středa 23. listopadu 2011

O bedně plné peněz

Jako už mockrát předtím jsem se v posledních několika dnech pokusil probrat se věcmi z minulosti, které jsem uchoval v podobě různých archiválií, relikvií a cetek, jejichž význam nespočívá v ceně, ale v příběhu, se kterým jsou spojené, v kontextu, který většinou nikdo kromě mne nezná. Spousta pohlednic, vstupenky, fotografie, jízdenky, kuponové knížky z doby privatizace, občas novinový výstřižek, prostě naprostá všehochuť věcí z různých dob, míst i souvislostí. A taky malá, stařičká a mnoha doteky ohmataná krabička z tvrdého papíru, se starou fotografií jakési předválečné ozdravovny. Malá a docela těžká krabička, těžká, protože plná starých neplatných a ošoupaných mědiniklových korun z roku 1946. Nic zvláštního. Bezcenná krabička s bezcenným obsahem. Co už při případném "redukčním úklidu" vyhodit jiného?

V tu chvíli jsem se propadl asi o čtvrtstoletí zpátky, kdy mi o této škatulce s mincemi vyprávěla moje babička. Když v nechvalně proslulé době let padesátých tehdejší "lidově demokratický" stát usoudil, že babiččin manžel a můj dědeček je spíše jeho nepřítelem než přítelem, protože černobílé vidění tehdejší doby jako by nezvládalo rozeznávat odstíny šedi, pokusil se najít pro to důkazy, byť je v tehdejším justičním nečasu vlastně k ničemu důležitému nepotřeboval. Stát tedy - zastoupen poslušnými vykonavateli, protože každá vůle si nakonec vždy najde dostatek ochotných vykonavatelů - vykonal v domě mých prarodičů zevrubnou domovní prohlídku, během které ho kromě různých dokumentů zaujala i těžká papírová krabička. Možná proto, že se jednalo o mince v tu pohnutou dobu již neplatné (kdovíjak by to dopadlo s novými čerstvými korunami z doby po měnové reformě), krabička nebyla zabavena, ale informace o její existenci byla přesto využita. A tak se postupně mezi sousedy na malém městě podařilo roznést informaci, že se u dědečka našly při domovní prohlídce bedny plné peněz.
 
Pěkný příklad, na kterém je dobře vidět, že s pravdou to není vždy tak jednoduché, jak to vypadá v učebnicích černobílého uvažování, které studujícím zapírají obrovské bohatství rozsahu šedivých polostínů a polosvětel. Existuje jen bílá a černá, pravda a lež, dobro a zlo. My a Oni! Přitom krystalizační jadérko pověsti tvořila čistá pravda: Krabička rozměru malého notýsku byla skutečně plná peněz, co na tom, že bez ceny? Člověk menšího vzrůstu, zejména duševního, může i malou krabičku jistě vnímat jako bednu. Tak by se krabička mohla jevit například Alence v Říši divů, poté, co si dívenka přihnula z tajemné lahvičky a zmenšila se. No a co bylo někdejší "lidově demokratické" Československo jiného, než také jakási v určitých ohledech zvrácená Říše divů, kde jste se v okamžiku mohli stát zcela maličkými a zanedbatelnými, aniž byste se museli čehokoli napít. Stačilo být se státem trochu na kordy a někdy ani to ne. A že jediná bedna se rozmnoží do množného čísla, toho se dá dosáhnout snadno - stačilo být přiopilý třídní i lidskou nenávistí a bedničky se v duchu namnožily jak octomilky.

Hypertrofovaná pravda vyrazila maloměstem na triumfální pochod: "Vidíte, kdo by to do něj byl řekl? A to vypadal jako slušný člověk!" řekli si sousedi a bývalí známí. Že je někdo v křížku s třídně nenávistným státem, to by se snad ještě dalo pochopit a odpustit, ale ty bedny plné peněz - ty opravdu ne! "Jenom dvanáct let pro mamonáře za takovou velezradu ideálů? I doživotí by za něco takového možná bylo málo!!" zněl vox populi, hlas lidu, toho lidu, který dostává v očích fanatiků velké písmeno, Lidu, který mívá se skutečnými lidmi tak málo společného. Stará pravda: Chcete-li lidi rozeštvat, vpusťte mezi ně býka závisti. Na malé ošoupané krabičce jako kdyby vyrašily ostré býčí rohy, kterým ani sebemrštnější toreador nedokáže uhnout bez škrábnutí.

Kde je ale v tomhle příběhu jasná zeď mezi pravdou a lží? A proč by to vlastně mělo být zajímavé? Vždyť kdo touží ublížit, tomu poslouží stejně dobře čistá pravda jako nenávistná lež. Pravda a lež, zdá se, nejsou tedy samy o sobě dobré nebo špatné, to jen lidé, kteří s nimi nakládají a využívají je, a ani ti nejsou pochopitelně černobílí, ale hrají všemi možnými barvami, že i počítačové barevné palety ve srovnání s těmi všemi lidskými odstíny blednou.

Krabička plná peněz si prožila svých patnáct minut pochybné slávy a odporoučela se do ústraní, stejně jako se postupně odporoučela většina účastníků dávného děje. A já vím, že tuhle krabičku šedavě ohmatanou nejen prsty lidí, ale i s daktyloskopicky nezjistitelnými otisky doby, prostě jen tak s klidem vyhodit nemůžu. Na to je ten příběh příliš zajímavý a poučný, i když bez brýlí souvislostí dočista neviditelný.

Dokonce snad i v tom případě, kdyby to celé nebyla tak docela pravda, jako že je! I když... Co my vlastně doopravdy víme?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.