Osnova života

Když je člověk na začátku své životní pouti, někdy se zdá, jako by měl pro svůj život vytvořenou pevnou osnovu: Rodiče ho vedou a představují mu svět, vyrůstá v nějakém prostředí, které ho formuje a z něhož přebírá vzorce chování, i ve školách mu chtějí vštípit nějaká pravidla. Jako kdyby na začátku dráhy osnova připomínala pevné linky, do kterých stačí vepsat hlavičky not a orchestr podle nich jako na povel zaduní majestátní více či méně harmonickou melodií.

Ale postupně jako by se původní jasné rovné řádky psané pevnou rukou a rovnoměrnou barvou začaly odchylovat od zamýšlené dráhy jako svéhlavá družice, mění směr, jako by se snažily setřást nechtěné následovníky, roztřásají se nedočkavostí nad tím, co si přejeme, aby přišlo. Některé linie se vzájemně protínají a kříží, jiné zahoří a převtělí se do stopy po imaginárním blesku a některé se dokonce rozplynou v prostoru, jako kdyby nikdy neexistovaly, a vůbec nepokračují. Pro každou z linek představuje kýžené "vpřed" docela jiný směr. Jsme schopni rozhodnout, který vede opravdu dopředu? A jsme schopni rozhodnout to včas?

Jsou naše vlastní dráhy přímé anebo se tak jen tváří a ve skutečnosti jsou heisenbergovsky neurčité? Je náš pohyb chaotický, přičemž dopředu nás nese jen neodbytný proud času? Nebo - kdybychom měli možnost dostatečného nadhledu - spatříme místo chaosu smysluplný tvar?

A jsem nezřízeným optimistou, když právě na takový tvar už pěkných pár let věřím?

Osnova života (2015) - Odraz pobřežních stromů na hladině Berounky

Pozn.: Kdybych byl zvyklý svá výročí slavit (což u těch opravdu speciálních výročí jsem, jak se můžete přesvědčit např. vždy těsně před Štědrým dnem při mých volitelných narozeninách :-)), mohl bych včera v noci oslavit sedmé narozeniny tohoto blogu. Blogu, který sám tvořím jen v omezené míře, protože se zčásti, zdá se, utváří sám; tím, pro koho je především určen. Snad mu to v chaosu vlnek vzdouvaných větrem na hladině pomyslné blogové řeky, dává aspoň zdání smyslu a před neškolenými zraky dovedně utajený řád.

Děkuji všem, že si sem chodíte číst. Ti nejvytrvalejší z vás už plných sedm let. Smekám tedy z hlavy pomyslný klobouk, protože to je už pěkný kousek života. Života, jehož trajektorie má, doufám, z nadhledu neokázale košatý a při troše dobré vůle pozorovatele i celkem libě vyhlížející tvar :-).