O fanoušcích, nenávisti a osvobození

V květnu touto dobou tradičně začíná hokejové mistrovství světa, které na mnoha výmluvných příkladech ukazuje, jak zajímavý a svérázný je svět nadšených fanoušků. Ano, správný fanoušek je ten pozoruhodný tvor, který se dokáže identifikovat se skupinou úplně cizích lidí (ale jsou opravdu cizí, když je přece tak dobře známe z novin a z televize?) takovým způsobem, že její vítězství považuje za svá vlastní vítězství, a tedy důvod k nadšené a hrdé oslavě, a její prohry za své vlastní prohry, a tedy důvod ke smutku a truchlení. Nejspíš má tohle přivlastňování emocí svůj psychologický význam a dobrý smysl, vůbec ho nechci zpochybňovat, ostatně také jsem býval a občas ještě i dnes "na otočku" bývám součástí takového světa.

Co ale na fanouškovství považuji za úsměvné, je z něho plynoucí častá ztráta schopnosti okamžitého racionálního úsudku. Ošklivý faul hráče v našem oblíbeném dresu se tak stává "tvrdou ale férovou hrou tělem", zatímco lehké přátelské šťouchnutí od našeho soupeře je rázem "potvrzením jeho pověstné zákeřnosti", kruté podražení ujíždějícího útočníka je v podání našich borců "důkazem chytrosti a taktické vyspělosti", zatímco v obráceném gardu jde o tak hrubé a nesportovní chování, že by měla být dotyčná kreatura okamžitě doživotně vyloučena z řad sportovců. Když rozhodčí pískne "proti našim", je nespravedlivý, neschopný a nejspíš i podplacený, když naopak pískne "pro naše", nejspíš je to jen proto, že ten pazgřivec v pruhovaném triku nechce, aby jeho tendenční řízení zápasu bylo tak okaté anebo si už dopředu dělá alibi pro to, aby zase při nejbližší příležitosti - samozřejmě v mnohem klíčovějším okamžiku než je tento - mohl definitivně "zaříznout" naše borce. Vstřelí-li naši hoši zcela náhodný gól, jde většinou jen o "logické vyústění naší převahy a kvality", která je i přes katastrofální průběžný výsledek skoro vždy nepochybná, když vstřelí gól po krásné kombinaci soupeř, je to jen výsledek náhody nebo naší neuvěřitelné smůly, která se nám bohužel už posledních pár let vytrvale lepí na paty.

 

Ne, nechci dnes psát o hokeji, i když by se to po takovém úvodu možná nabízelo. Chci se jen zmínit o tradičních květnových hádkách ve veřejném prostoru na téma osvobození naší země a našeho hlavního města, o názorech na to, komu máme za co být vděčni, o kom máme v této souvislosti jak mluvit a jak naopak mluvit v žádném případě nesmíme. Tahle lavina se spouští každý rok, aniž by k čemukoli rozumnému vedla, prostě jen postupně bytní a nakonec nezadržitelně spadne do údolí, jak už to tak laviny dělávají, a nakonec v jarním slunci roztaje, ale i když se napohled zdá, že zanikla nadobro, za rok se opět na kopci nějak zhmotní a spustí svůj životní cyklus nanovo v plné síle. Právě v podobných diskusích se totiž, myslím, velmi dobře uplatňuje podobný fanouškovský princip jako na hokeji.

Skoro v každé internetové diskusi se totiž dříve nebo později přijde na to, že ve skutečnosti nediskutují nezaujatí historici, schopní díky svému vzdělání a profesionální praxi precizního kritického myšlení, ale fanoušci týmů několika různých barev: Všechny skupiny svorně poukazují na to, že jejich týmy byly prostě skvělé a plně si zaslouží mistrovský titul i naši nehynoucí úctu. Fanoušky ostatních týmů považují za nepřátele, hlupáky a vůbec podezřelá a neslušná individua, protože kdyby to byli slušní lidé, nutně by přece museli být ve stejném fanouškovském táboře jako my. Pokud jsem rozumný, slušný a přátelský člověk (a to já přece jsem, vždyť sám sebe dobře znám!) a jako takový fandím týmu ve fialových dresech s bílými puntíky, lidé, kteří fandí stejným barvám, budou asi přátelé stejně obdivuhodných vlastností i kvalit, zatímco "ti druzí", kteří fandí žlutým s hnědými pruhy, jsou - přesně podle Cimrmana - přinejlepším "sprostými podezřelými".

