Výstava Toyen v Muzeu Kampa

Je mým ne zrovna dobrým zvykem chodit na zajímavé dlouhodobé výstavy úplně na poslední chvíli. Přestože taková výstava trvá několik měsíců či třeba půl roku a já jsem od začátku pevně rozhodnutý ji navštívit, vždy si říkám, že je dost času, tak dlouho, až už skoro žádný čas nezbývá. Stejným způsobem jsem si celý podzim říkal, že určitě zajdu na výstavu své oblíbené malířky Toyen, až jsem ke svému úděsu zjistil, že jsou Vánoce, pak silvestr a výstava končí už v neděli 3. ledna. No uznejte - takový podraz!

Přestože na mne pravidelně začátkem ledna padá splín a já tyto dny většinou trávím zalezlý v teple domácího brlohu čtením knížek, které jsem částečně dostal a částečně si sám nadělil k Vánocům, tentokrát jsem se tedy v sobotu 2. ledna odhodlal zákoutí s vánočním stromečkem opustit a vypravit se do Prahy na Kampu, kde v Muzeu Kampa právě měla pomalu končit výstava s názvem Toyen - Vidím, neboť je noc.

 

Tato výstava je věnována i jako dárek zakladatelce muzea a mecenášce Medě Mládkové k jejím úctyhodným 96. narozeninám. Paní Meda a Toyen (vlastním jménem Marie Čermínová) se totiž osobně znaly z Paříže, kde v 50. letech obě žily a Meda Mládková vydala v roce 1953 malířčinu první monografii. Toyen Medě Mládkové darovala i několik svých děl, která jsou podle informačních materiálů muzea součástí probíhající výstavy. Vyrazil jsem tedy bez zavazadla (dokonce i bez počítače, to už je u mne co říct), jen s kapesním poznámkovým bločkem, tužkou a mobilem, ze kterého jsem ve vlaku zjistil, že výstava byla právě prodloužena do 16.února. Nu což, už jsem na cestě a vracet se nebudu, i když se dalo počítat s tím, že opozdilců mého typu odhodlaných právě dnes výstavu na poslední chvíli navštívit bude dost. Bylo.

Asi 20 minut jsem čekal ve frontě na vstupenky a pak asi dalších 40 minut v druhé frontě na schodišti muzea, než se mi schůdek po schůdku podařilo vystoupat do druhého patra a pořadatelé mne vpustili do přítmí čtyř výstavních místností. Počet návštěvníků, kteří mohou zároveň pobývat ve výstavním prostoru je totiž omezen, ale návštěvníci se odbavují, jak kdo přijde, myslím, že žádné časové rezervace se neuplatňují, aspoň jsem to nezaregistroval. Výhodou ale pak je, že se návštěvníci před obrazy nijak netlačí, mohou si vystavená díla prohlédnout v tempu, které jim vyhovuje, mohou se vracet a můžou si i dělat poznámky, což jsem notně využíval. Vzpomněl jsem si na svou účast na výstavě obrazů Vincenta van Gogha ve vídeňské Albertině, kde se člověk na začátku vtěsnal do zcela zaplněného prostoru, dav ho doslova pronesl všemi sály a na konci trochu pomačkaného vyplivl u východu.

Nechci srovnávat Toyen a van Gogha - ani z pohledu kvality ani z pohledu světové proslulosti. Musím ale říct, že nádherné obrazy Toyen se mi prostě odedávna líbí kvůli jejich nápaditosti, originalitě, vnitřnímu napětí a tajuplnosti. Toyen byla významou představitelkou nejen českého, ale doslova světového surrealismu, ostatně bez její účasti se neobešla žádná mezinárodní výstava surrealismu od třicátých až po šedesátá léta. Byl jsem se podívat v roce 2000 na tehdejší obsáhlou výstavu Toyen v domě U kamenného zvonu a samozřejmě rozsahem limitovaná výstava v Muzeu Kampa se s ní srovnávat nedá. Přesto ale obsahuje řadu nádherných maleb, které jsem si jako divák náležitě vychutnal. Z těch, co mne nadchly nejvíc, jich uvedu aspoň pár:

Obraz Spící (1937) se stal již dříve skoro symbolem výtvarného díla Toyen, je to asi její obecně nejznámější obraz a má - aspoň pro mne - neskutečnou sílu. Dutý plášť představující zády otočenou dívku se síťkou na motýly v ploše připomínající poušť je doslova uhrančivý výjev, který se trochu zdráhám přefocovat z knihy nebo informační brožurky, protože originál je s reprodukcí absolutně neporovnatelný; je to jako byste porovnávali kvalitu filmu určeného pro panoramatická kina s jeho přehráním na obrazovce prťavého levného mobilu.To se prostě musí vidět! Mimochodem - od posledního vystavení díla v Praze v roce 2000 obraz změnil majitele a vrátil se z Essexu zpět do České republiky - je to doposud jeden z nejdražších obrazů dražených v Čechách a nový majitel za něj zaplatil s aukční přirážkou víc než 23 mil. Kč.

