Ve staňkovském kostele sv. Jakuba Většího jsem byl nesčíslněkrát už od nejútlejšího věku (např. jsem tu byl pokřtěn), nikdy ovšem na kůru, kam chodí povětšinou jen hudebníci a zpěváci. Tentokrát mi ale bylo dovoleno připlést se mezi místní zpěvačky (jednou z nichž je moje milá sestra, takže jsem měl protekci) a strávit zde velkopáteční obřady Umučení Páně. Protože obřady na Velký pátek jsou velmi tiché, snažil jsem se nerušit přecházením s fotoaparátem a rachotem spouště a jako člověk pohybující se po většinu svého života na křehké hranici mezi neznabohem a velmi umírněným znabohem pokud možno neprovokovat focením průběhu obřadu, byť tento den nejde o mši svatou v pravém smyslu toho slova. Hlavním smyslem mé návštěvy kostela tentokrát nebylo focení, ale spíše příležitostné sváteční "usebrání", poslech a rozjímání přesto jsem pořídil pár spíše ilustračních obrázků.
Zvony odletěly do Říma a domníval jsem se, že klíč od manuálu staňkovských kostelních varhan s nimi, protože varhany tentokrát zůstaly zavřené.
Zůstaly jen čtyři ženské hlasy, které se v průběhu obřadu do kostelní lodi snášely shora a stékaly se s hlasy asi dvacítky regulérních účastníků obřadu.
Příležitostí k upřímné modlitbě bylo i zde pod stropem dostatek. Samozřejmě i já jsem je využil a přidal pár svých k těm nahlas vyřčeným i zcela tichým a soukromým. Myslím, že jsem svými prosbami o to, co je pro mě opravdu důležité, Boha nepřekvapil, však už to mám po mnoho let (přinejmenším po dobu fungování svého blogu, ale ve skutečnosti ještě o pár let déle) úplně stejně.
Jak už jsem se zmínil, nechtěl jsem obřad ani náznakem rušit. Tuhle speciální návštěvu jsem původně neměl v plánu, tak jsem si s sebou nevzal teleobjektiv, ale pouze hodně širokoúhlý objektiv (ohnisko 17 - 40 mm), takže fotit cokoli vzdálenějšího byl dost problém. Přesto jsem si udělal aspoň následující fotku přes starodávné dřevěné zábradlí kůru.
Na kruchtě ke mně jako k hostu měli úctu a byli na mě hodní; dokonce se ukázalo, že klíč od varhan do Říma neodletěl, takže mi na chvilku otevřeli pro dnešek jinak mlčenlivé varhany, abych se mohl pokochat pohledem i dotekem.
Nakonec jsem jednu celkovou fotku kostelní lodi - už po skončení obřadu - z kůru přece jen udělal, ale v zájmu zachování inkognita všech zúčastněných jsem ji svým typickým způsobem trochu rozostřil. Jediným opravdu přesně identifikovaným místním tedy zůstal náš hostitel - svatý Jakub Větší :-).
Navzdory tomu, že je můj dnešní článek doprovázený černobílými fotkami, přeji vám co nejvydařenější a nejbarevnější Velikonoce, ať už je vnímáte jako nejvýznamnější náboženský svátek a nebo jen jako svátky jara. Věřím, že nám Velikonoce otevřou - fyzicky i duchovně - bránu do nejkrásnějšího období roku, a budu se těšit, že aspoň drobný díl této krásy kolem sebe nám bude dovoleno i nadále zachytávat - slovem, obrazem a především svým srdcem.
Pozn.: Jak už jsem avizoval minulý týden, o velikonoční neděli nevyjdou nedělní miniglosy. 819. vydání našeho blogového nedělníku si tak budete moct přečíst v neděli 12. dubna.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.