Opravdoví planoucí fanoušci se v podobných diskusích ve vypjatých emociálních chvílích prostě z definice nemůžou domluvit, protože jejich reality - jakkoli se ve skutečnosti z určité části překrývají a často zajímavě doplňují - se v jejich adrenalinem rozšířených očích navzájem napohled zcela vylučují. Naneštěstí sbírka předválečných, válečných i poválečných faktů je tak bohatá a zároveň štědrá, že si z ní mohou fanoušci všech myslitelných barevných týmů vždy vybrat dostatek informací pro to, aby podpořily právě tu svou "pravdu" a pohaněly vidění fanoušků protivníka:

- Umřelo jich víc, tak bychom jim měli být úměrně víc vděční!

- Do bojů se zapojili, až už bylo jasné, jak to dopadne, mizerové.

- Osvobodili nás jen proto, aby nás uvrhli do ještě horšího otroctví.

- Kdyby nepřišli, už bychom tu nebyli.

- Kdyby je pustili na Prahu, bylo by tam méně mrtvých, ale to oni ne, oni ji chtěli pro sebe.

- Pomáhali nám jen proto, aby sami mohli utéct před spravedlností.

- Osvobozovali nás, to je fakt, ale taky loupili a znásilňovali.

- Přijeli, když už bylo skoro hotovo, a pak nás léta nutili to oslavovat.

- Chtějí vymazat historickou pravdu a nahradit ji svou lží.

- Však se sami na rozpoutání války podíleli a dlouho z toho profitovali.

- Zradili nás tehdy, zradí nás vždycky.

- atd., atd.

Kdo opravdu chce, vždycky najde pro podporu svého pohledu dostatek faktů, záleží jen na tom, kolik jiných podstatných skutečností přitom musí zamlčet nebo aspoň prohlásit za nepodstatné. Ale uvádění často protikladných faktů do rovnováhy je celkem náročná intelektuální práce, na kterou - a to nemyslím nijak zle, jen konstatuji - zdaleka každý nemá dost schopností či trpělivosti. Proto je mnohem jednodušší zvolat prosté (co na tom, že v důsledku ubohé) "Kdo neskáče, není Čech" nebo něco podobného, však je to pěkně rytmické a tak nějak se s tím všichni ve své společné euforii nebo naopak frustraci aspoň na chvíli ztotožníme.

No a když se náhodou mezi oběma tábory vyskytne někdo, kdo chce najít a uvést poctivě co nejvíce skutečností, ať právě vyhovují jakémukoli pohledu, bývá to tak, že jinak soupeřící skupiny se proti němu spojí. Co tady mezi námi chce někdo, kdo ani přesně neví, komu fandí a proč? Přece nás - zasloužilé a zkušené fanoušky - nebude poučovat nefanoušek, jak se má hrát hokej nebo jak se má chápat historie, to bychom se na to podívali!

I když všichni fanoušci všech barev, myslím, považují sami sebe za celkem slušné (v ostatních táborech to bývá o poznání horší, samozřejmě), v jejich diskusi se často projevují zřetelné prvky nenávisti. Ono není divu, však budeme-li k sobě upřímní, nenávist (byť ve svých projevech různě častá a různě hluboká), je přirozenou součástí povahového arzenálu asi každého z nás. Jen to bývá tak, že v lepších dobách se za projevy své vlastní nenávisti slušný člověk před ostatními a především sám před sebou stydí. V dobách horších se lidé za svou nenávist stydět přestávají, naopak - hlásí se k ní, stavějí ji veřejně na odiv a vydávají ji za ctnost. Z tohoto pohledu bych - zcela laicky a jen pocitově - řekl, že právě žijeme spíš v horší než lepší době, i když jde o dobu pořád ještě hmotně nadstandardní a "de jure" mírovou.

Kdybych měl tu moc, požádal bych všechny fanoušky, abychom - umíme-li společně uctít památku zesnulého sportovce - uměli i společně uctít minutou ticha všechny lidi dobré vůle, kteří se stali oběťmi války, na jejíž hrudi se skví připnutá mrazivá adjektiva "druhá" a "světová", ať už to bylo v jakémkoli dresu a za jakýchkoli konkrétních okolností. A po té společné minutě se zase můžeme rozprchnout do svých fanouškovských sektorů a dštít z nich na sebe navzájem oheň a síru.

Když to jen trochu pomůže, abychom na sebe ten oheň a síru neposílali i ve skutečnosti, jako tomu bylo ještě v květnu před 74 lety, zaplaťpánbůh za to!