O srdci ze zapadajícího sluníčka a divoké Šárce

Výhoda techniky "malování zapadajícím sluncem", kterou se snažím rozvíjet z původního drobného nápadu z nouze (sluneční světlo tehdy již bylo tak slabé, že nešla fotit moje oblíbená série Kouzelná zahrada, a přitom slunce mělo před sebou ještě pár desítek vteřin do západu, čehož by byl hřích nevyužít), je každopádně v tom, že se nedá (aspoň ne s běžnou fototechnikou) úplně ovládnout; je to taková divoká Šárka, která si dělá, co chce, a když si chvilku nedáte pozor, obloudí vás a vplete do kola :-).

Přesto mě samozřejmě láká tento způsob focení poznávat a rozvíjet, zkoušet, co se stane, když s foťákem pohnu v jedné, druhé i třetí ose, jak dlouhá expozice je ještě snesitelná a udržitelná, k čemu všemu se dá využít improvizovaný křoviskový filtr, který by snad mohl dávat tomuto typu fotek určitou osobitost. Drobnou komplikací je, že vše probíhá velmi rychle v paprscích právě zapadajícího slunce, takže dost dobře nejde foťák si odložit a začít si do sešitku zapisovat a zakreslovat všechny varianty které člověk vyzkoušel. Čas je v těch okamžicích stejně vzácný jako uhasínající světlo. Když pak slunce definitivně zapadne, už si samozřejmě nepamatuji, co jsem u každého z pořízených záběrů přesně dělal, ostatně je to taková "volná jízda", že si nejsem jistý, jestli mi na zapisování takových zkušeností bude vůbec stačit moje slovní zásoba.

Dnes vám tu ukážu fotku, která je snad prvním náznakem, že za určitých podmínek lze dosáhnout aspoň zčásti toho, co fotograf zamýšlel, přičemž použitá metoda hbitě doplní i to, co by autora ani ve snu nenapadlo. A taková dělba práce mezi úmyslem a náhodou se mi velmi zamlouvá, protože jsem rád, když obě tváře reality pěkně spolupracují nebo o sebe v tvůrčím zápalu pěkně křísnou. No a já už pak jenom okouzleně sleduji, k jakému výsledku to vedlo.

Minulý týden jsem měl hodně rozježděný a událostmi nabitý víkend, do kterého se vešlo i sobotní večerní focení na staňkovské zahradě. Rozhodl jsem se, že zkusím nějak zařídit, aby se v obrazu tvořeném slunečními paprsky objevil aspoň náznak tvaru srdce, protože jsem takovou fotku chtěl vyrobit jako malý osobní dárek. Docela mě překvapilo, že se to celkem povedlo (ale prosím, neptejte se mě jak, byl to takový frmol, že nemám nejmenší představu, jak se toho podařilo docílit). No a báječná náhoda přispěla rovněž svou troškou, vyrobila zlatavé i stříbřité "dýmové" smyčky a ještě horní část fotky vybavila přerývaným světlem, které jsem si ani neuměl představit, natož ho zachytit na fotce. Jsem přesvědčený, že náhoda má na tomto typu fotek hrát svou podstatnou roli, ale taky se domnívám, že by nám při tom neměla přerůst přes hlavu a definitivně převzít otěže. Pořád je to naše fotka a jako taková by měla nést jasné znaky našeho snažení a našeho směřování, proto třeba neuznávám jako fotografie takové ty milé omyly při focení (třeba nechtěné zmáčknutí spouště), třebas vedou k zajímavým a někdy překvapivě originálním výsledkům.

Vždycky se na výtvarných výstavách usmívám nad oslavnými řečmi kurátorů, popisujícími, co všechno chtěl autor svým artefaktem vyjádřit, co zamýšlel, čemu se snažil vyhnout, proti čemu se vyhranil a co chtěl připomenout a citovat. Mezi námi, nevěřím většině těch okrasných řečí ani trochu. Ne snad, že bych si neuměl představit podobný postup práce, ale připadne mi to trochu jako suchařina. Vždyť není nad to vpustit do původního záměru onu divokou Šárku a moc jí pokud možno nepřekážet, aby mohla vykonat svou důležitou část práce, na kterou my sami nestačíme. A v praxi při používání této fotografické techniky se mi potvrzuje, že čím je u focení člověk "zaťatější" a čím víc myslí na to, co ON CHCE a zamýšlí, tím horší, trhanější a přeplácanější jsou finální výsledky, ta úměra je citelně přímá. Jako by dostatečnou motivací pro takový obrázek nebylo udělat nějakému člověku docela obyčejnou radost, podpořit, že se mu pousmějou oči nebo zaoblí koutek úst, a pokusit se nadchnout pro ten cíl všechny viditelné i neviditelné síly, které se vyskytují vůkol.

Sice nedokážu přesně popsat, jak jsem se toho obrázku zlatistého srdce, zasazeného do spleti neuvědomělých ornamentů, dobral, ale tak nějak jsem si ho v duchu představoval, když jsem ten večer ve vytipovaném koutě zahrady bral foťák do ruky. Není zbytečné kazit si ten slastný pocit vymýšlením dalších souvislostí a záměrů, aby člověk vypadal, že má skutečnost v rukou pevněji, než ve skutečnosti měl? Co kdyby divoká Šárka byla urážlivá a řekla drsně: Když seš tak chytrej, tak si to příště všechno udělej a zařiď sám, uvidíme, jak se ti beze mě povede.

Nevím jak vy, ale já tohle riskovat nebudu.