O řeckých slovíčkách a slavném prvovýstupu

Tentokrát jsem bezprostředně před cestou na Lefkadu trochu louskal řecká slovíčka, protože v horách uvnitř ostrova se s místními usedlíky anglicky ani česky většinou nedomluvíte. Nic zvláštního: základní fráze, časování základních sloves (nesmím se ohlížet do minulosti, protože jsem trochu zvládl jen přítomný a budoucí čas), počítání, ptaní na cestu, pár základních informací o sobě, koupě jízdenek na vlak, který na Lefkadě nejezdí. Ve většině témat jsem ale řečtinou nepolíben, například v politice, o které dovedou Řekové tak vášnivě diskutovat, trestuhodně jsem pominul i oblast kvantové i jaderné fyziky a kvůli nezvládnutí minulého času bohužel i bohatou řeckou historii. Umím říct, že dávám přednost čaji před kávou a červenému řeckému vínu před bílým (zajímavé, v Čechách je to právě naopak), umím požádat o trochu vody i zeptat se, jestli mohu fotografovat.. Stejně se ale není možné připravit na všechny důležité situace, které potřebujete nutně vyřešit.

Třeba jako nepříjemnost, která se mi stala hned první den pobytu: Na mém opasku u kalhot se na přezce odlomil malý kousek z nenápadné ale důležité kovové součástky, které laicky říkám "štorcčudlík". Bohužel, nemá-li tento kousek výstroje náležitou velikost, přestane opasek zcela fungovat a kalhoty se začnou chovat, jako kdyby byl právě vyhlášen státní smutek. Neschopen rychlé opravy nečekaného a celkem podstatného defektu (mám tu s sebou sice pro jistotu hned troje kalhoty, ale na všechny jen jediný opasek) odšoural jsem se z města do svého přechodného lefkadského bydliště krokem, který mohl nezasvěceným kolemjdoucím připadat jako nepříliš důstojný následek překotného přechodu na středomořskou stravu, zvlášť když jsem se holedbal, že hned první den jsem snědl ve zdejším výborném salátu víc olivového oleje než v Čechách za celý rok.

I když jsem původně počítal s jiným programem, hlavní prioritou se pro mě tedy stala koupě nového opasku. Vůbec jsem netušil, kde se tady opasky kupují, ale ukázalo se, že to ani není zapotřebí: Zašel jsem za jedním známým "prodavačem čehokoli", který sám sice na skladě opasky neměl, ale vyšel ven na ulici a zavolal na několik svých sousedů, z nichž jeden jich ve svém krámku pár na výběr našel. Vzpomněl jsem si na starou komedii s Pierrem Richardem, ve které se snažil odnaučit být nesmělý tím, že si chtěl v obchodě koupit dvoje spodky. Na Lefkadě by rázem o jeho neobyčejném požadavku věděla celá hlavní obchodní ulice, takže půlka města. Ale jinak bych se jen stěží dozvěděl, že opasek se řecky řekne "zóni" s množným číslem "zónes", na což jsem se hned přičinlivě vyptal překvapeného prodavače. Až se mi příště v Řecku rozbije opasek, bude se mi taková specifická znalost jistě hodit.

Další slovo do slovníčku mi přibylo při zpáteční cestě kolem jedné z lefkadských dočasných říček (v létě je vyschlá, ale na jaře po deštích má vody docela dost), kde právě koncertovaly žáby. Vedle stojící muž okomentoval pro svou ženu moje pobíhání s teleobjektivem kolem vodní plochy slovy, která by se dala přeložit jako "Hele, von snad fotí žábu!" Ano, píšu si další - v běžné komunikaci často používané - řecké slovíčko "vátrachos". Myslím, že jde o skokana skřehotavého (Pelophylax ridibundus), ale rád se nechám zkušenějším žábologem poučit, pokud je tomu jinak.

Den jsem měl sháněním opasku trochu vykolejený, tak jsem se rozhodl prozkoumat bezprostřední okolí Vassiliki. Už ze své první návštěvy před 16 lety jsem si zapamatoval jeden typický řecký podraz: Některé cesty tu prostě nikam nevedou. Tedy ony samozřejmě vedou, ale jen k nějakému soukromému pozemku, olivovému háji, políčku, což samozřejmě cestovatale netěší, protože se musí poté, co vynaložil nemalou energii, zase otočit a jít zpátky. No a pochopte - jít zpátky stejnou cestou, to je vždycky velká cestovatelská nepříjemnost zavánějící zpožděním a nudou. Před 16 lety jsem se takto vydal prozkoumat jednu "slepou" odbočku na cestě ke krásné pláži Agiofili, protože jsem nevěřil, že by se ze zdejšího olivového háječku, kde cesta končila, nedalo projít na o něco výše vedoucí oficiální cestu na vrch Síkero (jinak je to skoro dvoukilometrová zacházka). Tehdy jsem zjistil, že to opravdu nejde, žádná propojující zkratka neexistuje, a pokorně jsem se vrátil. Tentokrát jsem se ale tuto cestu vydal prozkoumat znovu, protože jsem se bláhově domníval, že se třeba po letech něco změnilo, majitel pozemku prorazil z olivového sadu na veřejnou cestu nějakou zkratku nebo si ji aspoň lační turisté nějak prošlapali.

