Nedělní miniglosy č.837

Poznámka: Tentokrát píšu tradiční úvod opět v Dobřichovicích, jen dnes nebudu standardně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí, protože jdu na návštěvu, během které by se měla sejít celá naše fotografická skupina F/4. Taky je možné, že dnes bude mít článek nějaké zpoždění, protože si vůbec nejsem jistý, jestli ho během dne stihnu napsat :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 837. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Poslední týden byl pro mě zase po nějaké době docela hektický, takže jsem nestihl zdaleka vše, co jsem si naplánoval, ale podstatná část toho ruchu byl naštěstí ruch pozitivní. Ještě že už nejsem školou povinný, protože to by mi už představa posledního prázdninového víkendu a návrat do "školních škamen" nepěkně hýbal náladou. U nás v Dobřichovicích je poslední srpnový víkend tradičně zasvěcen Dobřichovickým vinařským slavnostem, které jsem si tentokrát užil od dopoledního začátku do těsně předpůlnočního konce. A to ani nemluvím o tom, že už v pátek jsem ochutnával víno při tradičním dobřichovickém zámeckém rautu, který vinařským slavnostem předchází. Kdybych ovšem bral popíjení vína jako oslavu, dávalo by to smyl, protože moje malá kolekce šesti fotek zaslaná do jedné z největších mezinárodních fotografických soutěží International Photography Awards (IPA 2026) dopadla až neuvěřitelně dobře, protože dvě fotky dostaly ve svých kategoriích třetí cenu (v každé kategorii je jen jedna 1.cena, jedna 2.cena a jedna 3.cena, ne, že by byly oceněné tisíce fotek, jako tomu na některých jiných fotosoutěžích bývá), jedna fotka dostala čestné uznání a dvě postoupily do oficiálního výběru soutěže. K tomu se, doufám, budu mít příležitost vrátit článkem v příštím nebo přespříštím týdnu. 

Můj ideál haiku

Své první haiku jsem napsal v den (resp. v noc), od kterého počítám své volitelné narozeniny. Od té doby sem tam pokouším tuto starou japonskou formu, o čemž ostatně svědčí celá moje speciální blogová rubrika Haiku. Vždycky, když nějaké haiku rozepíšu, říkám si, co všechno bych si od něj přál, aby naplnilo můj ideál pro tuto formu. A co by to mělo být?

1. Mělo by být pokud možno jednoduché, aby čtenář nemusel při výkladu moc tápat.

2. Mělo by fakt dodržovat základní slabičný rytmus 5-7-5. Výjimky a vykolejení dělám, ale vždycky mě to trošku mrzí.

3. Mělo by být nahozené lehkým perem, aby ho oči čtenáře sluply jako malinu, žádné těžké olejové barvy.

Kouzelná zahrada - léto 2026

Už je to víc než 16 let, co se zde na blogu objevil první článek (mimochodem, byl to tehdy můj úplně první blogový článek s fotkami, před tím jsem víc než rok psal pouhé strohé texty) s názvem Kouzelná zahrada. Obsahoval tři z širší série experimentálních fotek, na které jsem si poprvé opravdu vážněji zkoušel zoomování během expozice, a tihle tři společní prapředci nakonec dali vznik početné a různorodé rodině, dlouhodobému fotografickému cyklu, který má dnes už několik stovek snímků z různých ročních období, které ale sjednocuje místo pořízení (zahrada mých prarodičů a rodičů ve Staňkově na Domažlicku), denní doba focení (vždy těsně před západem slunce), způsob focení (pohyb objektivu v okamžiku expozice) a samozřejmě již zmíněný název fotocyklu. 

Když jsem tedy přijel do Staňkova na krátkou návštěvu začátkem srpna, chtěl jsem samozřejmě svou fotosérii rozšířit, i když nakonec světelné podmínky měly do optimálních velmi daleko a zahrada byla po několikatýdenní vlně veder vyschlá na troud. V tom ale tkví jedno z tajemných kouzel Kouzelné zahrady, že kupodivu umí poskytnout fotografické náměty i v situaci, že tam zdánlivě vůbec žádné nejsou. Jsou, jen je třeba se pozorně rozhlédnout a nechat se řídit jedním docela houževnatým svalem, který umí v mnoha rovinách udávat směr i v době, kdy se střelky kompasů zmateně točí kolem dokola a i dobře trénovaný rozum dojde k nezvratnému přesvědčení, že správná cesta byla jednou provždy ztracena. Jasně, bez slušného světla je fotografie už ze své definice poněkud limitována (zvlášť když si pamatujeme, jak to vypadalo, když slušné světlo bylo), ale když už jsem zase jednou na tom správném místě, přece se nenechám odradit takovou prkotinou, že všechny podmínky nejsou takové, jaké bych si je představoval.   