Pozn.: Obrázek je přebrán z informačního materiálu k výstavě, obraz Spící, který je zde využitý, má ale pochopitelně v originálu jiné rozměry, a tedy zcela jinou kompozici. Berte to jen jako legální ochutnávku:

Výstava v Muzeu Kampa se ale zaměřuje především na pozdní díla malířky, z období, kdy už žila ve Francii, tedy na 50. a 60. léta 20. století.

Moc krásné jsou obrazy Bezesná noc a Čekání na den (oba z roku 1954), které visí vedle sebe a ukazují, jak zásadní roli hrála noc a sen v tvorbě Toyen (což se ostatně projevilo i v názvu celé výstavy). Zvlášť druhý obraz - snový strom prostupující zvláštní skládanou světelnou branou mě upoutal. K této dvojici bych možná ještě přiřadil obraz V dálce jsou slyšet všechny kroky (1955), který jsem na rozdíl od mnoha jiných zde zmiňovaných obrazů nenašel v knize Toyen od Karla Srpa, která vyšla v roce 2000 k příležitosti již výše zmíněné velké výstavy. Je tedy zřejmé, že tento obraz před patnácti lety vystaven nebyl. Mne zaujal především tím, že v perpektivě ubíhající složená brána mi velmi připomínala japonské brány torii, které jsem měl možnost vidět (byť v trochu jiné barevě) poblíž Kyota ve svatyni Fushimi Inari.

Našený jsem byl i z obrazu Půlnoc erbovní hodina (1961), který mi připomíná noční divadelní představení na prazvláštním jevišti, kde různě konkrétní zvířata jakoby hlídala podivný růžovočervený tvar - snad tančící postavy, tvarované cáry mlhy nebo narůžovělé bludičky nad bažinami, kdoví. Ve snu je vše možné a vše povoleno. A divák neví, má-li mu být výjev libý nebo se ho má spíš děsit, jde-li o prchavou touhu nebo spíš o "zvíře v nás". Ze stejného období je i obraz Okraj dospívání (1961) - opět dílo, které jsem viděl poprvé - který má zdánlivě velmi něžné skoro panenské vyznění, které je ovšem při jednom okraji rozbité znepokojivým, skoro děsivým vpádem prazvláštně formovaného světla nebo osvětleného předmětu.

V poslední místnosti je vystaveno pět obrazů z kolekce Sedm mečů bez pochvy (1957) (v některých zdrojích se uvádí název Sedm mečů vytažených z pochvy). Na obrazech podlouhlých formátů (velikost 150x50 cm) jako kdyby defilovaly náznaky ženských těl zpodobněných částmi jejich oblečení, často jen naznačenými světlem. Mně se nejvíc líbil obraz s podtitulem Návštěvnice závrať.

Nejpozdnějším vystaveným dílem je obraz Když zmlknou zákony (1969), na kterém kůže levharta (s ženskými ňadry) jako symbol ženy svádí mužskou postavu přecházející do podoby barevného ptáka s divadelní makou ve tvaru měsíce. Jen se nechat unést, naladit na tu správnou notu a výkladů, které vás napadnou, můžou být stovky. Závěrečné období tvorby Toyen zastupují ještě obrazy Zatmění (1968) a velmi dynamická a svými šik křivkami i půvabná Zástěna (1966).

Jak je možná cítit z mého textu, já jsem si každopádně užil a vynaloženého vstupného (plné vstupné 120 Kč, snížené 60 Kč, v ceně je ještě prohlídka místností v 1.patře, kde jsou k vidění díla F. Kupky a O. Guttfreunda, ale já měl zážitek už tak dost silný, tak jsem v prohlídce nepokračoval) ani v nejmenším nelituji. Kdopak ví, kdy budou tyhle obrazy zase k vidění! Můj novoroční výlet stál opravdu za to a do značné míry rozptýlil mé tradiční těsněponovoroční chmury. Pokud byste ještě chtěli nakouknout do nadreálného světa snů, barev a tvarů, máte šanci až do půlky února.

P.S.: Malé upozornění, které Muzeum Kampa uvádí na svém webu: Na rozdíl od jiných výstav v prostorách muzea není z bezpečnostních důvodů možné výstavu Toyen navšívit s kočárkem. Malí milovníčci krásných snových barevných obrázků si tedy budou muset ze svých pohodlných vozítek vystoupit a projít si výstavu pěkně po svých, nebo se svými rodiči (a atmosférou) prostě nechat unést :-).