čtvrtek 21. března 2024

Andrea Sedláčková: Toyen - první dáma surrealismu

Ti, kdo sem ke mně na blog chodí už nějaký ten pátek, dobře vědí, že pro malířku Marii Čermínovou, známou pod jménem Toyen, mám slabost, která trvá už desítky let. Každý pohled na její fantaskní surrealistické obrazy je pro mě vždy výletem do nádherných tajemných světů a zprostředkovaně i do duše jejich pozoruhodné autorky. Na blogu jsem o obrazech Toyen psal již dvakrát: Poprvé to bylo v roce 2016, kdy jsem se byl podívat v Muzeu Kampa na výstavě Toyen - Vidím, neboť je noc, bohužel tento článek jsem nedoprovodil fotografiemi. Tento nedostatek jsem si dostatečně vykompenzoval v roce 2021, kdy jsem publikoval, myslím, celkem poctivě udělaný článek Toyen - Snící rebelka, s více než dvacítkou zaznamenaných obrazů - tentokrát z velké výstavy v pražské Valdštejnské jízdárně. Ale ani ta výstava nebyla úplně bez vady, protože v neblahé covidové době museli návštěvníci splňovat spoustu podmínek pro vstup do expozice a jejich pobyt v prostorách výstavy byl přísně limitovaný; za normálních podmínek bych mezi fascinujícími obrazy Toyen strávil minimálně trojnásobný čas.  

Když jsem těsně před Vánoci uviděl v knihkupectví novou biografii Toyen, sepsanou filmovou režisérkou Andreou Sedláčkovou, bylo mi jasné, že knihu použiju jako vánoční dárek s postranním úmyslem vlísat se do přízně obdarovaného, aby mi knížku taky nechal přečíst. K tomu ovšem nebylo nutné přistoupit, protože pod stejným stromečkem se nakonec sešly knihy dvě, z nichž jedna byla pro mne. Od Vánoc jsem pak s touto knížkou strávil nemálo večerů a četbu jsem si dávkoval, protože je opravdu nabitá informacemi, je ale třeba říct, že informace jsou v textu podávané velmi vstřícně a lidsky, tedy způsobem, který je v přímém protikladu k některým echtkunsthistorickým exkurzům, hlásajícím především vzdělanost a rozhled daného autora. Není divu, že se tato kniha loni stala Knihou roku v tradiční anketě Lidových novin.
 


"Dítě bez rodiny. Žena bez milostného vztahu. Tajemná bytost. Chudobná umělkyně.

Čtyři mýty, čtyři klišé, které autorka z velké části sama vytvořila.

Všechny lze vyvrátit, jen se člověk musí obrnit velkou mírou trpělivosti a pátrat."  

A Andrea Sedláčková opravdu pátrala. Pátrala v osobních i policejních archivech, v dávno nikým nečtené korespondenci, v bankovních výpisech, byla v kontaktu s mnoha potomky "čítankových klasiků", kteří měli k Toyen blízko, mluvila s posledními žijícími svědky, kteří skromnou starou paní, hovořící i po mnoha letech nepříliš dobrou francouzštinou, znali osobně. A postupně - jeden za druhým - základní mýty vyvrátila, aby objevila jinou než mýtickou bytost: Hrdou a samostatnou ženu, která se snad styděla veřejně projevovat city/slabost, která dovedla doslova uhranout řadu neobyčejných mužů, která si dokázala - bylo-li to nezbytné - vydělat peníze, žena, která - byť z ní brzy a nejspíš za složité situace odešla (a všechno nasvědčuje nějakému silnému traumatizujícímu zážitku) - nadále se svou rodinou udržovala vztahy, i když ji postupně vyměnila za "rodinu surrealistické obce", zpočátku v Praze, po vystěhování pak i v Paříži. Autorka biografie odhalila a prokázala např. dosud zcela neznámý vztah mladé "Manky" se studentem Akademie výtvarných umění Janem Slavíčkem, se kterým procestovala velký kus Evropy a v Dalmácii se pak paradoxně setkala s jedním ze svých osudových mužů, Jindřichem Štyrským.

