Deset fotek z výletu do Litvínova (a Mostu)

Tento článek je pokračováním nedávného článku s dost podobným názvem Deset fotek z výletu do Mostu (a Litvínova), ve kterém jsem se zaměřil na mosteckou část naší společné jednodenní výpravy za architekturními a uměleckými zajímavostmi severu Čech. Už na konci předešlého článku jsem avizoval, že jsme po prohlídce Mostu sedli na meziměstskou tramvaj a přes Záluží u Mostu jsme dojeli až na konečnou stanici v Litvínově. Cestou jsme se dost poučili v tom, že zdejší kraj je opravdu rázovitý, a pochopili, proč paní revizorky chodí ve třech. Část cestujících znaly jménem a bylo zřejmé, že jde o notorické černé pasažéry. Někteří z odhalených cestujících se s vyprovozením mimo tramvaj smířili hned, jiní odmlouvali a ti nejdrsnější se prali a plivali. Ale z vozu nakonec vypadli všichni, takže jsme mohli pokračovat. Pak přísné paní revizorky ještě cvičně pohrozily vyhazovem jedné paní z naší skupiny za to, jakým způsobem se za jízdy držela madla. Náš hlavní průvodce, kunsthistorik Jakub Synecký, sice původně chtěl v tramvaji zarecitovat jednu ze svých básní, ale netroufl si, protože jsme si všichni uměli dobře představit, že i recitace básní je v tramvaji Most - Litvínov zapovězena, protože tramvaj je určena slušným lidem a ne nějakým básníkům!

Ze Záluží u Mostu, kterým jsme jen projížděli, žádné fotky nemám, ale kdykoli se tu ocitnu, propadám do trudnomyslnosti. Jako emeritní chemik bych měl místní chemické závody a rafinérie, kvůli kterým kdysi původní obec Záluží zanikla, snášet lépe než člověk neškolený, ale není tomu tak. Je to prostě běs už od pohledu, po čichu to není o moc lepší a velkou důvěru nebudí ani všudypřítomné výstražné nápisy. Jakmile ovšem překonáte Záluží a vjedete do Litvínova situace se o dost zlepší. Zčásti instinktivně (čím dál od Záluží, tím lépe) a zčásti kvůli tomu, co jsme chtěli z Litvínova nejvíc vidět, jsme dojeli tramvají až na konečnou ke kulturnímu centru Citadela.

Před Citadelou stojí sousoší připomínající první stavbu mládeže, která započala v únoru 1947 (tedy již před nastolením komunistické vlády, která pak po celá stalinisticky orientovaná 50. léta stavby mládeže a související budovatelské nadšení mas všemožně podporovala. Památník na tuto akci, kterou byla výstavba bytů v Mostě a Litvínově, sestává z mladého páru ve stavu jakéhosi "budovatelského rauše". Omlouvám se za možná příliš silný výraz, umím pochopit, že právě mladí levicově orientovaní lidé v budovatelském opojení po hrůzách ničivých sil druhé světové války své nadšení nepředstírali (aspoň tedy zpočátku), leč k podobným četným sousoším mám dost vyhraněný vztah. Ti dva starší kolemjdoucí vzadu by možná před takovými šedesáti, pětašedesáti lety mohli tvořit podobný pár sršící energií a nadšením z možnosti přiložit ruku ke společnému dílu. Samozřejmě vím, že ti dva starouškové v pozadí asi nejsou přímými účastníky 1. stavby mládeže; byl rok 1947, skutečným tehdejším mladým budovatelům by dnes muselo být přes 90 let. Přesto jsem je v záběru chtěl oba mít, protože co když jsou to (aspoň symbolicky) právě ti dva na bronzové plastice Stanislava Hanzíka z roku 1982? Čas prostě běží lidem, vzpomínkám a bronzu různě rychle.

 

 

 

Ve vestibulu litvínovské Citadely se nachází úžasná mozaika významného výtvarníka Zdeňka Sýkory. Přežila stavební úpravy kulturního domu, byla už považována za ztracenou, ale ukázalo se, že byla jen překryta sádrokartónem a de facto zazděna. Nakonec ji pro nové tisíciletí objevil jeden z bývalých zaměstnanců, který si dávno odepsanou památku pamatoval. Mozaika ze vzájemně se protínajících trojúhelníků je jednou z několika litvínovských památek na Zdeňka Sýkoru, který již od 60. let byl jedním z prvních výtvarníků, kteří ve svém díle používali počítač.

 

 

 

Ještě jednou kulturní dům Citadela, tentokrát v minimalistickém podání. Když pan Sýkora preferoval trojúhelníky v interiéru, já jsem si jich pár našel na fasádě :-).

 

 

 

Od Citadely se už otevírá průhled na samotný okraj Litvínova, vlastně až za okraj, protože další komplex budov, který patří k tomu architekturně nejzajímavějšímu, co je ve městě k vidění, se nachází (a od začátku tak byl zamýšlen) mimo běžnou zástavbu, doslova v náruči lesů. Jedná se o slavný Kolektivní dům, tzv. koldům, stavbu československé levicové avantgardy (architekti Václav Hilský a Evžen Linhart), jejíž projekt je z roku 1947 (v roce 1947 to prostě v Litvínově žilo!) a stavělo se až do roku 1958. Jedná se o jeden z mála opravdu dokončených projektů vzniklých na základě poněkud utopické vize, že ideální pro moderního člověka je prožívat pokud možno vše kolektivně, takže je možné potlačit individualistické prvky bydlení ve prospěch těch společných; zdejší byty proto měly jen základní vybavení, protože se počítalo s tím, že jíst se bude ve společných jídelnách, prát ve společných prádelnách a i za zábavou a za sportem se bude chodit primárně do nedalekých společných prostor.

