Ivan Klíma: Láska a smetí

K Ivanu Klímovi jako spisovateli jsem si cestu hledal dlouho a klopotně, jako kdybych nebyl schopný se přesně naladit na tu správnou frekvenci, na které píše. Dokonce jsem některé jeho knížky po rozečtení odložil, což se u mě rozhodně neděje často. Ne proto, že by byly špatné, ale proto, že se v danou chvíli prostě neprotly s mým osobním naladěním, a tak jsem dlouho bral Ivana Klímu jako autora, který dosáhl sice světové proslulosti jako málokterý jiný český spisovatel, ale nedosáhl do mé čtenářské duše. A je otázkou, jestli kniha Láska a smetí, odehrávající se v 70. letech 20. století, která byla pro řadu lidí (samozřejmě zdaleka ne pro všechny) časem bezútěšným, by ještě před nějakým časem nedopadla stejně. Kniha je prostě určena přijít do našeho života v ten pravý čas, podobně jako je to s lidmi - někdy projdou kolem nás mnohokrát a nepovšimnuti, přitom o chvíli později se stanou během mžiku podivným úradkem neviditelných sil náhody nebo předurčení naší nepominutelnou součástí.

Žijeme, poněvadž nás čeká několik setkání, pro něž stojí za to žít. Setkání s lidmi, kteří se vynoří, když je nejméně čekáme, nebo kterým se my vynoříme, když nás nejméně čekají.

 

V knize není možné nerozpoznat autobiografické motivy. Spisovatel, který je společenským systémem zahnán do "vnitřní emigrace" se stává pražským metařem. Kolik intelektuálů si v "nejsvobodnějším zřízení" rozvinutého socialismu něčím podobným prošlo. Stali se z nich metaři, čističi oken, topiči, zahradničtí dělníci, přikulovači v pivovaru... Někdy z čistě existenčních důvodů, jindy proto, aby tím bojovali proti své izolovanosti, někdy i proto, aby našli nové tvůrčí náměty díky jinému úhlu poznání světa a jiným lidem, kterými se obklopili, často lidmi s podobným osudem nebo lidmi z různých částí okraje společnosti. 

Oficiální společností odstrčený literát navlečený do metařské vesty se dostává do světa, jehož smyslem je boj se smetím, snaha očistit veřejný prostor kolem nás, ale fatálně opomíjející očištění prostoru v sobě.

Člověk se touží očistit, ale místo toho začne uklízet své okolí. Ale dokud člověk sám sebe neočistí, darmo se stará o svět kolem sebe.

Včleněním hlavní postavy (a samotného vypravěče) mezi "počišťovače" se začne odvíjet příběh, který nemá jasné směřování, neodvíjí se zřetelně "od začátku do konce", je spleten z motivů, ze kterých je utkán normální lidský život. Možná získává dílčí smysl v boji se smetím, který je ovšem z principu marný, protože smetí na světě neubývá, jen se mění jeho forma. Vlastně - fyzikální mluvou - je Klímova kniha košatou formulací "zákona zachování smetí" :-). A zdaleka ne vždy jde jen o smetí hmotné.

Svět už sténá, dusí se zaplaven tvary, zavalen věcmi, škrcen myšlenkami, které předstírají, že jsou potřebné, užitečné a krásné, a mají tudíž nárok na věčné trvání.

Ze smetí, které nás zavaluje a ohrožuje dechem svého rozkladu, nejnebezpečnější jsou spousty zvetšelých myšlenek. Převalují se kolem nás, stékají po úbočích našich životů. Duše, jichž se dotknou, vadnou a brzy už je nikdo živé nespatří.

Dominantními motivy knihy jsou přesně ty dva popsané v titulu: Láska ve velmi odlišných podobách, láska klidná a podporující (v podobě manželky Lídy), láska vášnivá, fyzická (zastoupena milenkou Darjou), láska k otci, ale i láska "an sich" ve svých obecných projevech, pro kterou není podstatný konkrétní čas ani místo (např. v podobě dávno zemřelého Franze Kafky). A podobné různorodosti dosahuje i druhý dominantní motiv - smetí, které nabývá mnoha podob od prosté odhozené plechovky, kterou lze zamést, naložit na vůz a odvézt na skládku, až po smetí, kterým zaplevelujeme své vlastní myšlení i životy našich blízkých a bojovat se s ním dá - pokud vůbec - jen omezeně v mantinelech vystavěných naší zbabělostí a pohodlností. No a tahle již tak dost spletitá matérie je dovedně a přitom upřímně stmelena osobními otázkami autora po smyslu bytí i po smyslu literatury.

Kdyby se vyskytl psáč tak posedlý, že by zachytil pět miliard příběhů a pak by z nich vyškrtal všechno, co by nalezl společného, kolik by asi zbylo? Z každého osudu sotva jedna věta, okamžik jako pouhá krůpěj v moři, neopakovatelný zážitek úzkosti anebo setkání, chvíle zření anebo bolesti. Ale kdo tu krůpěj rozpozná, kdo ji oddělí z mořské záplavy?

