O dnu české vlajky

Původně jsem zamýšlel mít nadpis klasicky v prvním pádě. Nakonec jsem se ale vrátil k modelu na tomto blogu použitému již mnohokrát (a v dobách dřevních téměř monopolně), tedy k pádu šestému: O kom, o čem, o dnu. Nejspíš proto, že tento DEN pro mne v aktuální narychlo upečené a ryze politicky proklamační podobě představuje zároveň DNO, jehož dosažení české vlajce, kterou mám sám ve velké úctě, opravdu nepřeju. 

Tento krok nedal politikům žádnou práci a oplátkou přináší okamžitý efekt, tedy aspoň v očích samozvaně vlasteneckých. Pomiňme, že 30. březen má s českou vlajkou jen nepřímou souvislost, protože jde o den oficiálního schválení současné české vlajky jako státní vlajky Československé republiky (stalo se tak v roce 1920), ostatně máme i jiný takový "československý" svátek a je celkem bezproblémový a většinově akceptovaný. Pomiňme i lehce absurdní konstelaci, při které nejhlasitějšími protagonisty tohoto náhlého (a ryze účelového) vlasteneckého vzedmutí jsou lidé přišedší "zvenku" nezřídka využívající ve své politické praxi lež a dmýchání do lidské závisti a nenávisti (původně jsem chtěl napsat Slovák a Japonec, ale uznávám, že by to v takovéto hutné zkratce nebylo úplně korektní).

Co ale pominout nemůžu, je divadlo, které se kolem nového svátku veřejně rozjelo. Bez toho, aby se věc jakkoli probírala v širším kontextu, prostě jen proto, že právě "chceme a můžeme", na povel zabalíme úřední budovy do barev oslavované vlajky (a taky dobře zkontrolujeme, kdo "vlaječky" nevyvěsil; v tom ostatně máme z minulosti letitou praxi, takže bude stačit oprášit osvědčené práskačské postupy). Mýma očima to vypadá přibližně stejně věrohodně jako oslava lidových tradic zosobněná politiky na jeden den v Parlamentu převlečenými do lidových krojů: Okázalost, faleš, šaškárna pro kamery a pro nesoudné oči.

Jak kdysi napsal Karel Čapek: "Není ošklivější věci, než dělá-li se z vlastenectví živnost. Je to podobná morální prostituce, jako kdyby se někdo chtěl živit svou ctností. Slušný člověk o sobě nevytrubuje, že je národně uvědomělý, jako o sobě neprohlašuje, že je poctivý. To se snad mezi neporušenými lidmi rozumí samo sebou." 

Kdysi dávno, když si ještě každý, kdo náležitě nesnáší všechno cizí (nebo se aspoň kvůli kamarádům nebo voličům tak tváří) pyšně nepřipínal naši vlajku na své veřejné profily, neb žádné veřejné profily neexistovaly, jsem učinil z (tehdy) československé vlaječky v podobě odznáčku standardní doplněk svého oblečení a pokračoval jsem v tom i po nástupu na roční vojnu, kde mi to občas umělo přidělat dost starostí a jednou jsem kvůli tomu měl docela závažný konflikt na plzeňském hlavním nádraží (viz článek O průšvihu s vlaječkou z roku 2022). Dnes vlaječku nenosím, nikoli proto, že bych si jí v mezidobí přestal vážit, ale protože se jí veřejně chlubí spousta z těch, kteří jsou z nějakého mně neznámého důvodu připraveni mi dávat lekce vlastenectví, aniž by často byli schopni dát ve svém tolik vzývaném mateřském jazyce dohromady kloudnou přející větu bez pravopisných chyb a aniž by se za to byli schopni zastydět. 

Docela obyčejně nechci k takovým "vlastencům" patřit. Chápu, že vlajka za to nemůže, ale obávám se, že její nový svátek vznikl především právě pro ně. Proto - i kdybych svou vlaječku v podobě odznáčku v místech blízkých srdci nadále pravidelně nosil - považoval bych ji za nezbytné aspoň na jeden jediný den - právě na 30. března, na její oficiálně přiklepnutý svátek, odložit. 

Tenhle svátek rád ponechám těm, pro které byl svými autory, prosazovateli a přímluvci určen.