středa 21. září 2022

Smíchovská pouliční znouzectnost

Vítám vás opět po nějaké době ve své malé blogové fotolaboratoři. Dnes se podíváme, jak se taky dá postupovat, když původní plány na focení z nějakého důvodu úplně selhaly, počasí je naprosto hnusné, světlo aby hledal člověk lupou a ještě k tomu charakter místa, kde se pohybujete, nezaručuje na první pohled nějakou mimořádnou inspiraci. Ale copak jsme snad nějací jednoduší lidé, že bychom si vystačili s prvním pohledem :-)?

V sobotu jsem měl původně v plánu jet se podívat přes kopec do Mníšku na jedno doporučené místo, kde se prý pořádají zajímavé výstavy (vidíte, už zase začínám mít výstavní roupy). Leč - souhrou nepříznivých okolností (vydatné přeháňky, zmatené autobusové zastávky u dobřichovického nádraží, moje vlastní hloupost, atd.) jsem nakonec ani nevyrazil a místo toho jsem naskočil opět do vlaku na Prahu, kam jsem si aspoň zajel na oběd s tím, že si třeba cestou něco zajímavého vyfotím. Jenže co zajímavého fotit, když město je pod olověnou duchnou, poprchává a vy jste právě v prostoru, kde převládají instantně neosobní obchodní centra. Říkal jsem si, že by se třeba v tom bludišti skleněných a zrcadlových stěn mohl najít aspoň nějaký neotřelý motiv, třeba nějaký "poloodraz".

Zaujala mě nakonec budova s názvem, tuším, Vienna House ve Stroupežnického ulici - hlavně tím, jaký má na svém skleněném a okolí částečně odrážejícím povrchu čárkovaný ornament. To by snad mohlo v kombinaci s reflexí světla vytvořit něco, co bude trochu dávat smysl. No jo, jenže - i když je teprve časné odpoledne - je skoro tma a ať točím svým polarizačním filtrem sebevíc, žádný zajímavý odraz okolního světa se ne a ne dostavit.  

 
 
Když už jsem chtěl zklamaně odejít a přesunout se někam, kde bude víc šancí k focení, maličko se potrhala dosud jednolitě šedá obloha a - jak nízké mraky o překot letěly - objevilo se mezi nimi pár světlejších míst. Stačilo jen chvíli počkat, až se takové světlejší místo dostalo do takové polohy, aby se odráželo ve vybrané skleněné ploše. Hurá, záběr už dostal nějakou vnitřní strukturu danou střídáním světel a stínů, i když dost neuchopitelnou. Ale pozor, záběr směřuje vzhůru, takže zcela jistě dojde ke klasickému kácení linií. Jestli to budeme chtít aspoň zčásti srovnat, je nutné udělat záběr trochu širší, protože se bude muset notně ořezávat, tak aby nám nějaká ta zrcadlová plocha vůbec zbyla. 

 
 
Asi málokdo z vás má ve své výbavě speciální "tilt-shift" objektiv, který by tuhle chybu dokázal zkorigovat přímo ve foťáku; taková specialitka se vyplatí asi jen fotografům, jejichž zájem se soustřeďuje na fotky architektury. Jestliže chceme šikmé linie rovnat (samozřejmě, dají se nechat i tak, ale to nebyl tentokrát můj plán), budeme muset použít úpravu v postprodukci. já jsem pro to využil Camera Raw (součást Photoshopu), protože můj oblíbený Lightroom na to nestačil, nebo já to s ním aspoň nedokázal. Není to úplně stoprocentní, vím, ale je to tím, že na obrázku honíme zároveň citlivého vertikálního i horizontálního zajíce, a to je vždycky komplikace. Nu, ale jakžtakž srovnané to je a v obrazu už teď tedy máme jen do obdélníkových segmentů rozdělenou plochu se zvláštní světelnou strukturou. 


 
Kdo už trochu zná moje postupy, dobře ví, že vždycky zkouším fotografii i různě otáčet, abych viděl, jestli pootočena nevypadá zajímavěji než v původní podobě odpovídající skutečnosti. Nejvíc se mi líbila vertikální podoba. V následující variantě jsem obraz zkusil prodloužit, aby obsahoval všechny prosvětlené části, ale bylo to dohromady až příliš, takže část světelné struktury jsem se nakonec rozhodl přece jen obětovat.

 
 
Když jsem horní segment odřízl a trochu upravil proporce, formát obrázku se začal blížit čtvercovému. Zároveň jsem trochu zvýšil kontrast a pokusil jsem se odstranit i největší "zášvihy" nevyrovnané barevnosti, která je mi ale v tomto případě v principu sympatická. Následující barevná varianta se mi tak líbí asi nejvíc, ale laboratoř je přece stvořena k experimentování, tak vyzkoušíme ještě jeden krok.
 