 

Z popsaného konceptu mně - bytostnému individualistovi - naskakuje nefalšovaná vyrážka. Proto trpím při jinak tolik oblíbených kolektivně bujarých komediích "s Andělem" v podání Jaroslava Marvana, které jsou projevem stejné filosofie pro změnu v soudobém filmu. Přestože jsem vlastně panelákovým dítětem, tak extrémní variantu kolektivní idyly, jakou bylo plánované soužití v "koldomu" bych věru špatně snášel. Ale ideální pracující té doby se z něčeho takového nefalšovaně radovali a zakládali na nové generace radujících se pracujících, což je vidět i z mozaiky Vladimíra Sychry z roku 1957, které (autor snad promine) uštěpačně přezdívám "Střídavá péče" :-). 

 

 

 

 

Litvínovský koldům je tak obrovitý komplex, že je běžnými fotografickými prostředky velmi obtížné pořídit smysluplný celkový obrázek. Na následující fotce je jen jedna část jednoho ze dvou obytných křídel (jsou to třináctipatrové budovy) a střední sedmipatrový objekt společných prostor (ten už není úplně původní, protože kdysi vyhořel). 

 

 

 

Čím hůř se zpodobňuje celek, tím zajímavější je možné najít nepříliš nápadné detaily. Např v luxferové stěně, která je umístěna ve vestibulu starého křídla s byty č.1 až 170 (celkově má koldům více než 350 bytů různé výměry od garsonek až po mezonety), najdete 12 speciálních skleněných plastik výtvarnice Jaroslavy Brychtové, představující různé profese té doby. Mně se nejvíc líbil harmonikář. Mimochodem, o Jaroslavě Brychtové jsme se tu zmiňovali nedávno ve fotoreportáži z pražského Kongresového centra (někdejšího Paláce kultury) jako o spoluautorce obrovité skleněné plastiky Žena a holubice, která je pevnou součástí foyeru Kongresového sálu.. 

 

 

 

Říkal jsem, že jsem se svým vybavením nebyl schopný udělat fotografii, na kterou by se vešel celý litvínovský koldům a ještě ten obrázek dával jakýstakýs smysl. Inu, vykradl jsem tedy internet a našel jsem (jako dnešní bonusovou jedenáctou fotku) záběr z dostatečného nadhledu (autora neznám, jinak bych ho samozřejmě uvedl). Ano, takhle vypadá celý ten obrovitý progresivní komplex, který se při svém vzniku pyšně domníval, že předběhl dobu, aby za čas zjistil, že doba ho jaksi opomněla následovat.

 

 

 

 

Od majestátního koldomu jsme se opět vrátili na vlastní okraj Litvínova, kde jsme obdivovali zajímavou drobnější zástavbu z několika období. Ucelená rezidenční oblast s názvem Osada (Siedlung), ve které se nachází 222 domů původně pro pracovníky ze Záluží, kde v období 2. světové války fungovala továrna na výrobu pohonných hmot Hermann Göring Werke, byla vystavěna v letech 1940-44 a dodnes je považována v litvínovských podmínkách za velmi kvalitní bydlení. Osada tvořila jednotný celek, do kterého se vstupovalo zajímavými branami, domy jsou občas navzájem promyšleně propojené a čtvrtí se dá v příjemném prostředí bloumat, jak kdo chce dlouho.

 

 

 

I když jsme to tak původně plánovali, nazpět do litvínovského centra už jsme tramvají nejeli, protože to byly pouhé tři zastávky a tramvaj jezdí o víkendu jednou za půl hodiny. Prošli jsme se tedy v pomalu ubývajícím dni pěšky a cestou jsme se ještě pokochali ve Smetanově ulici několika pozoruhodnými bohatě zdobenými domy ve stylu "litvínovské secese" z počátku 20. století.

 

 

 

 

V centru většinou prohlídka Litvínova začíná, my do něj došli až na úplný závěr, kdy jsme si prohlédli - už skoro za tmy - místní zámek, hlavní náměstí a památník zdejší manufaktury na výrobu sukna, kterou zde založil už v roce 1715 hrabě Jan Josef Valdštejn (prostě to tu byl odjaktěživa průmyslový kraj). A taky jsme si samozřejmě trochu povídali o historii zdejšího kostela svatého archanděla Michaela z konce 17. století od známého burgundského architekta Jean-Baptista Matheye, s jehož jménem je spojena řada významných pražských staveb, např. Jízdárna Pražského hradu, Trojský zámek, kostel svatého Františka Serafínského u Karlova mostu nebo Toskánský palác na Hradčanském náměstí. No a před kostelem je další z místních drobných plastik, tentokrát se mi ale zatím nepodařilo dohledat autora; možná v našich debatách o jednotlivých místech jeho jméno padlo, ale já si ho nepoznamenal.

 

No vida, to jsem si ani nepomyslel, když jsem ráno nasedal do autobusu, že nakonec materiál z toho dne napomůže vzniku dvou blogových článků a z pořízené stovky fotek jich ve fotoreportáži uplatním celých 20 (byť celkem spokojený jsem tak max. se dvěma). Jsem rád, že jsme se společně mohli porozhlédnout aspoň po pár místech Mostu a Litvínova, které se mi povedlo zachytit na obrázcích. Děkuji svým milým průvodcům i těm, kteří mě na toulkách těmito dvou městy doprovázeli, přičiněním všech to byl výlet příjemný, pohodový a informačně hodnotný, jak už to v takové milé společnosti bývá. 

A jak jsme jako školáci psávali na závěr referátů o školních výletech, koncertech, filmových představeních, atp.: Výlet se nám moc líbil a už se těšíme na další! :-)