"Manka v Dalmácii namalovala obraz Bárky v Dubrovníku. Tři loďky odpočívají v přístavu, jejich stažené plachty se podobají rozepjatým křídlům ptáků. ---- Autorka dílo nikdy neprodala. Zůstalo v její soukromé sbírce spolu s další čtyřicítkou obrazů, které byly obchodovány na veřejné aukci malířčiny pozůstalosti v červnu 1982, dva roky po její smrti."  

Zatímco jinak se bývalá Manka, teď už Toyen (autorka biografie nabízí hned několik verzí vzniku uměleckého jména), moc často nefotografuje, se svými přáteli surrealisty je prakticky na každém skupinovém snímku. Tím spíš, když francouzští "otcové zakladatelé" dorazili na návštěvu do Československa. Fotky z Prahy, Karlových Varů i Mariánských Lázní, André Breton a jeho žena Jacqueline, Paul Eluard, Jindřich Štyrský, Karel Teige, Vítězslav Nezval, Vincenc Makovský a další. A tajemnému kouzlu české malířky tentokrát podlehl básník Paul Éluard...

"Ještě naposled políbí Éluard Toyen na nástupišti a francouzští surrealisté nastupují do vagonu. Teige se rozběhne za rozjíždějícím vlakem  a mává. Bretona to dojme skoro až k slzám a po příjezdu do Francie napíše Nezvalovi: "Nic nám není tak drahé jako Praha, jako Toyen, jako Teige, jako Štyrský, jako Vy. A podepíše se zeleným inkoustem (zelená - symbolická barva surrealistů, pozn. PVa). Nezval věnoval Bretonovi zelenou vodní dýmku a koupil si zelený baret. Štyrský píše na zeleně tónovaném papíře a zelenou tuší. Manka šla údajně nejdál a nabarvila si na zeleno chloupky u intimních částí svého těla. 

Není známo, zda se Éluard dočkal, aby "spolu těžili z rozkoší přátelství až do dna", ale každopádně dosáhl toho, že mu Toyen věnovala obraz. Do Paříže si odvezl Hlas lesa II, jehož protagonistka - sova s tváří připomínající vagínu - Éluarda pravděpodobně inspirovala k básni otištěné o dva roky později ve sbírce milostné poezie Plodné oči:

Slyším jistě hlas
Tak tedy přijde bdít tvůj důvěrný pták
Nad tisíci zavřenýma očima
Můj pták je sova
S uhlazeností bohyně
Bezvadná vražednice barev
Sova s přesným pohledem
V kypré hlíně svého peří...
 
Hlas lesa II dnes visí na pařížském předměstí Saint Denis v Muzeu umění a historie Paula Éluarda."
 


 

Autorka využívá bohaté znalosti kontextu, každou kapitolu knihy a související časové období ilustruje příběhem některé z významných maleb: Kudy které dílo cestovalo, do jakých rukou se dostalo, kam nakonec po často bohatých peripetiích doputovalo... Není, myslím, s podivem, že právě Čechofrancouzka Andrea Sedláčková objevila spoustu dosud neznámých informací z francouzského emigrantského období Čechofrancouzky Toyen. I ve Francii malířka ostatně často pábí, popírá doložitelné kontakty s Československem, naopak před návštěvami se často nechává zapírat, nebere telefon. Pro mě zcela neznámý byl i záměr Toyen odjet s dalším z mužů jejího života Jindřichem Heislerem do Brazílie. Jenže situace se promění, Jindřich si najde jinou dámu svého srdce z řad českých emigrantek a jeden čas dokonce všichni tři žijí pospolu. Úplná telenovela!

