O krabici od bot a holubím domě

Kdysi jsem tady už napsal článek O bedně plné peněz, o pohádkové krabičce, která svému majiteli, mému dědečkovi, nepřinesla ani štěstí ani bohatství, dalo by se říct spíš naopak, i když krabička sama v tom byla dočista nevinně a netušila, jak bude zneužita vykonavateli dočasné vůle "nejpokrokovějšího společenského řádu na světě". Dnes připojím pár slov o jedné minci, která je, myslím, také spojena, s docela zajímavým příběhem, a proto ji nemůžu ani vyhodit, ani vyměnit, ani prodat (ostatně není sama o sobě podle katalogů bez fantazie ani nijak zvlášť cenná). Je to mince vhodná asi k jediné věci - k tomu, aby o ní byl napsán blogový článek. Kdoví, třeba to ten příběh dokáže uchovat o něco málo déle, než se uchová v mé paměti, protože v paměti nikoho jiného už možná, kdoví, se všemi souvislostmi nezůstal, protože svědků ubývá.

Když jsem byl malý, moje chotěšovská babička čas od času vzpomínala na to, že prý naše rodina měla po svých předcích krabici od bot plnou rakouských a německých stříbrňáků. "To by mě zajímalo, kde může bejt," nechápavě kroutila babička hlavou a dodávala, že si na krabici moc dobře pamatuje, jenom ji už pár let neviděla. Bral jsem to dlouho s určitou rezervou jako běžnou součást rodinného pábení, ve kterém se z drobných nehod a nepřívětivostí stávají katastrofy, z lidí střední postavy obři a z titěrných krabiček rozložité krabice od bot. Když můj táta začal kdysi dávno "sbírat mince" (dávám to do laskavých uvozovek, protože v jeho minimalistickém pojetí to znamenalo především dát si od každého ročníku stranou tři kusy od každého nominálu normálních platných mincí, které člověk nosil v kapse) rodinné vzpomínání na krabici od bot plnou stříbrných tereziánských a jiných tolarů se ještě zintenzivnilo, ale vyvolané vzpomínky nikdy nepřinesly ani jedinou stopu. Po rodinné památce se prostě slehla zem. Panejo, to ale mohla být zajímavá sbírka, představoval jsem si tereziánský poklad v krabici od bot, nejlépe samozřejmě od těch vysokých zimních, aby krabice byla co největší a tolarů se do ní vešlo co nejvíc. Jak opojný to musel být pocit - brát těžké stříbrné kotoučky jeden po druhém a zjišťovat, jaký panovník je nechal vyrazit, kdy a ve které mincovně k tomu došlo, a přemýšlet o tom, jakýma rukama na své pouti světem asi prošly a k čemu všemu svým majitelům posloužily. Ale rodinný poklad zmizel a všem kromě bezbřehých optimistů (a těch ve zdravě racionálním chotěšovském rodu zas nebylo mnoho) muselo být jasné, že to není tím, že by se jen ostýchavě schoval do ticha komory nebo přítmí sklepa. 

Až po drahné době se k činu doznal (a to ještě jen omezenému počtu přísně vybraných lidí) můj strýček Jirka. Svérázný a svéhlavý solitér se schopnostmi lidového vypravěče, sice bez velkých škol, ale zato člověk povětšinou velmi zdravého a břitkého úsudku, který pro upřímné slovo nikdy nešel daleko. Když byl  ještě teenagerem, zatoužil založit si chov holubů a potřeboval pro něj zdravý zárodek. Jeho kamarád a dosavadní majitel onoho zárodku, se vyjádřil, že by byl ochotný vyměnit párek holubů za pušku, kterou ovšem můj strýček nevlastnil, takže mu nezbylo nic jiného než vyšmelit pušku s někým dalším. Nemaje v tu dobu dostatečného obnosu v platné měně, směnil tedy pušku za měnu dávno neplatnou - z rodinné krabice od bot. K čemu by ji asi ještě někdo potřeboval, když se tak nestalo po dlouhá desetiletí a nejspíš i nějaké to století? A tak můj strýček Jirka vložil do hry rodinné mince v krabici od bot, získal za ně pušku a tu pak směnil za holuby. Ano, měl z toho špatné svědomí, ještě když jsem ho naposledy navštívil, vzpomínal na to a snad se za tu svou tehdejší výrostkovskou naivitu do posledních dnů styděl, ale to vše bylo, myslím, bohatě kompenzováno blaženým pocitem z možnosti založit a opečovávat velký holubářský chov.   