Nedělní miniglosy č.836

Poznámka: Tentokrát píšu tradiční úvod opět v Dobřichovicích a když vše dobře dopadne, budu konečně zase jednou odpoledne, nejspíš standardně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí, což minulou neděli neplatilo a příští neděli opět platit nebude (jak na konci dnešního úvodníku vysvětlím). 

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 836. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Poslední týden jsem si rozdělil dvěma dny volna na dvě rozdílné části. V úterý večer jsem se přesunul do Plzně, kde jsem navštívil ve středu ráno svou paní zubařku, přičemž den jsem jinak věnoval dohánění nejrůznějších restů (asi 10 jsem jich dohnal a nejmíň 10 nových vytvořil :-)). Ale sobotu jsem po dlouhé době konečně jednou věnoval jen sám sobě, takže jsem nakonec přece jen vybalil fotky z výstavy, které byly tři týdny ve velkých balících složené v předsíni mého dobřichovického bytu. Teď už jsou fotky k dispozici v mém improvizovaném ateliéru, kde si je mohou případní zájemci individuálně prohlédnout. Zároveň jsem zkompletoval pět svých fotek pro podzimní velkou výstavu České federace fotografického umění, která začne vernisáží v úterý 27. října a bude trvat do 20. listopadu, bude to opravdu velká akce v ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné přímo v centru Prahy jen pár metrů od Václaváku. Této reprezentativní výstavy by se mělo podle posledních informací zúčastnit 33 českých fotografů a fotografek a asi vás nepřekvapí informace, že čtyři z nich budou členové naší fotografické skupiny "f4" :-). Mimochodem, jestli naši skupinu na facebooku ještě nesledujete, jde to snadno napravit na stránce Fotografická skupina f/4 na facebooku.

Poslední fotka

Ne, nebojte se, nerozhodl jsem se kvůli náhlé ztrátě motivace praštit ze dne na den s focením a věnovat se nějaké jiné zálibě, třeba filumenii. Ale rozhodl jsem se završit jeden zvláštní příběh, který s focením souvisí. V hlavní roli tohoto příběhu vystupuje foťák, který mám zafixovaný z dětství jako vlastně jediný model fotoaparátu, který jsem vídal v rukou svých rodičů, když fotograficky dokumentovali naše rodinné události: Naše FLEXARETA. V naší staňkovské rodině byl tak nějak odnepaměti, nejspíš ho pořídil můj dědeček kameník, jeden čas drobný živnostník a po celém Domažlicku známý výrobce pomníků, posléze podle oficiální ideologie vykořisťovatel (vždyť měl, považte, jednoho dělníka!) a ještě později vlastizrádce a nepřítel lidu (už ten fotoaparát byl podezřelý). Já už si pamatuji jako jediné fotografy, kteří tento starý rodinný přístroj používali, své rodiče.

Flexareta, elegantní legendární a ve velkém množství podobných rodin dlouhá léta přítomná dvouoká zrcadlovka (škoda, že "dvouoká bezzrcadlovka" je technický protimluv, mně by se podobný retrokoncept v době, která kroutí krkem i zrcadlovkám jednookým, docela líbil :-)). Horní objektiv sloužil jako hledáček, dolní objektiv pak pro vlastní přenos obrazu. Do přístroje se koukalo svrchu a obraz se zaostřoval na matnici uvnitř přístroje zaostřovacím kolem na přední straně foťáku. Naše rodinná varianta Flexarety by měla být těsně poválečná a fungovala na klasický svitkový film formátu 6x6. 

Svátek, který doopravdy slavím

Nevím, jak jste na tom se slavením svátků/jmenin. Jestli jako já, česká květinářství i vinařství by možná zkrachovala (ještěže aspoň narozeniny většině lidí zůstaly, byť k těm svým mám taky dost chladný vztah). Ve svém dospělém životě jsem totiž nikdy svůj svátek cíleně neslavil a své ignorování institutu jmenin jsem vztahoval automaticky i na ostatní, takže jsem často vypadal (a většinou vypadám dosud) jako nezdvořák, který nedokáže k svátku poslat ani pozdravení, natožpak aby se - suchar jeden - připojil k oslavě.

