Jedenáct popůlnočních nádražních zastavení

Pozn.: Ve zdejší blogové fotolaboratoři se občas díváme na různé varianty nějakého záběru a povídáme si o tom, která z nich dobře odpovídá mým představám a očekáváním a která se naopak ukáže být slepou cestou. I když jsem při přípravě podrobněji popisovaného záběru udělal celkem víc než 20 obrázků, pro účely dnešního článku jsem jich záměrně vybral právě jedenáct. Jednak je na těch jedenácti snímcích nejlépe vidět, jak jsem při focení uvažoval a kam jsem se chtěl dostat, jednak má ta dnešní jedenáctka pro mě i velmi osobní soukromý reálný i symbolický význam, byť spočívá v něčem úplně jiném než ve focení. Nedávno jsem tu zveřejnil narozeninový dárek v podobě "narozeninové haikutanky" s osmačtyřiceti slabikami. No a protože haiku s jedenácti slabikami zatím ještě nikdo nevymyslel, máme tu dnes aspoň fotočlánek s jedenácti fotkami a pro připomenutí jednu přesně jedenáct let starou básničku :-). 

Dnes vás pozvu na místo, kde fotím poměrně často - na pražské Hlavní nádraží. Dostal jsem se tam v sobotu v souvislosti s Nocí divadel, během které jsem navštívil představení Dešťová hůl v Divadle Kámen a následnou zajímavou diskusi tvůrců s diváky. K tomu se přidalo pár rozhovorů nad sklenkou vína na divadelním baru a výsledkem byla celkem nepřekvapivá skutečnost, že abych se dostal domů do Dobřichovic, stihnu už jen poslední popůlnoční vlak na Beroun. Na nádraží jsem se dostal skoro přesně o půlnoci a protože jsem měl do odjezdu vlaku půlhodinku času, vytáhl jsem z batohu fotoaparát. Původně jsem si chtěl vyfotit jen osvětlenou kupoli vestibulu historické Fantovy budovy, ale když jsem tak ve starém vestibulu postával, zaujal mě průhled do podchodu, kudy se prochází k jednotlivým nástupištím. 

Nejvíc mě na tom pohledu zaujaly dvě věci: Jak se úplně něco jiného odehrává "v horním a spodním patře" (v horním lidé trpělivě čekají, někteří pospávají, někteří si prohlížejí starodávnou budovu, jiní shánějí taxi; ve spodním patře naopak lidé procházejí co nejrychleji ke svým nočním vlakům zaparkovaným u jednotlivých nástupišť) a taky jak pěkně je strukturovaná podlaha moderního podchodu. Tuhle strukturu ve finální podobě fotky trochu podpořím v černobílém podání, řekl jsem si a začal se na to těšit. Chybí už jen maličkost: nějakou ucházející fotku opravdu vyfotit. Opakované focení jednoho jediného motivu mi nakonec trvalo asi čtvrthodinu, jak je možné vidět i na starých nádražních hodinách. Jen podotýkám, že prvních pár výcvaků jsem rovnou vyhodil, protože jsem napřed musel poladit použité ISO a expoziční čas; však víte, že jsem pomalý fotograf - dokonce i v tom případě, že s sebou nemám stativ (ten už jsem si přece jen s sebou do divadla nevzal :-)).

Ani první z dnešních obrázků není ještě ani zdaleka vyladěný. Už je aspoň zhruba zaostřeno (ostřím většinou manuálně, což se v dobrém souladu se zmíněnou pomalostí), mám nastavené vysoké ISO (nejspíš nepůjde udělat slušná zvětšenina kvůli zrnitosti), ale výsledek je zatím příliš tmavý. Škoda, podchodem dole právě procházel na nějakou dobu poslední cestující. 

 

 

Je to tak, nikdo nejde. Nádražní "dvojpatří" je samozřejmě možné vyfotit i úplně bez lidí, ale - i když na focení lidí opravdu moc nejsem - tady by to bez aspoň jedné lidské postavy nebylo ono. Zároveň mi na tomto "prázdném" snímku došlo, že důležitá pro mě bude zřejmá symetrie, takže ty světlé trojúhelníčky dole po stranách, představující stěnu podchodu, by měly být pokud možno stejné, tedy stejně velké i stejně pravoúhlé :-). No a ta jedna lidská postava by měla být logicky co nejblíže středu cesty, aby tu kýženou symetrii podporovala. Snad ještě podchodem dnes v noci někdo půjde...

 

 

Nevím proč, ale dva cestující v záběru mi už připadnou moc, jako kdyby to nějak nevratně narušilo atmosféru fotky. A to ani nemluvím o tom, jak je následující výcvak focený "šejdrem". Hrůůůůza, tohle by fakt nešlo!! Teď už vím, že čekám na jednoho jediného chodce. Jako na potvoru nejde buď nikdo nebo dole procházejí rovnou skupinky a hloučky.

