Protože stránky o řeckém ostrově Lefkada nečtou zdaleka jen zdejší blogoví štamgasti, ale i lidé, kteří se na Lefkadu opravdu chystají nebo už jsou dokonce právě tam a přemýšlejí nad zajímavými výlety (čímž zároveň srdečně zdravím všechny účastníky našeho aktuálního zájezdu :-)), rozhodl jsem se, že se tentokrát nebudu zaobírat svými vlastními trampotami na ostrově, ale půjde o běžný doporučující článek typu "jeďte tam a tam, dejte se touhle cestou a tohle všechno uvidíte". Samozřejmě, bude to cesta čistě na základě vlastní a velmi čerstvé zkušenosti (výlet jsem uskutečnil právě včera), přece nejsem žádný Karel May, abych vyprávěl své příběhy na dálku od psacího stolu ve vlastním obýváku, že?
Když jedete na Lefkadu, dostane se vám zaručeně dobrých rad, že chcete-li ostrov poznat a něco zajímavého vidět, prostě si musíte půjčit nějaké motorové vozidlo - auto, motorku, čtyřkolku - jinak budete uvázáni pouze na nejbližší okolí místa, kde jste ubytováni. No a já se rozhodl, že připravím doporučení na zajímavý výlet speciálně pro ty, kteří si nemůžou nebo nechtějí nic vypůjčovat; pro následující výlet jsem využil výhradně malé pomoci místních linkových autobusů, takže žádné vlastní vozidlo není zapotřebí, dokonce by pro něj bylo na překážku. I tak si, myslím, přijdou na své milovníci krásné přírody, dalekých výhledů na moře, stranou nezůstane ani historie ostrova, výtvarné umění, slavné celebrity, no a až budete mít toho všeho kochání dost, můžete dole u moře smýt prach kamenité cesty a vykoupat se na pláži, která není zas až tak známá. Tak co vy na to? Vyrazíme?
Tak jo, protáhněme svaly, čeká nás dohromady asi 15 kilometrů pěkně po svých, většina z toho po úzké kamenité pěšině, kde potkáte spíš vyhřívajícího se hada než člověka, a většina bude z kopce a s dalekým výhledem.
Z Vassiliki odjíždí každý pracovní den ráno kolem sedmé autobus do hlavního města Lefkady (jízdní řády se samozřejmě mění podle sezóny, ale já jsem tenhle výlet absolvoval ještě za "zimního jízdního řádu", kdy spojů jezdí minimum, v letních měsících je cestování o dost jednodušší). No a tímhle ranním autobusem (některé mé zážitky z cestování autobusem po ostrově si můžete přečíst např. ve starším článku O hlavním městě Lefkadě a cestování autobusem) se necháte odvézt na křižovatku k vesničce Poros (aktuální jízdné bylo 1.80 EUR), kde vystoupíte a dáte se na dvoukilometrovou procházku po stoupající asfaltce kolem tamního velkého supermarketu a dále stinnými olivovými háji a kolem zahrad až k velkému rozcestí (rovně silnice pokračuje na Poros, doprava se zatáčí dolů na krásnou pláž Mikros Gialos).
V zahradách kolem cesty jsou často k vidění stádečka koz, což je zejména na jaře, když je možné sledovat kůzlata, mnohem lepší než televize. Tohle je třeba podle mne opravdové ztělesnění odpočinku :-).
Kdo má ale rád lefkadské kostelíky, myslím, že by neměl promarnit příležitost udělat si malou zacházku a navštívit pozoruhodný kostelík Analipsi, který sice nemá daleko do spadnutí, ale pořád ještě jsou v něm k vidění asi nejstarší kostelní malby na ostrově, které by podle literatury měly být snad už ze 16. a ze začátku 17. století. (podrobně jsem o tomhle kostele psal ve speciálním článku Kostelík Analipsis u vesnice Poros). Pár desítek metrů za zmíněnou velkou křižovatkou je nenápadná odbočka doleva po polní cestě (směr ukazuje i hnědá informační tabule označující na ostrově zajímavé památky). Ke kostelíku není daleko, řekl bych tak 400 až 500 metrů).
