Tak tohle je tedy ten svět?

Vítám vás zase jednou po nějaké době v mé "fotolaboratoři", ve které občas na konkrétních příkladech ukazuji, jak o svých fotkách přemýšlím a jak a proč při jejich snímání a úpravách postupuji. Tentokrát tu mám jednu fotku, ze které by ani nebylo zřejmé, že byla pořízena v Praze - dokonce při společné vycházce s projektem Pražské domy, se kterým už pěkných pár vycházek brázdíme ulice tzv. Petrské čtvrti na pražském Novém Městě.

Ono by asi bylo logičtější hledat v Praze nějaké to malebné podzimní zákoutí, čím barevnější, tím lepší. Ale někdy se situace vyvine jinak. Když jsme končili vycházku, jejímž hlavním bodem byla tentokrát Petrská ulice, dostali jsme se až k domu ozdobenému pamětní deskou připomínající jednoho z obyvatel Prahy, kteří byli ve svém životě oceněni Nobelovou cenou. Mimochodem, víte, že takových pražských rodáků a rodaček, ze kterých se stali vážení nobelisti, je dokonce pět? Uměli byste je vyjmenovat? 

U povídání o nobelistech a nobelistkách jsme se trochu zadrhli, protože bylo hodně podrobné. No a v takových situacích se místo běžného chytání lelků snažím po okolí chytat zajímavé fotografické záběry. Času na rozhlížení bylo dost, a tak jsem na jedné zdi objevil zvláštní "vykukující kovové hádky", kteří mě zaujali o to víc, že jejich okolí bylo zdeformované, jako by se právě prodrali z vnitřku budovy ven a poprvé se mohli rozhlédnout po přilehlé ulici jako první výspě jejich čerstvě objevovaného světa. Zkusil jsem si tedy maličký vzdálený otvor s vykukujícími esíčkovitými .bytůstkami přiblížit objektivem s delší ohniskovou vzdáleností.

Jaj, na první pohled vidím dvě podivnosti (neříkám chyby, protože co je v jedněch souvislostech chybou, může být za jiných okolností skvělým nápadem): Jednak je hlavní objekt v obraze situován prakticky do středu, což je kompozice, která mi není úplně vlastní. Druhou, o dost nenápadnější nepěkností, je skutečnost, že horní linie kovových "hlaviček" prakticky splývá s jednou clonou na okénku. 

 

 

Vyzkoušíme, co se stane, když objektiv jen maličko posuneme po svislé ose. Na druhém obrázku už zákryt obou linií není dokonalý a výsledek se mi zdá být hned lepší pro oko, byť snímek vypadá na první pohled skoro stejně jako ten předchozí. Ten milimetrový rozdíl ale je podle mne zásadní a přispívá nenápadně k tomu, aby byla fotka divákovi podprahově sympatičtější, aniž by věděl, proč tomu tak je :-).

 

 

 Následuje krok, který byl jasný od začátku: Převedení do černobílé. Barvy na základní fotce totiž nemají žádný zásadnější význam; nejspíš ty zbytky žluté upomínají na dávný lak zvědavých trubek. V postprodukci jsem tedy fotku zbavil barev úplně a zároveň jsem ji trochu ořízl, abych dostal dvojici hádků mimo střed a pohledy jejich schematických hlaviček směřovaly do širší plochy.

 

 

 

Další krok jsem udělal v pluginu Silver Efex Pro, kde mám vyladěných šest základních nastavení intenzity a struktury světel a stínů. Můžete vidět, že použitím jednoho z nich zeď na další fotce poněkud zdrsněla a listy clony na otvoru trochu vystoupily z původně dost jednolitého šedivého pozadí; jako kdyby jednotlivé prvky obrázku byly od sebe jasněji odděleny.

 

 

 

A jdeme do finále: Na posledním obrázku můžete vidět dvě závěrečné docela výrazné změny: Jednak jsem se pokusil nechat lehounce vizuálně oddělit hlavní dvoutrubkovitý objekt od zbytku obrázku tím, že jsem pozadí opět trochu ztmavil a zvětšil jsem kontrast mezi oběma částmi fotografie. Zároveň jsem si dovolil zdánlivě se trochu prohřešit proti pravidlům kompozice tím, že jsem zvýraznil horní i dolní oříznutí, přičemž jsem už ostří kompozičního meče zaťal do okénka (vpravo nahoře a vlevo dole), které tak nebude na fotce celé. Dlouho jsem nad tím uvažoval a pak jsem prostě dvakrát sekl, jako bych právě pochodoval s mačetou hustým jihoamerickým pralesem, a bylo to :-).

 

 

Místo krásně barevně vyvedeného podzimu v některé ze starodávných pražských zahrad jsem si tedy domů přinesl černobílý obrázek dvou "zvědavých" trubek, které jako kdyby udiveně hleděly do před nimi čerstvě se otevírající ulice a říkaly: Tak tohle je tedy ten svět, o kterém jsme tolikrát slyšely vypravovat?! A  my nevíme, jestli je v těch slovech obsažen natěšený obdiv nebo přídech zklamání.