Vybaven od rodičů jménem po svatém Petru, dostal jsem do vínku i méně tradiční sváteční den: Petrové totiž mohou slavit buď společně s Pavly na konci června, nebo - to platí především pro individualističtější nátury, což u mne docela dává smysl - samostatně 22. února. Kdybych si měl vybrat sám, určitě bych si taky vybral únorový termín. Jednak se přece nebudu o svůj svátek dělit s nějakým Pavlem, že? No a jednak, říkám si, když už se to tedy z nějakého důvodu po mně chce, jeví se mi rozhodně sympatičtější připomínat si svým svátkem nastolení svatého Petra na biskupský stolec (když už na stolec, tedy nastolení, to je jasné), než jeho - jakkoli slavnou - mučednickou smrt. Teď pomíjím, že kdysi býval v kalendáři ještě třetí Petr - ku připomenutí Petra z Alkantary, který měl svátek 19. října a tři roky před mým narozením mi ho podloudně vyfoukly Michaely, jimž ho přiřkly československé úřady, nejspíš vedeny jánošíkovským heslem bohatým na svátky (tedy Petrům) brát a chudým na svátky (tedy Michaelám) dávat, čemuž ostatně doba nepříliš rozvinutého socialismu podporovaného pseudovědeckým komunismem ideologicky dosti nahrávala.

Nedělní miniglosy č.835

Poznámka: Tentokrát píšu tradiční úvod sice ještě v Dobřichovicích, ale opravdu velmi brzo ráno, protože tuto horkou neděli vyrážím už před sedmou hodinou na východ západu Čech pracovat na barevném ladění obrázků pro knížku. Tentokrát tedy opět nebudu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí, což bych zase příští neděli rád napravil. Balíky s fotkami z výstavy, ukončené na dobřichovickém zámku před dvěma týdny, jsem stále ještě nenašel čas vybalit ani jsem nestihl zajistit v tiskárně fotky, které si několik návštěvníků výstavy objednalo. Tak uvidíme, jak tomu bude příští týden.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 835. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Poslední týden jsem musel přece jen víc času věnovat svému běžnému zaměstnání, tak prostor pro focení i další mé zájmy byl poněkud omezen. Večery mám aktuálně celkem volné, ale pořád dost horké a z horka a trvajícího sucha i unavené. Jen ve středu večer jsem si nenechal ujít sledování zatmění slunce, dokonce jsem našel i speciální skleněné destičky, které jsem kdysi pořizoval pro své studenty fyziky na plzeňském gymnáziu, aby mohli bez nebezpečí sledovat slunce a použil jsem je i při posledním zatmění, kdy se mi podařilo dostat i na území, ze kterého bylo chviličku vidět zatmění úplné, to už se mi nejspíš v životě nepodaří, byť rok 2135 je za rohem. Ale ze zatmění jsem tentokrát nepořídil ani jednu fotku, naopak jsem se chtěl soustředit výhradně na pozorování neobyčejného jevu.

Artur London: Doznání

Jsou knihy, které jsou velmi čtivé, protože jsou dobře napsané a postavené na neobyčejném a silném příběhu, ale po jejich přečtení zůstává v hlavě ještě cosi navíc oproti "normální" knize, jakási obecnější a místy nepochopitelná výpověď o lidech a době, zároveň ovšem výpověď zcela reálná, protože nejde o příběh vymyšlený, ale reálně prožitý. Obávám se, že pokud by si podobný příběh spisovatel vymyslel "od stolu", byl by kritizován za to, že svou fantazii pustil příliš na volno. Ale skutečnost umí být mnohdy divočejší než ta nejlepší fantazie a nejvyvinutější schopnost fabulovat. Přečtěte si Doznání Artura Londona a uvidíte sami.

Kniha je vzácným svědectvím přímého účastníka jednoho z největších a nejobludnějších politických procesů v československých dějinách, procesu s Rudolfem Slánským a dalšími významnými představiteli komunistické strany, který se odehrál na podzim roku 1952. Autor knihy a aktér procesu v jedné osobě ale kromě pozoruhodného svědectví o události, o které se - tedy v tom lepším případě - můžeme dozvědět třeba při poznávání historie naší země a společnosti, ukazuje nejen několik úrovní zla, které může moc uplatnit vůči vybrané oběti, ale především několik úrovní lidského fanatismu, který prokazují nejen "ti zlí", tedy v tomto případě vyšetřovatelé a strůjci děsivých inkvizičních praktik, ale i jejich oběti. A čtenář proniká postupně do vrstev šíleného mravního zmaru a může si jen představovat, jaké drobnosti možná měly vliv na to, kdo v tomhle neuvěřitelném představení, jehož opravdový smysl, domnívám se, historici pořád ještě dostatečně neodhalili, natolik mohou být bizarní, hrály roli v tom, kdo koho právě vyšetřuje a chystá zlikvidovat. Třeba stačilo jen málo a role se mohly obrátit, hovořili bychom třeba o Gottwaldově procesu a knihu Doznání, by psal někdo z těch, kteří v reálném světě stáli na straně domnělých vítězů. Ale je možné v tak smradlavé kauze vůbec mluvit o vítězích? Opravdu si nejsem jistý.