"A právě tam (do vesnice Saint-Cirq-Lapopie, pozn.PVa) se Breton, unavený hádkami v květnu 1951 uchýlil. Začal dům přestavovat a v létě za ním přijíždí Toyen doprovázená Jindrou a Drahomírou. Asi došlo k dalšímu usmíření. Z pobytu zůstalo několik fotografií, na jedné má Jindra na hlavě z novin složenou čepici malíře pokojů, triko umazané od barvy, šťastný úsměv a cigaretu v ruce. Na jiném snímku skládá před vchodem do Bretonova domu mozaiku jin a jang z říčních kamínků. Mozaika je tam dodnes, ale většina návštěvníků Bretonova domu, dnes muzea, která po mozaice nevšímavě projde, netuší, kdo je jejím autorem.

Nedlouho po návratu přicházejí strašné zprávy z Prahy. Ve chvíli, kdy byl Karel Teige zatýkán tajnou policií, prý sáhl po jedu a zemřel na chodníku před domem, Jeho partnerka Josefa Nevařilová skočila z okna a skonala vedle něj. Druhý den spáchala sebevraždu jeho milenka Eva Ebertová. Teige, další z nejbližších přátel Toyen, je mrtvý. Teige, který ji přijímal do Devětsilu, stál u zrodu surrealistické skupiny, během války u sebe ukrýval Heislera." 

Dost podrobně je pojednáno dosud asi nejméně známé období - poslední malířčiny roky. Dozvídáme se třeba celkem překvapivé informace o pohybech na bankovním účtu staré paní:

V roce 1971 přichází na její účet jen tisíc franků, ale za celý rok z něj ani jednou nic nevybere, stejně jako v následujících dvou letech, takže žije asi z peněz, které si schovává "pod matrací". Naopak následující dva roky na účet vloží skoro čtyřicet tisíc franků. Zvláštní pohyby se začínají dít od roku 1974, kdy Toyen vypisuje šeky v celkové hodnotě třináct tisíc franků, v roce 1975 dokonce třicet tisíc franků, to představovalo tehdejší lepší průměrný celoroční příjem. Komu ty peníze šetrná Toyen dávala? Její konto se téměř vyprázdnilo, ale další dvě léta na něj Toyen znovu uložila třicet tři tisíc franků, které v roce 1979 někdo znovu téměř kompletně vysál.

"Mám jeden velký kufr a ten těžkne cestami, které jsem nepodnikla," píše Toyen v anketě pro surrealistickou revue Objets d´identité svou okamžitou asociaci na slovo "kufr". Surrealismus byl až do konce života jejím domovem, možná více než Praha či Paříž, ve kterých žila vždy ve velice skromných až strohých podmínkách, na rozdíl od bohaté říše opulentních surreálných představ a snů, které zobrazovala na svých plátnech.

Opravdová první dáma surrealismu.
 
Poznámka: Úryvky z knihy jsou psány kurzívou.
 

P.S.: Na mé letní fotografické výstavě v chotěšovském klášteře (vernisáž bude v pátek 19. července v 17:00) bude vystavena i fotka Rozpouštění oranžového času, kterou jsem kdysi udělal právě jako svou malou osobní poctu Toyen, takže tak bude na výstavě představena. Fotka má rozměr 70x60cm a už je připravená, momentálně stojí opřená u zdi mého dobřichovického obýváku :-).


 

 


 

19 komentářů:

  1. Lezarts
    Barvitý úděl umělkyně, stejně jako její paleta barev. Zase jsem si se zájmem přečetla Váš příspěvek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ta aukce v roce 1982 z pozůstalosti musela být tedy věc! Mít tak možnost si ta plátna pěkně zblízka prohlédnout a o nějaké menší zabojovat :-).

      Vymazat
  2. Já myslel, že platí ta verze, že jméno TOYEN vymyslel Seifert, a ona ja to, jak vidím, stále trochu záhada...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Těch variant autorka uvádí asi pět a nikdo už se asi nedozví, jak to bylo ve skutečnosti.

