Návštěva na Ústředním výboru KSČ

Vlastně od dětství mě zajímalo všechno, co se dělo v naší zemi v roce 1968 - se speciálním zřetelem k událostem srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy pod "laskavým vedením" tehdejšího Sovětského svazu. V té době mi byly sice pouhé dva roky a když jsem pak s odstupem šel do školy, rok 1968 už byl z historie důkladně vymazán, stejně jako ti lidé kolem něho, kteří "morálně neobstáli". V naší rodině se ale zachovala spousta časopisů a jiných materiálů z té doby, které jsem měl důkladně pročtené, takže o oficiálním mýtu "internacionální pomoci" jsem si samozřejmě myslel své. Mimochodem, z dnešního pohledu je velmi zajímavé, kolik společného měly počáteční fáze současného rusko-ukrajinského konfliktu s okupací Československa v roce 1968 - i v takové na pohled drobnosti, jakou je oficiálně používané názvosloví ("internacionální pomoc" a "speciální vojenská operace" jsou zjevně produktem stejného marketingového ducha, který se za těch 55 let zas tolik nezměnil).

O "osmašedesátý" jsem se nepřestal zajímat ani po změně režimu v roce 1989, kdy se o této části naší historie mohlo konečně začít mluvit otevřeně, přečetl jsem vlastně všechna podstatná knižní svědectví zúčastněných osob (i když třeba u pamětí Vasila Bilaka mi to čtení dalo docela práci, ale to patří k věci) i řadu nově zpracovaných historických studií. Nikdy jsem se ale sám nevypravil přímo do jednoho z center tehdejšího dění, budovy Ústředního výboru KSČ, který byl logicky jedním z hlavních cílů srpnové invaze - to místo pro mě bylo dlouhými normalizačními lety natolik zdiskreditované, že mě to do obrovité budovy na nábřeží Ludvíka Svobody u Vltavy nikdy netáhlo. 

Přitom budova je to vlastně obdivuhodná, vystavěná v letech 1927 až 1931 podle návrhu Antonína Engela pro státní správu, konkrétně pro tehdejší ministerstvo železnic. Nejvyšší orgán československých komunistů de facto ovládající celou zemi se sem nastěhoval až v roce 1960, do té doby sídlil na Příkopech v rohové budově u Prašné brány (dnes je tam Komerční banka). No a dnes se situace vrátila k původním plánům a je tu zase normální ministerstvo dopravy (a taky České dráhy, takže na železnice se taky úplně nezapomnělo).

Podle historiků se definitivně o zahájení srpnové okupace Československa rozhodlo 17. srpna 1968. Přesně po 55 letech se budova bývalého ÚV KSČ na jeden podvečer a večer otevřela veřejnosti, aby si zájemci mohli připomenout dávné srpnové události v autentickém prostředí. Já se o konání akce dozvěděl od své známé, která byla jednou z průvodkyň po budově (byť nakonec moje skupina "vyfasovala" jako průvodce jejího kolegu) a i když se před půl pátou, kdy akce začínala, vytvořila dlouhá fronta zájemců o prohlídku, stejně jsem očekával větší frmol. Když jsem kolem sedmé budovu opouštěl (akce probíhala až do devíti hodin), čekalo ve frontě jen pár desítek lidí. 

Zapojil jsem fantazii a v duchu jsem se zkusil naladit na atmosféru toho dne, který na dlouhá léta rozhodl o směřování naší země. Lépe řečeno té noci, protože až dlouho do noci probíhalo jednání předsednictva ÚV KSČ, které právě připravovalo podklady pro plánovaný zářijový sjezd strany. V noci začaly přicházet zprávy o invazi a v těchto prostorách musel začít opravdový cvrkot, protože se jednalo o tom, jak se čs. vedení k nastalé situaci postaví. I když budova je to obrovská, umím si představit, jak stísněná atmosféra tu musela panovat.

 

 

Po těchto schodištích a v těchto chodbách tu noc musela pobíhat spousta lidí, kteří se snažili zorientovat v chaotické situaci, různé mocenské skupiny měly různé cíle, část členů předsednictva byla orientovaná proreformně, část tvořili prostí kolaboranti se sovětskou mocí. V půl druhé ráno vydalo předsednictvo ÚV KSČ oficiální odsuzující prohlášení ke vstupu vojsk. Mimochodem, tehdejší názorový poměr byl 7:4; proti přijetí provolání „Všemu 1idu Československé socialistické republiky“, v němž se psalo, že intervence nastala bez vědomí nejvyšších státních a stranických orgánů a jde o akt odporující nejen všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale i o popření základních norem mezinárodního práva, byli jmenovitě soudruzi Biľak, Rigo, Kolder a Švestka; jak se později ukázalo, tři z nich byli signatáři slavného "zvacího dopisu", který k invazi "bratrských armád" přímo vyzval a stal se oficiální záminkou k okupaci.

 

Křivky schodiště budovy, jejíž menší část jsme docela podrobně prošli. Mezi námi, kdyby se členové politbyra poschovávali kdesi ve stovkách místností obrovitého komplexu, jsem přesvědčen, že by je hledali do Vánoc :-). Ale rozpolcenost lidí, kteří byli celý život vedeni k oddanosti komunistickým myšlenkám a mezinárodnímu komunistickému hnutí, musela být v těch chvílích obrovská. Přece nemůžeme bojovat proti našim přátelům, soudruhům! Navíc když jsme to přece se socialismem mysleli dobře a všechno to musí být jen nějaké strašné nedorozumění... Ne, nikdo se neschovával, nikdo nepřešel do ilegality, ale všichni útrpně čekali na další neodvratné kroky, přičemž jedním z nich muselo být obsazení hlavního centra moci čs. státu.