 
 
Co se stane, když převedeme výsledný barevný obrázek do černobílé podoby s co nejbohatší stupnicí šedi? Myslím, že se v procesu postupných úprav už skoro úplně ztratila původní reálná předloha a vznikla čistě abstraktní kompozice, ve které by asi nikdo nehledal původní předobraz - odraz okolních domů na skleněné stěně smíchovského centra Vienna House. 


Teď už mi na závěr jen zbývá v ústraní přemýšlet, co jsme to vlastně v dnešních "laborkách" vytvořili :-). 

A co vy? Které z uvedených verzí dáváte osobně přednost (pokud tedy vůbec nějaké) ? A máte nějaký nápad, jak by se mohl výsledný obrázek jmenovat? 

 

 

18 komentářů:

  1. Když jsi vylezl z nádraží, mohl si rovnou nastoupit (kdyby jel) do autobusu na Mníšek. Buď 317 nebo 320 nebo tuším i 338? všechny by tě odvezli na náměstí. Výsledek je zajímavý, takové matrixové Y. Ale mě se víc líbí v té původní barevně nebarevné podobě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přímo na zastávce na nádraží jsem spolu s dalšími asi pěti lidmi čekal, ale autobus vyrazil záludně z vedlejší autobusové zastávky na parkovišti a k nám vůbec nedojel. Jak jsem pochopil, je to tak přes celé léto, kdy spoj jezdí jako "cyklobus". Ale kdo to má vědět? Na "hlavní" zastávce nebyla žádná zmínka, že kousek vedle je ještě jedno "nástupiště", a já se naivně domníval, že na tom místě autobus (který jsem viděl) jen odpočívá před otočkou.

      Vymazat
    2. No já teď myslela na autobusy na Mníšek od Smíchovského nádraží. Jinak v Dobřichovicích to tak opravdu je, že normální linka jedoucí z Mníšku až na Karlík a opačně má stanici nebo měla u nádraží a pak až za mostem u zámku (poprvé si mě tam byl doprovodit) a cyklobus jezdí opravdu ze zastávky na parkovišti. Já když jedu do Dobřichovic jezdím tím cyklobusem, protože ten mi, lenochovi, jede od chaty. Na tu druhou linku bych musela jít až na náměstí do Mníšku.

      Vymazat
    3. Chvíli jsem o cestě ze Smíchova přemýšlel, bylo ale už odpoledne, tak jsem si řekl, že do Mníšku vyrazím někdy jindy a dřív.

      Vymazat
  2. Mne se libi nejvicekupidi u fotka c. 2 a pak zaverecna cernobila uprava zase jinak

    OdpovědětVymazat
  3. V té černobílé verzi to vypadá trochu jako kniha otočená o devadesát stupňů. Teda, pravda, hodně velká a reflexní kniha... ale ta asociace tam je :-) Barevná verze se mi ale líbí asi o trochu víc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vida, knihu jsem v tom doteď neviděl. Spíš cosi jako náznak různobarevného sloupořadí :-).

      Vymazat
  4. Líbí se mi ta předposlední. A možná by byla ještě zajímavější, byla-li by otočeni o 180°.
    Čjort znájet.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Otáčel jsem to několikrát vzhůru nohama sem a zase tam a líbily se mi obě varianty. jen jsem si nakonec musel jednu vybrat :-).

      Vymazat
  5. quick

    Když přidám předposlední fotce třásně, budu mít krásný tkaný kobereček.
    Jak radostně se bude ráno vstávat. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufám, že kobereček bude aspoň trochu létající :-).

      Vymazat
  6. Libi se mi finalni barevna uprava a ty studene, skoro az zadumane barvy. Na prvni pohled me napadl Matrix, ackoliv to s filmem nema vlastne nic spolecneho. Nejspis tim vsudypritomnym "kodem".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Matrix" se objevil u této fotky v několika reakcích na facebooku i na instagramu. Já se snad na to budu muset přece jenom podívat :-).

      Vymazat
  7. Lezarts

    Za mě, velice povedený návrh na moderní patchwork. Docela jsem se v něm zahlédla. Ještě si zajet do Japonska na kurz šibori k natónování a batikování látek. (Kapánek by se mi ta tvorba asi prodražila. Udělat provedenou fotku vyjde u Anděla levněji😁).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To Japonsko můžu jenom doporučit a zdaleka na jen na kurz šibori :-). Jen to tam teď je, pokud vím, pořád ještě problematické, pokud jde o soukromé cesty.

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.