Znám lidi, kteří kýchají tak strašně, že by takové kýchnutí mohlo být pro kostelík Analipsi zničující. Už vchod do kostelíka nebudí velkou důvěru, natožpak široké praskliny v jeho zdech. Ale uvnitř kostela jsou pořád ještě k vidění zajímavé věci, které za riziko vstupu, myslím, stojí.
Moc pěkné malby jsou na ikonostasu a ty nejhezčí, podle mého laického soudu, pak za ním. Že na mě nikde neřeknete, že jsem se tam byl podívat a nástěnné malby si vyfotil, i když úzké průchody byly mému břichu tak akorát?
Myslím, že o něčem takovém, jako je kostelík Analipsi, se zdává profesionálním statikům v jejich nočních můrách. Mimochodem, v okolních olivových hájích jsem tu viděl jedny z nejmohutnějších olivových stromů na ostrově.
Teď už se můžeme vrátit na hlavní cestu a před námi se rozkládá vesnice Poros, na které je dobře vidět, že záměrně vznikla na takovém místě, které nebylo vidět od moře. Důvody jsou pochopitelné: Ostrované měli s lidmi přicházejícími z moře velmi nepříjemné zkušenosti, ať už to byli obyčejní piráti nebo oficiální vojska, což ve středověkých dobách bylo možné snadno zaměnit.
Vesnice leží na úbočí velkého kopce Kástro (má impozantní výšku 533 m nad okolním mořem). Všimněte si toho bílého kostelíku nahoře v levém horním rohu fotky. Právě tam budeme pokračovat. Já vím, je to kousek do prudkého kopce, ale slibuji, že to bude nejvyšší bod naší dnešní trasy.
Tak, ve stinném koutě kostelní zahrádky se můžeme v klidu vydýchat, jen pozor na staré hroby, které jsou kolem kostelíka rozeseté. Rozhodně ale doporučuji projít doprava kolem kostelíka na vyhlídku nad zátokou Rouda s úžasnou oblázkovou pláží Mikros Gialos (Rouda Beach).
Abych vás na vyhlídku trochu namlsal, dávám sem malou širokoúhlou ochutnávku toho, co vše z ní uvidíte: Vlevo je mys Koutoura, který odděluje zátoku Rouda od další zátoky Sivota. Vlevo vzadu pak z oparu vystupuje pobřeží ostrova Ithaka. Úplně vpravo je naopak vyhlášená oblázková pláž, v sezóně na můj vkus trochu "turisticky průmyslovější", ale to nic nemění na jejím přírodním půvabu.
Upoutala mě i zvonička patřící ke kostelu u vyhlídky. Zvonička je totiž zjevně víceúčelová a zdaleka už nejde jen o věci duchovní ale i ryze praktické. A zvuk zvonu se samozřejmě nádherně nese do hlubokého údolí.
Když se vrátíte z vyhlídkové plošiny a od kostelíka budete pokračovat po hlavní kamenité pěšině dál, ještě se vám hned pod hřebenem z přilehlých zahrad naskytne několikrát podobný výhled jako ze zmíněné vyhlídky, obraz se ale začíná postupně stáčet z čistě jižního do jihovýchodního směru.
Ještě jednou z výšky mys Koutoura, za ním zátoka Sivota a z ní vybíhající mys Pounta, v dálce kopce Ithaky a za ní pak Kefalonie. A co by bylo modré moře bez bílého trojúhelníku plachetnice?
Ve vesnici Poros ještě informační tabule slibují, že nahoře narazíte na pozůstatky antického zemědělského dvora s názvem Pyrgi. Dochovaly se zde zbytky kamenné věže ze 4. století př. Kr. a nějaké další ruiny, k nimž se ale slušný turista, kterému je zatěžko překonávat ploty a dobývat se na soukromý pozemek nijak blízko nedostane.
Majitel pozemku asi turisty s kladným vztahem k historii moc v lásce nemá. Nejenže pozůstatky starověkého dvora obehnal plotem, ale vyvrátil nejspíš i oficiální označení památky. Mimochodem, kovová cedule vypadá, jako by na ní někdo trénoval střelbu, tak jsem se překonal a plot jsem nepřelezl. Mně stačí naznačit :-).