A tu jsem si uvědomil podivuhodnou moc literatury anebo vůbec lidské představivosti: Dát i mrtvým žít a živým, aby nezemřeli.

Knihu Láska a smetí psal Ivan Klíma v 80. letech (uvádí se vročení 1983-86, poprvé vyšla v roce 1988 ještě v zahraničí, protože v naší zemi to tehdy ještě nešlo), kdy autorovi bylo 55 let. Nejspíš odtud pramení skutečnost, že jsme si - Klíma jako autor a já jako čtenář - tentokrát tak kápli do noty. Nejspíš v tomto období prožíváme podobné životní peripetie (byť podoby lásek, nevěr a soukromých bojů se smetím a zároveň s tendencí smetí vytvářet jsou mnohotvárné a ne vždy srovnatelné) a klademe si podobné otázky, byť ne přesně stejnými slovy; ta moje jsou obyčejnější, ale dokážu projevit obdiv k tomu, je-li někdo schopen opsat stejný smysl poeticky a přitom významově přesně.

Člověk jde krajinou, hledá naději a čeká zázrak, čeká, že potká někoho, kdo by mu zodpověděl jeho otázky. Nějakého mnicha, poustevníka, osvíceného Buddhu, proroka anebo aspoň mluvícího ptáka či strom, aby mu pověděli, jestli je obdařen duší, jejíž život nepřeruší ani smrt, z jaké látky je duše utkána, co je nad člověkem, jaký řád, jaká bytost, v jakém třesku se započal čas a odkud a kam míří. Člověk jde krajinou a čeká setkání, čeká aspoň na znamení, jehož podobu nezná.

Hlavním uchopitelným motivem, který tvoří kostru vyprávění, je logicky paralelní dlouhodobý autorův vztah ke dvěma ženám, manželce a milence, vztahy zdánlivě antagonistické, ale - zkoumáme-li je hlouběji - vztahy vzájemně se doplňující, bohužel zároveň i zraňující křehké lidské duše a zároveň odhalující neochotu a neschopnost autora rozhodnout se jen pro jeden z nich.   

Kdyby existoval ďábel, nebyl by to ten, kdo se rozhodl proti Bohu, ale ten, komu ani věčnost nestačila, aby se rozhodl.

Knihu - alespoň v mých očích - rozhodně povyšuje i schopnost autora uvažovat o neodvratnosti, o uzavírání, o smrti. Popisuje svůj vztah k umírajícímu otci a i zde se vše zdá být inspirováno skutečností  (otcem Ivana Klímy byl vynálezce a světoznámý expert na silnoproudé motory Vilém Klíma). A přemýšlení o neodvratné smrti blízkých logicky otevírá i téma vlastního spění k závěru života. 

Když jsem mu ve stolku rovnal věci, všiml jsem si jeho zápisníčku. Den po dni si do něj zaznamenával písmem stále roztřesenějším teplotu a léky, které bral. Poslední zápis byl tři dny starý a číslice se mi už nepodařilo rozluštit. Hrdlo mi sevřela lítost. Pohladil jsem tatínka po čele a vyšel z pokoje. Venku jsem se nevydal k hlavní bráně, ale pustil jsem se po úzké cestě k zadnímu vchodu. Pěšina se kroutila mezi zarostlými trávníky, míjela márnici. Hned za márnicí se na velké haldě válely polámané cihly, rezavé plechovky i rozbité infuzní lahve, také tu rezavěl starý motor, možná to byl jeden z těch, co tatínek spočítal. Počítal své motory celé dny a večery. Když jsem ho přišel navštívit, bál jsem se, že ho zdržuji v práci. A tak jsme jen narychlo probrali, co je nového ve světě, co v našich životech, ale v tom nejpodstatnějším, o našem pobytu zde, jsme si pověděli jen málo.

Jedna z věcí, která mě okouzlila, je skutečnost, že se v celé knize vlastně vůbec přímo nemluví o tom, co je ve společnosti tzv. rozvinutého socialismu všechno špatně, ale veškerá ta bída a nepřímá obžaloba je přítomna ve vztazích a myšlení obyčejných lidí, takže čtenář získává plastický obrázek tehdejšího života. aniž by mu byl důkladně popisován, většina toho mu není přestavena přímo, ale jen v reflexích, zároveň ovšem o nic povrchněji, než kdyby to celé bylo povýšeno do prvního plánu. Nic zde není čtenáři vnucováno, což jsem při své povaze, která jakékoli vnucování apriorně odmítá, opravdu velmi ocenil. Vše probíhá jakoby mimochodem, ale přitom důkladně a poctivě. A zazní-li něco opravdu přímo, zní to zřetelně, hutně a významově přesně.

U nás se pořád všechno předělává: Víra, stavby i jména ulic. Jednou se běh času tají a jindy předstírá, jen nic nemá zůstat opravdové a svědčící.

