Chvála nerovnosti aneb Jak vznikl Černobílý sen

Vítám vás zase po nějaké době v naší fotolaboratoři, kde si tentokrát trochu popovídáme o vzniku fotky, která se stala možná trochu nečekaně profilovou fotkou mé aktuální malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen (mimochodem, výstava byla prodloužena i do ledna a ve středu 21. ledna 2026 tam budu mít od 17:00 h závěrečnou veřejnou komentovanou prohlídku, tak kdo zatím výstavu v mé přítomnosti nenavštívil, bude mít ještě šanci). Zjistil jsem totiž, že návštěvníky výstavy vznik právě této fotky dost zajímá, tím spíš, že na fotce ukazuji, jak může mít nedokonalost zajímavé výsledky, které by dokonalost nikdy nedokázala nabídnout..

Když mluvím na výstavě o této fotografii, říkám, že jsem takhle asi před rokem šel úplně obyčejnou ulicí v pražské Petrské čtvrti (že to bylo při vycházce s projektem Pražské domy už zasvěcené pozorovatele nemůže překvapit) a nějaký podivný tvar mě "ťuknul" shora z levé strany do oka, jen náznakem, periferně, jako kdyby se světlo od zapadajícího sluníčka (přicházelo zprava) rozkošnicky rozvalilo na nerovné ploše, aby po starodávném ruském způsobu naposledy posedělo před dlouhou cestou. I sluníčko totiž, jak se zdá, nerovnosti lákají, protože na nich může nejlépe ukázat svou neuvěřitelnou obrazotvornost. Kdyby okenní tabule v budově, kolem které jsem právě procházel, byly zcela dokonale rovné, žádný zajímavý obraz by na jejich povrchu nevznikl, mě by zleva nic periferně "neťuklo" a o tom, že by mohl vzniknout jakýsi Černobílý sen, který se stane profilovou fotkou minimalistické černobílé výstavy, by se nikdo (ani já sám) nikdy nedozvěděl. Budiž tedy pochválena nerovnost skleněné desky, přísný okenní technolog by možná dokonce neváhal použít slova aušus. 

Na následujícím obrázku uvidíte to první, co mě při procházení ulicí v okně vysoko nahoře zaujalo; je tam jen maličký náznak jakéhosi zkormouceného obrazu, ale hned jsem si řekl, že ta struktura vypadá docela zajímavě a možná by z toho mohl být po přidání kontrastu další příspěvek do dlouhodobého cyklu Pražská okna. 

 

 

Když jsem udělal první obrázek, hned mě napadlo, že se zkusím maličko pohnout, jestli náhodou nebude odraz na okenní skleněné tabuli ještě zajímavější. Ukázalo se, že stačí opravdu posunout se jen o pár centimetrů ve všech směrech a odraz zcela zmizí, takže jsem chvilku hledal ten přesný úhel, kdy se obraz nečekaně "vyvolá". Ano, byl tam, ale chtělo to trochu trpělivosti, než se znovu ukázal, a šlo opravdu o milimetry jako při správné "hodinářské práci". Stejné okno, stejné vnější podmínky, stejné vybavení, ale úplně jiný obraz. Jako kdyby se člověk pokoušel dostat znovu na stejné místo svého snu, ale ten už je dávno někde jinde a řídí se bez ohledu na vnějšího pozorovatele vlastními pravidly neopakovatelnosti. 

 

 

 

Jako lovec, který se vrací z lovu s pouhými dvěma úlovky, jsem si tedy z vycházky přinesl dva pořízené záběry, o kterých jsem zatím nevěděl vůbec nic (v malém hledáčku foťáku toho zas tolik vidět není, tak musíte spoléhat na svou intuici), jen jsem měl podezření, že by na nich mohlo být něco, co bych jako obrázek nikdy sám nevymyslel, ale co na fotografických záběrech moc rád hledám, onen "obraz ze zásvětlí", jak jsem si ho pro sebe nadefinoval pro potřeby (a název) své dávné první veřejné výstavy. Vysloveně jsem se těšil, až jako zdatný galerijní zloděj doma u počítače vyříznu obraz z rámu okna a udělám z něho samostatný obrazový motiv. Ten původní byl samozřejmě na výšku, ale pootočil jsem si ho. Co to je? Nevím! Ale líbí se mi to. A ještě navíc jde o skutečnost, žádné počítačové čáry, já jen splnil svou fotografickou povinnost zachytit, co zapsalo světlo na povrch rozkošně nerovného skla.    