Aby ovšem moji čtenáři nebyli ochuzeni o zážitky, přikládám aspoň jeden záběr pořízený z cesty teleobjektivem. Na snímku je největší z antických pozůstatků, ruiny věže skryté mezi stromy.
Kamenitá pěšina začíná postupně klesat po východním strmém úbočí vrchů Agrapidoula a Kastro a začínají se otevírat úžasné výhledy na okolní ostrovy. Na následující fotce je průhledem mezi kvetoucími olivami (alergici, v květnu si na to dejte pozor!) zachycený neobydlený malý ostrov Arkoudi, který leží mezi většími ostrovy Lefkadou, Ithakou a Meganisi.
Když sejdete ještě o něco níž, vstoupí do vašeho zorného pole i soukromý ostrov Atokos, na fotce vlevo. Vpravo je náš již známý ostrov Arkoudi a vzadu Ithaka. Kolem právě projížděl pravidelný trajekt z Lefkady na Ithaku. Dříve tento trajekt jezdíval z přístavu Vassiliki (objevil se i na několika fotkách u mých starších článků), od té doby, co se tento přístav rekonstruuje, jezdí trajekt z Nidri. Mimo sezónu jezdí jen jednou denně a se svým výletem jsem se přesně trefil do jeho jízdního řádu, tak jsem mu mohl jako starému známému aspoň zamávat :-).
V jednom okamžiku se vyhlídková kamenitá pěšina stáčí trochu doleva a mírně do kopce, přičemž když se opět můžete pořádně rozhlédnout, zjistíte, že výhled se najednou úplně změnil. Objevilo se dlouhé ubíhající pásmo (takový ostrovní "ocásek") ostrova Meganisi (ten "Velký ostrov" v jeho názvu má určitě opodstatnění, i když by se spíš zdálo, že jde o ostrov dlouhý), za ním vystupují z oparu ostrovy Kalamos a Kastos.
V pavučinách kolem cest (a pohříchu občas i přes cestu) číhají na něco neopatrného k jídlu četní pavouci. Pokud máte ve zvyku při svých toulkách si nahlas zpívat, až budete pět árii "Úboháá Rusalko bledááááá...", doporučuji nesetrvávat v závěrečném "ááááá" příliš dlouho, abyste nebyli překvapeni a nějaký podobný bonbónek visící přes cestu nechtěně nezakousli k přesnídávce.
Kromě nesčetných forem hmyzu je na jaře kolem cesty k vidění i spousta různobarevných kytiček. Tenhle kvítek je ve skutečnosti úplně maličký, tak jsem si ho makroobjektivem trochu přiblížil, abych měl jako obyčejně aspoň malý květinový dárek pro ty nejvěrnější čtenáře :-).
Je třeba říct, že cesta kamenitou pěšinou zase není úplně zadarmo. Zvlášť ve druhé třetině pěšina občas docela příkře klesá a je nepříjemně vymletá intenzivními zimními dešti. V těch místech se určitě nedá počítat s turistickým tempem 4 km za hodinu a je namístě značná opatrnost: Určitě je dobré mít na kamenitém podkladu pořádné pevné boty, žádné plážové módní sandálky či dokonce žabky; jste-li zvyklí chodit s turistickými holemi, jsou v těch místech určitě k užitku. Ale myslím, že to není nic, co by mělo zkušeného turistu odradit, nádherná krajina a daleké výhledy stojí určitě za to.
Během vyhlídkové cesty si můžete prohlédnout prakticky celé dlouhé západní pobřeží ostrova Meganisi. Na následujícím záběru už se poodkryl i malý ostůvek Thilia, který k Meganisi přiléhá, a vlevo se objevil slavný soukromý ostrov Scorpios dávného miliardáře Aristotela Onassise. Onassis se o okolí svého ostrova dost zasloužil a je u místních lidí dodnes ve velké úctě. Ostrov se stal předmětem dědictví nejprve Onassisovy dcera Christiny, po její smrti pak přešel do majetku vnučky Athiny. V roce 2013 dědička Athina prodala ostrov Scorpios i s vedlejším ostůvkem Sparti (jeho část vidíte na fotce úplně vlevo) ruské rodině Rybolovlevových a o platnost prodeje se od té doby vedou komplikované právní spory i vzrušené debaty mezi místními lidmi.
