V posledních dvou letech jsem vždy začínal svůj nový blogový rok malou a nesourodou bilancí roku právě uplynulého, takže pro letošek si to už dovolím považovat za tradici. Ono není na škodu na chvilku zařadit zpětný chod a proletět se krátce nad tím, co vše se odehrálo a co z toho se ukázalo být v něčem důležité. Jako obyčejně se zařídím čistě podle svého úhlu pohledu: V tomto článku se tedy nebudu zaobírat ani politickou situací, ani děním ve společnosti, odstíním dokonce i vše, co se týká uprchlické krize a jiných témat hýbajících společností a médii. A ani dnes, jak už je na tomto blogu dobrým zvykem, se nebudu zabývat svou prací, protože témat už je tady na výběr i bez toho dost.
Letos se mi splnilo jedno veliké přání z posledních let, přání, kvůli kterému mi stálo za to - i jako emeritnímu racionálnímu přírodovědci - zapřáhnout jakoukoli nadpřirozenou sílu, která nebyla dostatečně ostražitá a nezdrhla mi včas z dohledu, ať už to byly síly z domácí křesťanské zahrádky nebo mocní duchové z vrcholku Fujisan. Tohle splněné přání mi přineslo neobyčejné porce radosti, která není jen krátkodechá a přechodná, ale trvá a zatím to vypadá, že - jako v pohádce - čím více se jí lidem (včetně mne) rozdá, tím více jí v ranečku ještě zbývá. Tohle splněné přání asi nejzásadnějším způsobem ovlivnilo můj minulý rok, přestože ani to možná není úplně racionální, ale přece svoje báječně splněná přání nebudu kádrovat podle původu a podle toho, jak mi (pří)sluší, že?
I jako zarytému netenistovi se mi podařilo přivodit si hned dva chronické tenisové lokty (ještěže je počet loktů většinou omezen počtem rukou, jinak by jistě u dvou nezůstalo!). Přestože jsme se jim pokoušel jejich úmysly rozmluvit fyzioterapeutickými prostředky, jsou zabejčilé, což jako tvrdohlavec dokážu pochopit. Tedy jsem si řekl, že k mému věku už sem tam nějaký ten tělesný neduh patří, tak bude lepší si hýčkat tento nepříliš destruktivní a on mne pak bude bránit před těmi destruktivnějšími, aby se s nimi o mne nemusel dělit :-).
V právě uplynulém roce jsem sice neuspořádal žádnou fotografickou výstavu, ale jednu jsem si aspoň stihnul domluvit. Nebude nijak rozsáhlá (18 fotek), měla by začít někdy na konci února (konkrétní termín se bude ještě upřesnovat) a když se přijdete podívat, budete si k ní moct dát i něco dobrého k snědku či k pití, protože tentokrát nebude ani na zámku ani ve speciálních galerijních prostorách, ale přímo v restauraci :-).
Podnikl jsem ten nejbáječnější výlet za houbami, jaký jsem kdy zažil. A to jsem prosím nenašel ani prašivku!
Letos jsem poprvé na přání zákazníka a s určitými obavami, že něco takového nemůže vůbec vyjít, udělal několik fotografických zvětšenin nebývalého rozměru 1x1.5 metru. Kruciš, to byla fuška! :-) Ale musím říct, že výsledek za to docela stál a mile mě překvapil.
Poslední "pekelné" léto naopak nestálo všeobecně za nic. Nejen že bylo děsné a dlouhodobé horko a sucho, takže nešlo pořádně nic dělat a s bublajícím mozkem ani o ničem efektivně přemýšlet, ale navíc - jak říkával pan Sovák - bylo to asi "jako když koukáte z okna a nikdo nejde". A to nesnesitelné vedro bylo v porovnání se "zbytečným koukáním z okna" ještě docela snesitelné.
Fotka na mém stole se usmívá ještě mnohem krásněji než kdykoli dřív.
Jediné slušné letní dny roku jsem zažil v říjnu na Lefkadě. Iónští bohové zatřásli krásnou řeckou zemí až na výročí české sametové revoluce, takže jsme se tentokrát se silným zemětřesením o pár týdnů minuli. Nemůžu říct, že bych to považoval zrovna za příkoří.
Na rozdíl od české vlády se mi i v loňském roce povedlo hospodařit s mírně přebytkovým rozpočtem, a to prosím i bez zavedení elektronické evidence tržeb! :-)
Všechno, co se mi podařilo získat tím, že někteří lidé chtěli mít doma nebo ve firmě originály mých fotek, jsem investoval do fotovýbavy. Od letoška mám i díky tomu poprvé možnost fotit soustavně "full framovou" zrcadlovkou.
Zjistil jsem, že jsem za určitých okolností schopný usmát se i na lidi, které nemám nejmenší důvod mít rád - například na člověka, který hrál před lety na Národní třídě mrtvého studenta.
Naopak, jak jsem si ověřil, neumím se přetvařovat, že lidi, které mám moc rád, mám rád míň, než ve skutečnosti mám.
Nevím, čím to je, ale pokaždé, když už si myslím, že ten nový rok se tomu starému nemůže - vším pozitivním, co dokáže přichystat - ani přiblížit, nějak ho to vyhecuje nebo co, a on nakonec svého předchůdce ještě předčí, i když to původně vypadá, že to prostě už nejde. Takže si to - povětšinou upřímně, ale malilinko i vypočítavě - budu myslet i letos, co říkáte?
Všem zdejším pravidelným i občasným návštěvníkům i všem náhodným kolemjdoucím přeji, abyste měli v příštích 12 měsících hodně dobrých důvodů se z roku 2016 těšit a přinesl vám rozhodně víc úsměvu než podmračených vrásek.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.