Občas se mi zdálo, že by autor sám byl do všech svých vztahů rád méně "citově zainteresován". Lidem s duší, ať už je to cokoli, něco takového jde ale jen stěží. Myšlenka odpovědnosti za to, co jsme druhým natropili, se rovněž knihou line od začátku do konce. Ano, za ty, které jsme si v životě "pustili k tělu" poneseme svůj díl odpovědnosti a sounáležitosti do svých posledních dní a kdoví, možná i déle.

I když se od sebe jednou vzdálíme tak, že už k sobě nedosáhneme a naše hlasy se ztratí v dálce, už tkví ve mně. Zaúpí-li někdy v bolesti nebo úzkostí, zaslechnu ji, ať budu kdekoli.

Člověk si myslí, že osudy lidí, kteří zůstanou dostatečně vzdáleni, které k sobě nepřipustí, se ho nedotknou. Ale najednou je zahlédne v nečekané souvislosti, zjeví se mu jejich netušená podoba, ať už spanilá nebo naopak strašná, a on si uvědomí, že se ho nejen dotkly, ale dokonce do něho vstoupily.

Autor nijak nezastírá ani svou touhu jednotlivé dojmy a zkušenosti zobecňovat a vztahovat na lidstvo jako celek. Můžeme s tím postupem souznít nebo nám může lézt krkem, ale těžko můžeme Klímovi upřít schopnost pozorovat, přemýšlet o viděném a dělat si podle něho pro sebe závěry.

Lidstvo už se podobá starci, jenž si zaměnil duši s tělem a pošetile uvěřil, že může vstoupit do ráje ještě zaživa, že jej zbuduje na Zemi. Staví tedy velkolepá díla, pokořuje přírodu, rozbíjí hmotu, vyrábí a užívá drogy, dovolí a omluví si každý čin, odpustí si každou proradnost, vecpe se do každého lůžka, kde se naděje rozkoše, řítí se od zážitku k zážitku, od zábavy k zábavě, už ani nemá čas se zastavit, aby se zeptal k čemu to vše činí, k jakému ráji to vlastně směřuje.

Přiznávám, že velmi oceňuji, že na rozdíl od mnoha podobných literárních pokusů, které vedou v drtivé většině k pesimistickým závěrům, k různým vizím konců světa, konců civilizace nebo alespoň k výzvám k plamennému boji za lepší budoucnost, Klíma netouží nabádat lidi k tomu, aby byli lepší. Bere je takové, jací jsou, bere tak i sebe samotného, se všemi mnohdy rozčilujícími nedostatky. Ale čas od času se mezi tmavými mraky zdánlivé beznaděje ukáže, na jakém veskrze optimistickém základě je Klímovo uvažování postavené.   

Zlo se v tomto světě vyskytuje jen jako potlačené, neprobuzené či zbloudilé dobro.

A zcela přirozenou cestou Ivan Klíma dochází v závěru knihy k vlastní definici ráje, kterým se jinak jako svým cílem ohání kdejaký kazatel, politik a v naštěstí z pohledu historie jen přechodných chvílích svých vzepětí dokonce i celé společenské systémy.

Ráj je především stav, ve kterém se duše cítí čistá. 

Chcete se dozvědět, jestli autor nějak vyřešil své vztahové dilema mezi manželkou a milenkou, jestli odhalil povahu lásky na příkladu plachého Franze Kafky či jestli vydržel ve specifickém kolektivu pražských metařů a metařek? To se jistě můžete dozvědět z popisu děje, který je dostupný na mnoha místech na internetu ale ještě lepší bude, když nakouknete přímo do knihy. Jestli budete v příhodné fázi životního cyklu, jako jsem byl právě já, troufnu si domnívat se, že knihu jen tak neodložíte.

Dočetl jsem se, že kniha Láska a smetí byla kromě finštiny a albánštiny přeložena do všech evropských jazyků a do celé řady jazyků mimoevropských. Bez velkého váhání je možné říct, že jde o nejúspěšnější a nejspíš i nejlepší z jeho knih. Když jsem ji četl, paralelně jsem k ní na pár dní přidal i tenkou knihu povídek od Petra Šabacha a byl jsem úplně šokovaný, jak plytká se Šabachova kniha v tomto bezprostředním srovnání jevila. Ne, rozhodně to není tím, že by byl Petr Šabach povrchní pisálek, ale prostě Klímova Láska a smetí je opravdu literární těžká váha, a míním tím přívlastek "těžká" v tom nejlepším možném smyslu slova.

Tuhle knihu rozhodně do knihobudky nevrátím, naopak - do značné míry rehabilitovala v mých očích všechny Klímovy dříve odložené knížky, ke kterým se s poučenýma očima chystám vrátit. Je dobré, pokud ještě máme tu možnost, napravit své starší omyly. Na všechny se rozhodně nedostane a ty nejzásadnější nás nejspíš budou mrzet provždy, ale každá malá náprava, ba i odhodlání k ní, se, myslím, počítá. 

Kurzívou jsou psané citáty z knihy.

Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1990.