Je to 40, možná 45 let, byl u nás strýček Jirka na návštěvě a mému otci - svému bratrovi - tehdy jako malý odpustek za to, že právě jemu, počínajícímu zájemci o numismatiku upřel svým teenagerským počinem možnost založit si sbírku na tom, co obsahovala směněná rodinná krabice od bot, přinesl darem jeden stříbrný tolar, přidal omluvu a jako obyčejně i několik veselých historek. A já nikdy nezjistil, jestli šlo o poslední dochovaný pozůstatek našeho staletého rodinného pokladu, který omylem vypadl z krabice od bot a zakutálel se do kouta či zapadl pod koberec, nebo jestli tenhle tolar strýc s někým jednoduše vyměnil za obraz "krajinky v zimním hávu". Mnohem romantičtější by byla první varianta, ale o dost pravděpodobnější je, jak jsem Jirku znal, ta druhá.

 

 

Když se na minci podíváme, hned je zřejmé, že jde o konvenční tolar saského krále Friedricha Augusta (opis na aversu FRID . AVGVST . D . G. REX SAXONIAE). Tolar je z roku 1812, přičemž Friedrich August vládl v letech 1806 až 1827 a tato mince se razila od roku 1807 do roku 1817. Nápis na reversu ZEHN EINE FEINE MARK připomíná, že tento tolar obsahuje přesně 1/10 tzv. kolínské marky (hřivny), která obsahovala 233,856 g ryzího stříbra. Mince tedy obsahuje 23,38 g stříbra, což při použitém 83,3% stříbru, ze kterého byla mince ražena, znamená, že mince váží 28,06 g. Zajímavá jsou malá písmenka S.G.H. pod znakem, která potvrzují, že mince byla ražena v drážďanské mincovně v době, kdy ji vedl mincmistr Samuel Gottlieb Helbig.

 

Když strýček Jirka loni v květnu ve svých 74 letech zemřel, zůstalo po něm na půdě jeho stodoly kousek od Chotěšova velmi dobře dlouhodobě opečovávané rozsáhlé holubí hejno, holuby choval po celý život a kdoví, nebýt "ztracené" krabice od bot, možná by se mu ani nepodařilo chov založit. Každopádně jsem přesvědčen, že - i když by nejspíš finanční poradci, kteří umějí jen bryskně kalkulovat, ale ne opravdu vážit, takovou směnu nedoporučili jako vyvážený obchod - to bylo v důsledku nesmírně dobře investované "rodinné stříbro". Vždyť co za cenu je jedna krabice od bot se stříbrem za velký "holubí dům" a celoživotní radost?

 

A mně jako památka zhmotňující vzpomínky zůstal jeden starý saský tolar, který se mi vůbec nehodí do žádné části mé velmi skromné mincovní sbírky. V mé "krabici od bot" je to solitér - tak trochu podobný člověku, díky kterému tuhle minci mám. I proto vím, že ji nemůžu vyhodit, vyměnit ani prodat, protože bych celý ten dávný rodinný příběh, jehož je tenhle stříbrný kotouček důkazem a v jistém smyslu slova průvodcem, nevratně poškodil a bez příběhu a bez souvislostí je tato jinak celkem obyčejná mince skoro bezcenná, i když na první pohled vyhlíží štramácky.

 

Protože - navzdory tomu, že se tak mnozí domnívají - všechno se na (platné) peníze, myslím, jednoduše převést nedá. Nevím jak vám, ale mě to pomyšlení přináší úlevu :-).

 

 

Pozn.: Myslím, že strýček Jirka byl asi nejexotičtějším čtenářem mého blogu. Nikdy totiž moje stránky nenavštívil, ale urputně vyžadoval, abych mu čas od času tiskl "výběr článků", který pak s gustem četl. Rozmlouval mi některé kroky v osobním životě, které jsem udělal a dále dělám, ale myslím, že byl nakonec docela spokojen s tím, že mě nepřesvědčil. A vůbec, jak je možné, že o něm - milovníkovi sportovních vozů, které 50 týdnů v roce opravoval, aby si v nich mohl 2 týdny zajezdit,  a který mě v roce 1988 zásoboval samizdatovými Lidovými novinami, na blogu dnes píšu poprvé?! :-)    

 

P.S.: Dočasně jsem zařadil tento článek do rubriky Perličky z archivu, což samozřejmě není odpovídající, ale zvažuji po dvou letech založení nové rubriky Příběhy mincí. Tak uvidíme, jestli si toto téma svou samostatnou rubriku v dohledné době zaslouží.