 

 

 

Chodby vedou kolem desítek dalších a dalších kanceláří, zasedaček, všelikých kumbálů a provozních místností. Byli jsme se podívat i v někdejší kanceláři prvního tajemníka ÚV KSČ, Alexandra Dubčeka. Dnes tu úřaduje ministr dopravy Martin Kupka, který nás přivítal (chudák, musel si do devíti hodin potřást rukou se stovkami lidí, ale to je prostě denní chleba politika), řekl pár slov k historickému kontextu a hned se - na konkrétní dotazy lidí ve skupině - pustil do popisu, jak to bude s dostavbou hlavních směrů českých dálnic :-). Tuhle návštěvu jsem nečekal, ale samozřejmě jsem si - zatímco pan ministr diskutoval s návštěvníky - ochotně prošel hlavní pracovnu, její předpokoje i zázemí. Jen jsem v těch místech nefotil.

 

 

 

Během skoro dvouhodinové prohlídky jsme prošli i několika nádvořími. Vojenské obsazování takové budovy rozhodně nemůže být jednoduché, tím spíš, že objekty nemají jen nadzemní podlaží, ale i bohatá suterénní patra, kde jsme se byli podívat třeba v prostorném kinosále uzpůsobeném jako obrovská jednací místnost.

 

 

Původní budova ministerstva železnic měla samozřejmě i podzemní kryt. Ten ovšem komunisti poté, co objekt získali, výrazně zvětšili a upravili tak, aby zaručoval zdání bezpečnosti často dost paranoidních stranických představitelů. Ono to zní honosně, když se řekne "protiatomový kryt", je ale nutné říct, že proti blízkému atomovému výbuchu by takový kryt moc nezmohl, ale rozhodně se v něm dalo nějakou dobu přežívat v případě nějaké kritické situace. 21. srpen 1968 ovšem jako taková kritická situace vyhodnocen nebyl. 

Aktuální vybavení "protiatomového krytu" mě spíš rozesmálo: Někdo sem nahloučil dobové předměty, ale dohromady to nemá autenticitu prakticky žádnou. I proto jsem původně ani nechtěl tenhle hlavní prostor krytu fotit, inscenovanou fotografii nedělám, ale nakonec jsem si ho jednou cvaknul pro ilustraci a pro tento článek. Ta turecká vlaječka na stole (jde prý o původní stůl z pracovny Gustáva Husáka, kterému už nestačilo být prvním tajemníkem strany, ale stal se z něho rovnou tajemník generální) mě ale pobavila, zvlášť když si vzpomenu na to, že posledním oficiálním postem Alexandra Dubčeka po faktické porážce jeho "socialismu s lidskou tváří" byl post velvyslance v Turecku.  Mimochodem, z prostor krytu vede separátní východ do parku v sousedství a samotný kryt je z bezpečnostních důvodů mimo půdorys budovy.

 

 

 

Mnohem věrohodněji na mě působilo technické zázemí krytu a umím si představit, že by odtud mohl být zajištěn na nějakou dobu celkem bezproblémový provoz. Trochu mi prostor rozčleněný na spoustu místností s nezbytným vybavením připomínal, jak to asi muselo vypadat v bunkrech pod říšským kancléřstvím v Berlíně.

První sovětské jednotky prý se dostaly k sídlu Ústředního výboru KSČ ráno kolem půl páté a před objektem byl nakonec i jeden mrtvý. Když jsem pak ještě mimo vlastní prohlídku trochu fotil v hlavní dvoraně budovy, říkal jsem si, že by bylo moc zajímavé mít možnost pustit si to, co je z 21. srpna "v paměti" těch lesklých kamenných sloupů podpírajících prosklený strop, z osudového dne, který zásadně ovlivnil život celé země a pochopitelně i osudy lidí, kteří se pohybovali v těchto místech. Některé tento den odsunul na vedlejší kolej, jiné vyzdvihl, k vidění musely být - jak to u lidí bývá - určitě i četná osobní hrdinství, zbabělosti i svinstvíčka. Kdyby tak z toho dne existovaly nahrávky z kamer, to by byla pro historiky mana nebeská. Ale bohužel, osudový den se dá rekonstruovat jen z osobních svědectví, protože kamery tou dobou ještě nabyly tak rozšířené jako dnes a mramorové sloupy, potvory, odmítly vypovídat. 

 

 

 

Když jsem odcházel, slunce se pomalu sklánělo k západu a pořád se ještě objevovali další zájemci o prohlídku. Nebylo jich málo, ale bylo jich o dost míň, než jsem čekal. Na druhou stranu ve frontě převládali mladí lidé, což mě překvapilo mile. Očekával jsem spíš staré páprdy mého typu, kteří si přišli zavzpomínat z trochu jiného úhlu na to, co sami zažili a co na dlouhou dobu zformovalo jejich životy.

O dění osmašedesátého roku a speciálně o srpnové okupaci by se dalo mluvit a psát dlouho. Jaké byly skutečné role a úmysly tehdejších aktérů? Jak by to vše bývalo dopadlo, kdyby k zásahu zvenčí nedošlo? To vše jsem v duchu probíral ve světle dobových dokumentů už mockrát. Šlo by to ovšem výrazně nad rámec článku, který chtěl původně jen ukázat pár fotek z místa, které se na nějakou dobu a spíš nedobrovolně stalo centrem pozoruhodného dění.

Jsem moc rád, že jsem ho mohl vidět.