několikrát měním, aniž by to většinou výsledek jakkoli posunulo k lepšímu, tentokrát se mi tenhle název vybavil hned při zmáčknutí spouště a zatím si neumím představit příhodnější. Myslím, že z tohoto okna je možné vidět leccos a že to nejsou vždy příjemné výjevy, protože okolí se tu po setmění netváří zrovna vlídně (jak jsem při svých několika fotovýpravách mohl pozorovat, často to platí i před setměním) a jistě je možné tu potkat leckoho.

Uvidíme, jestli při případném dalším focení pod tímhle mostem bude ještě tento příbytek obydlený; podle toho, co jsem slyšel, se to tady dost mění, nejspíš proto, že výhled z takového okna láká mnoho těch, kteří si na svých ještě mnohem méně vlídných adresách, myslí na tenhle sklenkovitý výhled oknem z chladivě šedé a dost zaprášené ložnice. Na fotce ten výhled vypadá celkem pěkně, ale umím si velmi dobře představit, že se časem omrzí. Já se sem každopádně zase za nějakou dobu vrátím a budu pokračovat v hledání pěkných záběrů, kterých tu po okolí tuším plno ;-).