Odměnou pro ty, co celý dlouhý vyhlídkový sestup z vesnice Poros až k hladině moře absolvovali, může být vykoupání na nenápadné a nepříliš známé ale malebné pláži Kamari. Máte odtud pěkný výhled na poloostrov Geni (ještě součást Lefkady) i na ostrov Scorpios a ti, kdo si na něco podobného potrpí, mohou mít navíc příjemně majetnický pocit, že se koupou ve stejné vodě jako miliardáři odnaproti :-).
Od pláže Kamari už jsou to jen asi 3 kilometry k nejznámější pláži zdejší oblasti, pláži Desimi. Netěšte se na úplně rovnou pohodovou cestu při samém břehu moře, pěšina několikrát stoupá pár desítek metrů nad mořskou hladinu a zase se pokorně vrací, ale poslední část výletu už je klidná a bez záludností (když v to nepočítám několikeré různobarevné výstrahy, že je vstup i vjezd zakázán, ale buďte v klidu - právě se nově betonuje nejrozbitější část cesty; když narazíte na čerstvý měkký beton, nebude problém těch pár metrů obejít. Ono se - mezi námi - stejně není moc kam vrátit).
Vzadu je rozlehlá pláž Desimi na pozadí lefkadských kopečků poloostrova Geni. V porovnání se světoznámými plážemi na západním pobřeží Lefkady (především Porto Katsiki, Egremni a Milos) je to samozřejmě jen chudičký příbuzný, ale i ten dokáže po dlouhém výletu příjemně osvěžit.
Poslední část cesty (asi 1.5 km) vede po normální silniční asfaltce s běžným provozem kolem zátoky Vlicho, která se využívá především jako klidné kotviště jachet. Nad zátokou se klene výrazný horský masiv Skaros, který si určitě zaslouží speciální výlet (o této oblasti jsem psal např. v článku Po starém chodníčku k hoře Skaros)
Původně jsem měl strach, jak najdu správnou autobusovou zastávku pro cestu zpět do Vassiliki, bylo to ale úplně jednoduché: Zastávka je totiž přímo u křižovatky, na kterou jste od pláže Desimi přišli. Budka zastávky je sice v opačném směru, stačí ale počkat naproti a na autobus, přijíždějící ve směru od hlavního města Lefkas a od Nidri, docela obyčejně mávnout. Z řeckých jízdních řádů se nedozvíte, kdy přesně v jednotlivých zastávkách autobus zastavuje, jen to, kdy vyjíždí. V zastávce u zátoky Vlicho se autobus objevil asi 45 minut poté, co vyjel ve 14:00 z hlavního města, počítejte ale s tím, že to může být klidně o 15 minut dřív nebo o 15 minut později, záleží vždy na tom, jak průjezdná je Lefkada a Nidri. Mírně matoucí může být i to, že v podobný čas tudy může projíždět autobus do jiného cílového místa, např. do horské vesnice Agios Ilias, ale myslím, že řidiči musí být zvyklí na to, že si je někdo občas stopne omylem, jako třeba zrovna já včera. Pořád je to o dost lepší, než nechat projet správný autobus, zvlášť když je toho dne poslední.
Cesta zpět stojí stejně jako ranní cesta, takže za celkovou cenu 3.60 EUR jsme si užili krásný výlet, udělali jsme něco pro své zdraví i pro naše oči, nakoukli jsme několikrát do zajímavé historie, poznali jsme místní faunu i flóru, probrali jsme drby o miliardářích a ještě jsme se vykoupali k tyrkysovém Iónském moři. Za tu cenu, milí přátelé, nedostanete v kavárně v přístavu ani pořádný džus. No nekupte to! :-)
Děkuji za váš doprovod na cestě a těším se, že se zase někdy při toulkách ostrovem - osobně nebo aspoň virtuálně - setkáme. Další náměty na výlety i příběhy ze života ostrova viděné okouzlenýma očima natěšeného středoevropského turisty najdete ve zdejší rubrice Črty z Lefkady
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.