Tohle je zmíněná slepá odbočka vedoucí na soukromý pozemek, v pozadí je okraj městečka Vassiliki a úplně vzadu pásmo zdejšího nejvyššího pohoří Stavrota.

Říká se sice, že moudrost přichází s věkem, ale jak dodává trefně Miroslav Horníček, někdy věk přichází sám, což je, zdá se, i můj případ. O 16 let starší a "moudřejší" jsem se totiž tentokrát pevně rozhodl, že když žádná prošlapaná zkratka neexistuje, prostě si ji prošlapu sám. Přece není možné, abych se z toho soukromého olivového plácku, který vypadá úplně stejně jako před lety, jen je o 16 let zarostlejší, na veřejnou cestu nedostal, vždyť to musí být jen pár desítek metrů do prudkého svahu. A jak řekli, tak i udělali!

Zpočátku se dalo jít celkem dobře, jen bylo nutné si odmyslet, co za roztomilý hmyz ve vysoké trávě a v propletených křoviscích žije. Rovněž je třeba říct, že terén je zrádný, kameny vaklavé, občas svévolně padající ze svahu, takže by se hodily nejen pevné boty ale i helma, a sem tam hrozí, že se propadnete do malé rokličky, ale za občasné pomoci rukou se trochu postupovat dalo. Postupně ale přituhovalo, sklon terénu se zvětšoval a křoviska houstla. Byl nejvyšší čas připustit si porážku a vrátit se, jenže... Ještěže nejsem horolezcem, protože si opravdu nejsem jistý, jestli bych se dokázal otočit pár metrů před vytouženým vrcholem jen kvůli něčemu tak nepodstatnému, jako je šance zachránit si vlastní život. Horolezcem ale nejsem a je to škoda, protože horolezecký výcvik by se mi ve skalnatých křoviscích na svahu hory Sikero docela hodil. A stejně tak by se šiknul i nějaký kevlarový obleček proti suchomilnému pichlavému rostlinstvu vybavenému trny všech velikostí. Povedlo se mi vyplašit i vzrostlého jezevce, který jen velmi neochotně oddupal o kus dál. Občas jsem narazil na pár metrů rozeznatelných zbytků jakési pradávné kamenité stezky, kterou možná ještě pradědečkové místních obyvatel používali, ale ta byla zcela rozvrácená a zarostlá bujnou vegetací. Bylo zřejmé, že tudy nikdo neprošel desítky let.

Každý metr stoupání stál opravdu za to, často vyžadoval obzlášť nepříjemná místa obejít místy jen o fous příjemnějšími. Vůbec nejhorších bylo posledních pár metrů. To je ta situace, když jste právě v úzkém přízemním temném tunelu z křoví a vidíte tři metry nad sebou sluncem prozářenou "mýtinku" u kýžené veřejné pěšiny, ale vůbec netušíte, jak a kudy se k ní neprostupnou vegetací dostat. Ty poslední tři metry mi trvaly dobrou půlhodinu, možná proto, že v mé motivaci chyběla za trnitou hradbou pochrupávající spanilá Šípková Růženka a taky jsem bohužel u sebe neměl princův meč. Nakonec jsem se ale z chroští přece jen nějak vysoukal a šťastný jsem stanul na oficiální cestě. Krev ze mě ovšem na mnoha místech crčela jako z akčního hrdiny těsně před happy endem a jedinou výhodou bylo, že mě přestaly štípat mouchy, které ustoupily od energeticky náročné "hlubinné těžby" a přešly na mnohem úspornější povrchové olizování. Já naproti tomu jsem si snad mohl zavýsknout, že jsem měl (jupíííííí!) pravdu a ze slepé odbočky se na oficiální cestu opravdu dostat dá, ale tentokrát musím dodat, že "Vápeníkovu zkratku" rozhodně nemůžu svým případným stejně pitomým následovníkům doporučit, a opravdu to není jen proto, aby můj drásavý "prvovýstup východní stěnou Síkera" zůstal v lefkadské historii osamocen :-).

Večer jsem se aspoň - s neodolatelně peyracovskými sexy jizvami na většině povrchu těla - odměnil dobrým řeckým jídlem se zvukomalebným názvem "Arnáki kleftikó". Teď už vím, že "arnáki" je jehněčí a "kléftis" je zloděj, takže "kleftikó" se skládá z toho, co byl kdysi drobný potulný zlodějíček schopný během dne ukrást a udělat si z toho večer na ohni výživnou dobrotu.

Uznejte, že moje řecká slovní zásoba (na rozdíl od zásoby krevní) utěšeně roste :-).

Arnaki kleftiko, restaurace Řek Zorbas, Vassiliki. Lefkada

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.