Pěkně sladěný koloběh světla

Přesně v den, kdy bylo v Praze snad nejhorší počasí z celého prozatímního jara, celý den pršelo a nejvyšší odpolední teplota se zasekla na osmi stupních, jsem vyrazil podvanácté na svůj zamilovaný řecký ostrov Lefkada, pro který mám v srdci vyčleněnou malou komůrku a na blogu zase specializovanou rubriku Črty z Lefkady, takže s historkami a fotkami odtud se moji blogoví čtenáři už mohli setkat mnohokrát. Jen bylo třeba překonat pár set kilometrů autobusem (přes Alpy do italské Ancony), pak navrch jedno moře trajektem (do Igoumenitsy) a zbytek cesty (asi 150 km) autobusem kolem legendárního mysu Aktion, kde to v roce 31 před Kristem natřel Octavianus svému soku Marcu Antoniovi, až do lefkadského Vassiliki.

Samozřejmě, jako obyčejně jsem si chtěl na moři vyfotit i východ slunce (loni se, myslím, jedna fotka celkem povedla a mohli jste si ji prohlédnout v článku Řecký východ slunce nad Albánií. I tentokrát jsem proto vstával už do končící noci, abych na větrné palubě námořního kolosu zimomřivě ulovil několik podobných záběrů. Tentokrát jsme ale pluli o poznání rychleji než loni, takže loňské místo východu slunce jsme minuli ještě za tmy. Protože se ale na levoboku líné slunce pořád nebylo schopné vyklubat, zašel jsem se podívat i na pravobok, kde nad mihotavými světly náherného ostrova Korfu v té době dominoval svou bledou září Měsíc, kterému jen maličký kousek chyběl do úplňku. Podobný náměsíčníkovi jsem pak - uhranutý tím pozoruhodným divadlem - sledoval zprvu nažloutlou, později oranžovějící a nakonec skoro červenou Lunu při její rozvážné pouti oblohou stále níže nad obzor a nakonec až do vln Středozemního moře.

 

Jenže - jedna věc je pozorovat a druhá vyfotit. Temná scéna totiž vyžaduje při minimální použité cloně dlouhý expoziční čas a navíc i extrémní ISO, takže fotky dělané z ruky prostě nemůžou být dostatečně ostré. Navíc, i kdybyste měli ruku pevnou jako Chuck Norris nebo postavili foťák na stativ, nepomůžete si, protože fotíte z lodi, která se bez ustání kolébá na vlnách a navíc se chvěje působením silných motorů. Berte tedy dnešní dvě "lunární" fotky opravdu jen jako ilustraci.

Řečtí bohové nakonec nenechali Lunu krutě utopit v moři, ale na poslední chvíli jí přichystali záchrannou oblačnou peřinu, do které Měsíc po náročné noční šichtě ochotně hupsnul podobně jako já po víceméně probděné noci v autobusu do připravené postele v lodní kajutě.

Právě v době, kdy Měsíc končil své noční představení, se podle odvěkého přírodního koloběhu začalo hlásit na druhé straně oblohy o slovo nově narozené slunce. A nedá se říct, že by slunce vskočilo do nového dne rovnýma nohama jako správně vychované ranní ptáče. Omezováno v rozletu pásmem albánských pobřežních kopců i oblačností zbylou po předešlých deštích připomínal tentokrát "první řecký východ slunce" spíš zrození vlídného světelného vulkánu.

Co ale nakonec naděláte, když prostě musíte do práce, protože pár dní před tím jste si vybrali veškerý tolerovatelný "homeoffice"? A tak i slunce se nakonec rozhoupalo a jako v hledí dobře seřízené pušky se objevilo přesně v průsmyku vykousnutém v horském hřebeni jako předzvěst krásných slunečných dnů. "Přivezli jste nám slunce! Ještě dnes ráno tu lilo jako z konve," přivítali mne po roce moji lefkadští domácí, kteří mi ještě na poslední chvíli sušili zaplavený balkón s výhledem na jiskřivé Iónské moře. Sice mi to trochu připomnělo slavné "nošení sov do Athén", ale budiž; takové slunce - navíc do míst, kde je podle mě doma víc než kde jinde - vozím opravdu rád. Snad to není nic proti evropským celním předpisům...

Než jsem stihl oběhnout většinu ze svých lefkadských dlouholetých známých a poobjímat se s nimi, byl opět večer. Když jsem před rokem z Lefkady odjížděl, byl právě úplněk, který jsem okouzleně sledoval od stolku na svém balkóně, smířený s tím, že musím zase na chvilku odjet. Ke stejnému stolku na stejném balkóně jsem usedl i dnes a opět mne přivítal úplněk nad přístavem. Jako by rok mezi tím - se vším, co do našeho života přinesl a co nám naopak sebral - vůbec neexistoval a navázali jsme přesně tam, kde jsme loni skončili. Tomu říkám pěkně sladěný koloběh!

Sezóna na Lefkadě teprve začíná. Můj apartmánek s nočním výhledem na úplněk nad přístavem, ale během dne i na malebně boubelaté pásmo pobřežních hor, je zatím jediný obsazený v celé budově, takže mám všechno zdejší vybavení sám pro sebe a nemusím se bát, že můj hlasitý budík nastavený na další východ slunce probudí nedopatřením ještě někoho jiného, kdo by si ještě rád pospal, jako se mi to kdysi stalo kvůli nočnímu focení tzv. krvavého úplňku, kdy se mi nedopatřením povedlo vzburcovat úplně všechny své sousedy a možná ještě i pár neznámých lidí v okolních hotýlcích a pár ryb v nedalekém moři (viz článek Velmi krvavý úplněk).

Tak věřím, že koloběh světla i místního života bude pokračovat podle svých moudrých nepsaných pravidel, která budu moct příští dva týdny poznávat a - když bohové laskavě svolí - občas tu o nich i něco napsat :-).