      Vymazat
  3. Petře, příspěvek mě zaujal a to natolik, že se po knížce poohlédnu.
    Mám surrealistické malíře v oblibě, zejména Františka Muziku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je hezké! František Muzika byl stejně jako Toyen členem Devětsilu a Toyen je dokonce na jedné jeho grafice.

      Vymazat
  4. O Toyen jsem hodně slyšela, ale nikdy jsem se o ní nijak zvlášť nezajímala. Jediný článek, který jsem si o ní kdy přečetla, byl dnes ten tvůj. Díky ti za něj!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rádo se stalo! Pozoruhodná umělkyně, po které zůstalo na světě asi 300 nádherných obrazů, byť některé z nich už nejspíš neexistují.

      Vymazat
  5. O knize jsem se už také dočetl a zatím ji ještě nekoupil, protože víc než soukromé informace mě vždy zajímá dílo. A to je skvělé. Jsem velmi rád, že výstavu, která mně v Praze unikla (než jsem se rozhoupal, lístky až do konce byly vyprodány), jsem čirou náhodou viděl předloni v Paříži, kam doputovala, a kde nebyla žádná omezení na čas, navíc lidí tam bylo poměrně málo a nebylo nutné se u obrazů tísnit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tahle kniha - byť je velmi rozsáhlá - není primárně zaměřena na reprodukci obrazů, čemuž odpovídá i nižší kvalita papíru (prostě není to křída). Na druhou stranu existují i skvělé obrazové publikace; jednu jsem míval doma a myslím, že zůstala v mém bývalém rokycanském bydlišti :-).

      Vymazat
  6. Já mám surrealismus rád a Toyen obzvláště.
    Jakož i Štýrského a Heislera. Milovníkům surrealismu odporučuji knihu "Z Kasemat spánku".

    OdpovědětVymazat
  7. Petře, taky jsem si ráda přečetla příspěvek. Já Toyen naopak ráda nemám, ale ty jsi mi jí v příspěvku polidštil. Myslím, že teď i k jejím dílům budu přistupovat jinak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však je normální, že každému se líbí něco jiného. Toyen byla velmi svérázná, ale čím víc se o ní ví, tím víc se zdá, že byla "normálnější", než se snažila vypadat :-).

      Vymazat
  8. O malířce Toyen jsem se ale hluboce nezajímala o její dílo. Ani pořádně nevím, co všechno namalovala. Vždycky vlastně pro mě byla jenom jméno.
    To, že zelená se barva surrealistů jsem nevěděla. Tato informace mě vlastně zaujala. Proč to vlastně byla zrovna zelená a ne třeba fialová?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro mě to s tou zelenou bylo taky celkem překvapení a po důvodech jsem zatím nepátral. Lidé toužící po sounáležitosti občas vyvolávají ten pocit s pomocí sdílených symbolů :-).

      Vymazat
  9. Po přečtení takové publikace musí osobnost, o které se píše, vystupovat ze stránek bezmála plasticky. Muselo to být vpravdě fascinující čtení a vůbec se nedivím, že někdo usoudil, že je to pro tebe ideální dárek :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Muselo to být v řadě ohledů doslova detektivní pátrání. Mě zaujala např. jedna drobnost - jak vytrvale Toyen každou ze sice občasných ale přece jen relativně četných návštěv z Československa přesvědčovala, že je to teprve její třetí/čtvrté setkání s někým z bývalého domova za dlouhých 20 let :-).

      Vymazat
  10. Jak tvůj článek, tak komentáře mi přinesly více světla do výrazu Toyen, o té jsem, pochopitelně, vícekrát slyšela, ale nevěděla prakticky nic, z malířů mám ráda K.Chabu.
    Jsem prostě babka, která ví o něčem hodně a o něčem nic moc.
    U tebe na blogu se vyplatí zastavit. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.