Nedělní miniglosy č.834

Poznámka: Po dvou měsících víkendového fungování na naší společné výstavě Viděno čtyřmi na zámku v Dobřichovicích a jednom víkendu, kdy jsem byl na návštěvě v západních Čechách, se dnes opět vrátím k tradici psaní našeho blogového nedělníku ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti, kde bych měl být k dispozici cca od 14 do 17 hodin. Úvodník ovšem píšu v dobřichovickém obýváku, obklopený balíky s fotkami z výstavy, které jsem ještě neměl čas vybalit, ale ono se postupně zase všechno uspořádá a nabude tradičních rysů; tohle neobyčejné výstavní vykolejení rozhodně stálo za to.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 834. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Poslední týden byl docela rušný: Jen pár desítek minut po vyklizení výstavních prostor na dobřichovickém zámku jsem hned odjel do Staňkova, v sobotu jsem se zúčastnil Večera pro klášter v Chotěšově a celý pracovní týden jsem byl v práci bez svých dovolenkujících se spolupracovníků, takže i jinak celkem poklidný týden se koncentrací věcí k řešení proměnil v docela rušný. Zároveň jsem ještě vybíral svých pět fotek (podle vzoru pět švestek) pro podzimní výstavu České federace fotografického umění v ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné přímo v centru Prahy a domlouval jejich tisk; teď už by za mne mělo být všechno připraveno, byť start výstavy se chystá až na říjen. No a včera jsem po dvou měsících byl i na jediné prázdninové vycházce s Pražskými domy, při které jsem se mimo mnohé jiné dozvěděl, že podle některých meziválečných plánů mělo být na místě dnešních vyšehradských sadů velkokapacitní krematorium.

Co jsme také našli v návštěvní knize

Minulý čtvrtek a pátek jsme na dvě etapy (Zuzana Terešová a Pavel Vidlař měli čas jen ve čtvrtek, Carlos Sardá Vidal a já zase jen v pátek) rozebrali na zámku v Dobřichovicích naši společnou výstavu Viděno čtyřmi, které nakonec místo původního jednoho měsíce byly vyměřeny měsíce dva. Vyklidili jsme výstavní sál i přilehlou zámeckou chodbu, kde v červnu a v červenci viselo celkem 103 našich obrazů, dokumentujících čtyři různé pohledy na svět hledáčkem fotoaparátu v podání čtyř přátel, kteří shodou okolností trochu fotí :-). A při tom úklidu mi zůstala v batohu návštěvní kniha této výstavy (můžete ji vidět otevřenou na stolečku na následujícím obrázku). Pojďme tedy do návštěvní knihy nahlédnout a podívat se, co také nám návštěvníci výstavy napsali a vzkázali. Nemohu samozřejmě přepsat tu téměř stovku různobarevných zápisů celou, to byste nejspíš nevydrželi, ale pár zápisů vyberu, abyste měli základní představu.

 

 

Krásné fotky na úžasném místě od tří super chlapů a nádherné ženské. Přeji dobré světlo.

 

Jsme okouzlené, fakt! Krásné fotky, atmosféra na zámku, pestré, barevné, jako sám život. Jsem hrdá, že vás všechny znám. 

Malování sluncem bez slunce

Kdo sem chodí častěji, nejspíš už zaznamenal, že jsem si kdysi vyvinul jednu speciální fototechniku, které říkám malování zapadajícím sluncem. Tahle technika využívá zapadající slunce jako zdroj světla, který ve spojení s vhodnými podmínkami jeho rozptylování, vhodným pohybem fotoaparátu a trochou představivosti fotografa namaluje do obrázku kýžený tvar v barvě, do které se slunce těsně před svým západem převléká. Má to ovšem jednu drobnou podmínku: Slunce musí svítit, nesmí se schovávat za mraky. Malování zapadajícím sluncem bez slunce nefunguje, podobně jako nefunguje třeba bramborový salát bez brambor: Ano, cosi vyjít může, ale rozhodně to nebude to, co jsme si přáli, když jsme své přání pojmenovávali.  

Podobně jako cyklus Kouzelná zahrada, i Malování zapadajícím sluncem fotím jen na zahradě ve Staňkově, kde jsem kdysi dávno vyrůstal. Bohužel dostanu se na to místo jen zřídka, cca 3-4x ročně a musím spoléhat na to, že podmínky a okolnosti takové fotoexperimenty umožní. I proto jsem si před svou srpnovou víkendovou návštěvou říkal, že snad jedinou výhodou aktuální vlny veder je fakt, že pokud slunce žhne celý den, mohlo by nejspíš i večer bez problémů - nadále žhnouc - zapadat. Na focení jsem měl tentokrát jen páteční večer, protože na sobotní večer jsem vyrazil do kláštera v Chotěšově a v neděli večer (což je právě teď, kdy píšu tyto řádky) už se zase musím vrátit do Dobřichovic. Jsem tedy jako skokan o tyči, který má na aktuální výšce jediný pokus, přičemž další závody se uskuteční bůhvíkdy.