Slunce z pasáže aneb dlouhý příběh jedné fotky

Když jde o fotku, u které věřím, že může být něčím zajímavá, a přitom to z ní pořád nemůžu dostat, bývám docela zarputilý a - pokud je to možné - vytrvale se na to místo vracím a zkouším fotit znovu a znovu, z různých úhlů, při různém osvětlení, na různé expozice, s různými objektivy. Někdy se časem ta moje vytoužená fotka nebo něco jí aspoň trochu podobného vyloupne, v jiných případech k tomu nikdy nedojde. Už se z toho vlastně stala moje běžná metoda práce; nejspíš ze mě nikdy nebude fotograf, který dělá své věci "na první dobrou", ale naopak potřebuji při opakovaných cestách za fotkou prošoupat boty, abych neměl pocit, že se mi fotka vzdala nějak moc lehce :-).

 

Takto jsem asi před rokem o jednom víkendu fotil za velmi dobrých světelných podmínek v pasáži U Stýblů u Václavského náměstí (dlouho se oficiálně nazývala pasáž Alfa, je to ta, ve které v dobách své největší slávy sídlilo divadlo Semafor) tamější krásný strop, kterým se ve dne do pasáže dostává světlo zvenku. Mimochodem, tohle místo můžu na fototrénink opravdu doporučit, kromě pěkné samotné stropní konstrukce jsou tu k vidění i její četné odrazy v okolních prosklených prostorách, takže na pouhých pár metrech čtverečních můžete vybírat doslova z tisíců různých zajímavých záběrů. Moje tenkrát udělané fotky sice na první pohled ušly, ale když jsem se na ně po nějaké době podíval s kritickým odstupem, něco jim prostě chybělo. Strop vypadal na fotkách docela dobře, ale situaci komplikují dlouhé závěsy světel (vidíte, tenkrát lampy nesvítily), které narušují linie stropní mřížky. Navíc, aby se skoro celý strop dostal do záběru, je nutné použít velmi malé ohnisko (na následující fotce jsem použil ohnisko 17 mm, širší sklo bohužel nevlastním) a ještě záběr trochu pootočit, takže jinak přirozeně svisle visící světla trčí do prostoru a nevypadají na fotce nijak zvlášť pěkně a kdyby v obraze vůbec nebyly, výsledný dojem by byl o dost lepší.

Podobná situace po pár měsících: Stejný strop, stejný objektiv, ale o dost méně světla (záměrně jsem ho v manuálním režimu ubral), takže jedna z (opět nerozsvícených) lamp vypadá dokonce skoro jako černá. Schválně jsem taky přehnal natočení obrazu, takže závěsy světel jsou tentokrát téměř vodorovné; když už to má být celé divné, tak ať je to divné pořádně, že? Na fotce se mi ale nelíbí hodně tmavé podání, okraj bez kresby ve stínech, oválný strop se do obrazu vešel tak akorát, takže okrajová linie stropu se nahoře i dole dotýká kraje fotky. Suma sumárum: Nic není dotažené, všechno je přehnané! Nejhorší z toho, co je tu dnes k vidění, a kdybych nechtěl ukázat, jak se můj pohled na kýženou fotku "od Stýblů" postupně vyvíjel, i včetně slepých uliček, určitě bych se právě o tuto verzi se svými blogovými čtenáři nepodělil.

Uplynulo dalších pár měsíců. Následující fotku jsem chtěl udělat trochu jinak: Rezignoval jsem na snahu dostat do jediného záběru celý prosklený strop a spíš jsem se zaměřil na kostru stropní konstrukce a na její různorodé odrazy v okolních oknech. Možná v něčem zajímavé, ale dost neuspořádané, závěs lampy sice tentokrát linie stropní mřížky viditelně nenarušuje, ale koule se tak ocitá v podivném vzduchoprázdnu a ještě je umístěna v obraze hodně nedbale - ani symetricky ani v žádném bodě zajímavém z pohledu celkové kompozice. Zjednodušeně řečeno: Celkem nápadité, ale bohužel odfláknuté!

