Prix de la Photographie Paris 2022 aneb Berounku mají v Paříži rádi

Skoro už mi začíná být hloupé hlásat do světa další fotografické úspěchy. Věřte mi, že kdyby mi přišel obyčejný diplom z obyčejné fotosoutěže, ani bych necekl, zvlášť poté, co jsem právě před dvěma týdny o chvalitebných fotografických výsledcích podrobněji psal v článku O zlaté zásilce z Evropy a chlubivé příspěvky jsem přidal i na sociální sítě, takže jsem díky tomu získal blahopřání od spousty známých. Jenže termínový souběh to zařídil tak, že už minulé pondělí, tedy pár dní po téhle smršti gratulací (tutlám to už devátý den a fakt už se to nedá vydržet :-)), mi přišlo do mailu oznámení od organizátorů asi vůbec největší (rozsahem i významem) evropské fotografické soutěže Prix de la Photographie Paris (známá je pod zkratkou Px3), že si prý nemám nechat ujít oficiální vyhlášení výsledků a rovnou mi k mému výsledku gratulují. Taková zpráva samozřejmě navnadí, potíž byla v tom, že takovéhle oznámení organizátoři - asi v zájmu většího napětí - posílají už den před zveřejněním výsledků, což mívá za následek mnohahodinovou nedostupnost serveru pařížské soutěže, jak se desetitisíce nervózních a nedočkavých účastníků snaží marně zjistit, jestli se právě nestali celosvětově proslulými fotografy.

 

Právě pařížská soutěž má pro mě specifické kouzlo a vůni, jednak kvůli mému dávnému mimořádně kladnému vztahu k francouzské metropoli a jednak proto, že jsem před pár lety slíbil člověku, který pro mě moc znamená, že jednou budu vystavovat v Paříži, tak se musím snažit, aby to nevypadalo, že mluvím jen tak do větru :-). Ještě celý den trvalo, než se mi konečně podařilo prozkoumat výsledky a zjistit, že ze zaslaných šesti velmi čerstvých fotek z posledních několika měsíců (zásilku jsem kompletoval na samém začátku prázdnin) byly oceněné tři, dvě získaly čestná uznání a jedna dokonce stříbrnou cenu. Když jsem se stejné soutěže zúčastnil loni a moje fotografie Modrooká řeka získala v městě nad Seinou čestné uznání, byl jsem z toho naprosto nadšený, protože jsem viděl, jaká se v Paříži scházívá obrovská konkurence. No a tak si asi dokážete představit, s jakou radostí jsem přijal letošní výsledek. 

 

Vypadá to, že porota v Paříži má slabost pro Berounku. I tentokrát totiž hlavní ocenění získala tato krásná řeka, souhrou okolností jde dokonce o záběr z úplně stejného místa poblíž Dobřichovic, jako fotka oceněná o rok dříve. I tentokrát jde o velmi dlouhou expozici (konkrétně minutu a půl), pro osvětlení jsem využil své oblíbené paprsky zapadajícího slunce a snímek je z půlky dubna, z prvního večera po mé týdenní covidové karanténě. Vzal jsem tehdy foťák a stativ a šel jsem se po sedmi dnech, kdy jsem byl zavřený doma, konečně projít k řece. Z euforie ze znovunabyté relativní svobody nakonec vyšla tahle fotografie, které říkám Medová řeka.     

 

 

 

 

 

Za obě letošní čestná uznání jsem speciálně rád: To první, myslím, dobře ukazuje, že za slušnou fotkou člověk nemusí jezdit na druhý konec světa, ale je možné si vystačit s "minimalistickou výpravou" a nenápadným námětem, který nám jde vysloveně naproti. Fotka Černobílé linie (je z června, takže v době uzávěrky soutěže to byl doslova fotonovorozenec) je maličkým detailem vyfoceným na zdi pražské pasáže Koruna (opět v souvislosti s poznávacími vycházkami Pražských domů): Úplně obyčejná světlá stěna s tmavým svítidlem, to celé otočeno vzhůru nohama, protože otočený obraz mi připadal kompozičně lepší. Fotka byla úspěšná v kategorii Fine Arts / Abstract.

Za poslední pařížské ocenění vděčím jednomu malému, křehkému a úžasnému klučíkovi, který má tak rád stavební jeřáby, že jsem mu chtěl nějaké pěkné vyfotit. Vyšla z toho fotka, která vlastně nemá řádný český název, protože pracovní titul Světla holešovického břehu, se mně samotnému nelíbil. Do soutěže jsem proto poslal fotku s trochu méně sešněrovaným anglickým názvem Ready to the Night Parade a fotka zabodovala ve speciální kategorii nočních snímků. Mimochodem, minulý týden jsem si zašel s foťákem na stejné místo k Trojskému mostu a z původních čtyř jeřábů už jsou tam jenom dva, sice pořád na noc pěkně srovnané, ale už to není ono :-).

 

 

Jak shrnout celkový výsledek? Na slíbenou výstavu v Paříži to sice ještě zdaleka nebylo, ale oproti loňskému roku jsem zase o něco blíž k téhle dlouhodobé metě. Vlastně zbývají už jen 2 "krůčky" (ve skutečnosti skoky jak od Boba Beamona), tj. postoupit ze stříbrné oblasti do zlaté a stát se vítězem jedné z kategorií, protože jen ti jsou pak pozváni ke společné pařížské výstavě. Samozřejmě, naprosto nereálná "těšínská jablíčka", na druhou stranu - to samé jsem si loni myslel o možnosti získat v takové konkurenci třeba "jen" stříbrnou cenu. 

 

Je to podobné jako na mé oblíbené hoře Fudžisan: Čím se vyleze výš, tím příkřejší je svah a namáhavější pohyb vpřed. Ale říká snad tato praktická osobní zkušenost něco o tom, že se na vrchol Fudžisan nedá dostat? :-)

 

 

Perlička po uzávěrce:

Díky tomuto článku jsem si nakonec poctivěji prohlédl všechny informace, které jsem od "Px3" obdržel ve "výherním balíčku" (kdo to všechno má číst, že?) a zjistil jsem, že moje stříbrná Medová řeka nakonec součástí listopadové pařížské výstavy bude, jen to nebude ve formě "pevné" fotky (na tu má právo opravdu jen zmíněná hrstka "nejvyšších" vítězů), ale jako projekce na instalovaných obrazovkách. Stejně tak bude tato fotka součástí souhrnného katalogu výstavy, který bude zároveň i finálním završením letošního ročníku soutěže v podobě "Annual Book"; na rozdíl od řady jiných soutěží má ta pařížská svůj tradiční styl a po každém ročníku zbyde díky vydané "výroční knize" konkrétní zhmotněný výsledek. Tak teď ovšem nevím, jestli touhle formou účasti na výstavě vítězů splním svůj pět let starý slib nebo se musím (a v tomhle případě opravdu moc rád budu) snažit dál :-).