 

 

No, být sám cestující je sice, zdá se, podmínkou (kompozičně) nutnou ale nikoli postačující. Teď mi do záběru vstoupil sice sólový cestující, ale ukázalo se, že má trochu "naváto", zastavil se a rozhodl se projet na svém mobilu sociální sítě a nové e-maily. Měl jsem sto chutí na něj shora houknout, ať jde vobejdovat někam jinak. Ano, záběr je opět šišatý, linie se kácí na všechny strany. Asi jsem to chytil od toho opilce. 

 

 

Tahle osamocená paní by byla bývala zajímavým objektem, ale vobejda vlevo dole stále ještě rušil moje fotografické kruhy. Škoda, paní byla přesně na prostředku, s tím by se možná bývalo dalo něco dělat. Ale chytrý mobil je třeba důsledně kontrolovat i po půlnoci. Co kdyby třeba vláda odvážně na poslední chvíli zrušila přechod na letní čas, aby ta dnešní noc nebyla ještě kratší, než už takhle bude? 

 

 

Kolo v záběru by taky mohlo být zajímavé, cyklista šel rovněž skoro přesně středem, ale vobejda vlevo dole byl prostě nezaplašitelný. Zřejmě se chtěl mermomocí dostat na mou fotku, natolik už jsem slavný fotograf :-). Jak jsem se snažil tu nechtěnou osobu podvědomě nějak odsunout ze záběru, hlavně na světlých trojúhelnících je dobře vidět, jak je zamýšlená symetrie narušená.  

 

 

No sláva, konečně se můj mobilní telefonista vykolébal ze záběru. Ta další postava je dobrá (snad to nebudete brát jako sexistickou poznámku, je to míněno ryze kompozičně :-)), ale bohužel nikoli ve středu, ale naopak úplně při kraji. S plánovanou symetrií je to tedy zcela nekompatibilní. Další nepřijatelná varianta.

 

 

 

Nádražní rozhlas ohlásil noční rychlík, takže se do podchodu rázem vevalily davy s velikými kufry. Ne, ani tohle není ta atmosféra, kterou jsem chtěl na své fotce mít.

 

 

 

Konečně po delší době nějaký individualista bez zavazadel. Je sice skoro vprostředku cesty podchodem, ale nestihl jsem správně zazoomovat, do záběru se mi dostalo zábradlí a vlevo i kousek z místního Památníku rozloučení a ani ořez to nezachrání.  Čas se nám krátí, můj vlak odjíždí přesně v půl a já budu muset za chvilku vyrazit. A jako na potvoru pořád nikdo vhodný nejde.

 

 

Bingo! Asi poslední příležitost, už jsem periferně pokukoval po nástupišti, jestli je můj vlak přistaven, kdyby mi to ujelo, další vlak jede až ráno kolem páté. Ne, že by to na nádraží bylo k nesnesení, ale přece jen jsem měl o dnešní o hodinu zkrácené noci poněkud jiné představy. Tenhle chlapík byl ale přesně takový, jakého jsem si vysnil: Šel přesně středem, měl úzký krok, nesvítil mu mobil v ruce a žádný další detail ve "spodním patře" neruší spojení postavy a struktury dlažby. Jen se neunáhlit a nestisknout spoušť příliš brzo, aby měla postava tu správnou velikost, nebyla příliš dominantní ale taky ne upozaděná. Takhle je to akorát! A teď rychle na nástupiště a do vlaku, do černobílé podoby už fotku náležitě upravím doma.   

 

 

Kromě převodu do černobíla, projasnění stínů ve vyšším patře kolem hodin a zdůraznění struktury dlažby si můžete všimnout, že jsem odstranil jednu drobnost, která se mi na obrázku nelíbila: Malou elektrickou zásuvku na světlém pásu stěny oddělující obě patra. Je to sice drobnost, ale mě to opravdu hodně rušilo, tak jsem si v tomto případě dovolil udělat malou retuš, kterou, doufám, nebudete brát negativně. Ano, je to zásah do autenticity prostředí, ale v tomto případě se za něj nestydím. Základní kýžená symetrie, myslím, docela funguje - jak dole, tak i nahoře, i když lidé jsou v horním patře samozřejmě rozmístěni různě.

 

 

Připouštím, že s výslednou podobou fotky jsem docela spokojený: nebyla to žádná náhoda ale obrázek, který byl aspoň v rámci možností celkem rozmyšlený a veškerá snaha směřovala k předem vytčenému cíli. Samozřejmě, technicky to není vzhledem k použitému ISO žádný zázrak, ale kdyby pro nic jiného, tak pro článek do rubriky Fotolaboratoř se přesně hodí :-).