O Kristýně, Albertovi a taky trochu o Věře Čáslavské

Jak jsem měl tu příležitost kdysi před mnoha lety poznat (to bylo ovšem, milé děti, ještě v minulém tisíciletí), učitelé mají v mnoha ohledech složitější profesní život než jiná celkem běžná povolání: Pravda, nikdo se za nimi nehoní, aby je chytal za knoflík jako kominíky, nemusí vstávat tak brzy, jako kdyby chtěli stihnout telekonferenci z probouzejícího se Tokia - jako pekaři, nemusí nosit povinnou uniformu jako třeba železničáři a pokud vím, nemusí pořád ještě prodávat relaxační omalovánky rozezleným zákazníkům, kteří si původně přišli stěžovat, že jim nedošel balík, jako pracovníci pošty. Přesto je kantorské povolání povětšinou slalomem v prostoru minových polí osázených nespočetnými stresujícími faktory a potenciálními průšvihy všeho druhu, což platí dokonce i pro takové hrošokožnatce, kteří se v noci co pět minut nebudí hrůzou z představ, co strašného mohou napáchat na křehkých duších a citlivé nervové soustavě svých svěřenců. Na druhou stranu přináší život kantorský občas i nebývale intenzivní radosti, a to zdaleka nejen v souvislosti s institutem školních prázdnin - třeba když máte tu prostou a přitom neobyčejnou příležitost vidět zblízka - vždy zcela přirozenou a přitom vždy znovu překvapivou - zázračnou proměnu tlupy nezvladatelných a nemotivovatelných pubertálních výrostků v okouzlující, inteligentní a - aspoň tedy napohled - i sebevědomé mladé dámy a pány s očima jiskřícíma záměry a nadějemi. 

Jednou z báječných věcí, které si mohou učitelé užívat asi častěji než třeba prodavačky nebo úředníci, je hrdost na to, co vše se jejich žákům a studentům v životě podařilo a čím dokázali způsobit radost (či aspoň užitek) sobě i mnohým dalším, třeba právě svým učitelům, se kterými se v průběhu své dlouhé školní docházky potkali. "Ano, od začátku bylo úplně jasné, že je to zcela mimořádná osobnost," vypráví plamenně stařičký emeritní učitel předmětu "pozemky a práce v zahradě", reportérům natáčejícím celovečerní dokument o objeviteli teorie relativity, o malém Albertu, který ve skutečnosti dokázal na své přidělené části školního záhonku svým nezájmem a leností vyhubit i jinak nezničitelný pýr plazivý. A hluboce uvnitř své hrdé kantorské duše si ten roztřesený stoletý stařík připisuje svou nepominutelnou část zásluh na tom, že se malý Albert ve velkém světě proslavil, byť od zalévání zcela reálných slunečnic a pletí husích noh k hypotetickým částicím gravitace a rozdílnému plynutí času ve dvou rozdílnou rychlostí se pohybujících soustavách je to docela dlouhá a nejspíš zdaleka ne přímá cesta.   

Naprostou náhodou jsem si nedávno o víkendu pustil večer televizi, ve které právě běželo předávání divadelních cen Thálie z Národního divadla. Protože jsem učíval především chemii a fyziku, moji studenti se ode mne dozvídali spíš o thaliu než o Thálii, ale naštěstí jsem měl i jiné kolegy, kteří tento deficit u mých studentů a studentek dokázali srovnat. Ano, věděl jsem, že se jedna naše bývalá studentka, Kristýna Franková, kterou jsem měl v době svého plzeňského učitelování na fyziku, jedné z pověstných tří grácií, múze Thalii, velmi inspirujícím způsobem upsala. A věděl jsem i to, že od loňska exceluje v mnohovrstevném a velmi nápaditém představení plzeňského Divadla Alfa Čáslavská - Tokio - 1964. I tak mě ten okamžik, kdy Kristýnu pozvali v přímém televizním přenosu na jeviště "Národního", aby si převzala cenu Thálie v kategorii loutkového divadla, jako zaujatého diváka i dávného "učitele pozemků a práce na zahradě" moc mile překvapil a o to větší z něj mám radost. "Jasně, od začátku bylo úplně jasné, že je to zcela mimořádná osobnost," budu jednou roztřeseně vyprávět mladým dokumentaristům, kteří o ní budou točit, a budu dojatě schraňovat originály jejích slovních hodnocení z fyziky, kde se - jak jsem si v souvislosti s tou divadelní slávou připomněl - píše mimo jiné i cosi o vzorcích, osvědčených a občas i překvapivě originálních postupech počítání příkladů a o fantazii a talentu.

Fotografie z předávání Cen Thálie 2025 (z internetu, foto Jana Pertáková)

 

Nebudu si připisovat reálně neexistující zásluhy ani se frajersky holedbat tím, že právě jen díky mému špatnému vedení v hodinách fyziky se Kristýna nevrhla na přírodovědnou kariéru a začala dělat neobyčejné divadlo, což ji nakonec dovedlo až trofeji z žlutozeleného skla. Nic takového! Kristýně jsem samozřejmě náležitě pogratuloval (je mimochodem jednou ze 60 mých bývalých studentek a studentů, se kterými udržuji kontakt na sociálních sítích a i o nich jsem před pár dny psal v článku Malá inventura facebookových přátel), vyslechl a přečetl si s ní několik rozhovorů, o které vždy rozličná média rozpoutají svůj krátkodechý zájem, když se někdo po pětadvacetileté usilovné práci tzv. "ze dne na den proslaví" a tiše jsem se zamyslel, jak báječně spletité jsou cestičky toho, co člověk dělá a čím žije. A taky jsem si slíbil, že do té daleké Plzně (kde mám aktuálně trvalé bydliště, ehmmm) jednou do divadla na Čáslavskou/Frankovou zajedu. 

 

A budu doufat, že Kristýna/Věra nemá sklony k oplácení a nebude mě mezi piruetami, veletoči a významnými pohledy stranou při hraní hymny vítězů zkoušet z toho, jak jsem přišel na představení připravený a jestli mám všechny domácí úkoly :-). 

Trailer představení Čáslavská - Tokio - 1964, Divadlo Alfa Plzeň