 

 

 

Druhý obrázek jsem vyřízl z původního okna a zpracoval jsem ho úplně stejně jako ten první. Jen mi tento obrázek připadal barevně podstatně chudší, schematičtější a méně prostorový než ten první, tak mi bylo jasné, že vyzkouším i černobílou variantu (vlastně šlo od začátku o monochromatickou variantu, tak se čb podání vysloveně nabízelo); to jsem u první fotky neudělal, protože se domnívám, že převedením do stupnice šedi by ztratil obrázek podstatnou část toho, co na něm je zajímavé. Ale u druhé fotky to určitě zkusíme. Sice se mi sny zdají povětšinou v barvě, ale když je skvělý obsah snu, jako snící fotograf mám pro černobílou verzi samozřejmě pochopení. 

 

 

 

Výsledek jsem opět pootočil do formátu na šířku, který se mi pro zachycený motiv zdál být lepší. Vida, jak se původně jen nestabilní náznak obrazu podařilo zhmotnit a "ustálit", podobně jako když se plachý a neuchopitelný sen pokusíme při dobré paměti zapsat.  Je tam. Může znamenat cokoli anebo také vůbec nic. Ale přál bych vám vyslechnout si jen část toho, co v obrazu již všechno návštěvníci výstavy zatím viděli a bohdá ještě uvidí, a o čem mezi sebou i se mnou u tohoto obrazu rozprávěli. Nemohu s čistým srdcem uvést "co tím chtěl fotograf říct", spíš mi jde o to, aby v tom každý mohl vidět cokoli, co bude chtít, naplnit si formu vlastním obsahem a vlastním snem. Já to samozřejmě taky udělám, aniž bych komu vemlouval svůj výklad.

 

 

 

Když říkám o fotce Černobílý sen, že je profilovou fotkou výstavy, znamená to v tomto případě, že má výsadní místo "v čele" výstavní místnosti. Prostor nad gaučem je ostatně v kavárně Divadla Kámen vždy dominantní, tak si zaslouží fotku, která ho dokáže "ovládnout" sama bez pomoci dalších obrázků, čemuž napomohlo i to, že má obraz záměrně o "jedno číslo" větší formát než ostatní vystavené fotky, konkrétně jde o rozměr 100 x 58 cm (foto z vernisáže 16. října 2025, Helena Macháčková).

Zároveň s aktuální výstavní rolí jsem poslal fotku na zkušenou do světa, aby se otrkala v drsném prostředí nesmiřitelné konkurence výborných fotografií z celého světa. Pro něco takového je, myslím, uznávaná mezinárodní soutěž Tokyo International Foto Awards, která se celý rok připravuje a před koncem kalendářního roku vyhodnocuje a vyhlašuje, optimálním prostředím. A Černobílý svět se v této světové konkurenci neztratil a z letošního ročníku přivezl ocenění v podobě čestného uznání v kategorii Fine Art - Abstract. V jaké taky jiné, když sny svou speciální kategorii (jistě jen dočasně) zatím v Tokiu nemají :-).  

Myslím, že fotka Černobílý sen je zřetelnou ukázkou skutečnosti, že se na některé náměty nejde dopředu připravit, na ty se dá jen okamžitě reagovat a vybavit je svou důvěrou, že když ten divný výjev připadne zajímavý vám, možná připadne zajímavý i někomu dalšímu. Tak až vám o okraj očního víčka "zaťuká" nějaký spíš jen tušený než skutečně spatřený zvláštní obrázek, nestyďte se chvilku chodit okolo a pokorně hledat, třeba vás uzná za hodna se vám vyjevit v celé své kráse.

Navzdory všem organizacím bojujícím za všeobjímající světovou rovnost, dovolím si kacířsky podotknout: Budiž pochválena nerovnost. Aspoň tedy ta, která nedává vznik nespravedlnostem, ale vzcházejí z ní jako z úrodné půdy naše nové a nikdy předtím netušené obrazy a sny.