Další střih a dalších několik měsíců odstupu. Minulou sobotu jsem zase bloumal s foťákem Prahou, venku bylo nepříjemně deštivo a vlezlá zima, světlo mizerné, focení venku víceméně k ničemu. Když jsem se chtěl na chvíli schovat před deštěm, pasáž byla dobré řešení a já překvapeně zjistil, že lampy jsou (nejspíš právě kvůli temně pošmournému počasí) rozsvícené i za denního světla, což vneslo do hry nový zajímavý prvek - kontrast černobílé konstrukce a nažloutné barvy lamp. Zkusil jsem udělat podobný záběr jako byl ten předešlý, ale tentokrát jsem si dal lepší pozor na polohu lamp, aby byly co nejkontrastnější vůči pozadí (delší je viditelně i použité ohnisko). Ještě by to chtělo povylézt o kousek výš, třeba na židli, aby se před nejtmavější část pozadí dostala i přední žlutá koule. Jenže řekněte si v některém z okolních obchůdků, odkud vás už drahnou dobu nenápadně ale vytrvale pozorují jako podezřelého podivína ("...nehraje ten chlapík s foťákem náhodou jenom divadlo a nechystá ve skutečnosti nějakou nepřístojnost? Vždyť už se tu kolem poflakuje skoro hodinu! Kde jen, sakra, mám ten pepřový sprej?"), aby vám půjčili židli, když jste plachej :-).

A pak jsem si řekl, že možná dělám chybu, když se pořád snažím udělat fotku hodně prostorově a přitom nejsem schopný různé rysy toho prostoru skloubit do logického a sourodého celku. Co kdybych tedy naopak zvýraznil plošné uspořádání a maličký náznak prostorovosti ponechal jenom na jedné straně fotky, zbytek by byl vlastně jen plošným ornamentem, jehož centrem by bylo fiktivní barevné slunce, když to skutečné právě odpočívá mimo dosah našich očí za olověnými mraky.

Aby nikde nevadil závěs rozsvícené lampy, bylo třeba fotit přesně kolmo vzhůru, kde tmavá konstrukce stropu udělala svému "slunci" zajímavé (a nejspíš architektem pro pohled vzhůru i zamýšlené) paprsky. Tady to chtělo přesnou práci, protože stačilo odchýlit se jen o pár centimetrů od kolmice a veškerá symetrie plošného ornamentu byla v tahu. Přesné místo, odkud jsem fotil, jsem si proto musel uhájit před davy kolemjdoucích, kteří pasáží procházeli. Nene, pánové a dámy, dnes jde má starosvětská slušnost stranou a já vám neuhnu, takže mě pro jednou budete muset obejít! I když v našich zeměpisných šířkách si u přirozeného slunce nic takového užít nemůžeme, tohle rozzářené pasážové slunce musí prostě být situované přesně v nadhlavníku.

Slunce z pasáže (2019) : objektiv Canon 24-70 mm f/4L USM, clona 11, čas 1/20 s, polarizační filtr, lehce saturováno

No vida, nakonec tahle "pasážová anabáze" trvala (s velikými přestávkami, samozřejmě) déle než rok, pracovních obrázků vznikla za tu dobu asi stovka, než jsem byl s jednou výslednou fotkou konečně docela spokojený. Je to sice postup trochu náročný na čas, ale co už s tím nadělám? Co není v oku, musí holt být aspoň v nohou! Kdybych byl šikovnější fotograf, zvládl bych to napoprvé. Ale pak by zase nemohl vzniknout tenhle "časosběrný" článek Čerfa - trpělivého pionýra fotografických slepých uliček :-).

Mimochodem, ještě jsem vám neřekl, že původně jsem v sobotu nepřišel do pasáže vůbec fotit strop (to mě napadlo, až když jsem viděl, že lampy jsou tentokrát i během dne rozsvícené), ale naopak zdejší dlažbu. Taky už to bylo poněkolikáté a taky mi už konečně vyšlo přibližně to, co jsem si představoval. Jenže o tom zase až někdy příště.