Exkurze pakulturní aneb Kongresové centrum Praha

K bývalému Paláci kultury, dnešnímu Kongresovému centru Praha, mám dost nevyhraněný vztah. Byl jsem tam v životě snad desetkrát - na různých akcích, koncertech či přednáškách. Namátkou si vzpomínám na setkání s dalajlámou, to byl pro mě velký zážitek, taky jsem tu byl na koncertě Spirituál Kvintetu a taky si pamatuju, jak jsem jako chudý študent škudlil ze svého stipendia, abych mohl zahrát světáka a pozvat svou tehdejší vyvolenou na jeden opulentní večer s večeří a dobrým vínem do moc pěkných prostor s okouzlujícím výhledem (však ne nadarmo jsou právě Světáci jednou z mých nejoblíbenějších filmových komedií :-)). Od té doby, co obrovitá budova slouží oficiálně coby Kongresové centrum, už ale chodím spíš jen okolo, když se jdu projít po Vyšehradu nebo na Pankrác. Když se ale ozvala jedna moje známá průvodkyně, jestli se nechci přidat k prohlídce obrovské budovy na strategickém místě nad Nuselským údolím, dlouho jsem neváhal.

Vůči téhle "chaloupce" jsem byl vždycky dost chladný, což je ale jednoznačně dáno hlavním účelem, pro který byla v letech 1977 až 1981 postavena. De facto se jednalo o nový Sjezdový palác, který měl sloužit prioritně sjezdům a konferencím komunistické strany a jejích satelitních organizací (SSM, Svaz JZD, ROH, atd.). Provoz paláce, na jehož stavbě se opravdu nešetřilo a náklady dosáhly v tehdejších cenách astronomických 2,5 mld. korun, byl zahájen v dubnu 1981 XVI. sjezdem KSČ (ještě se pamatuji, jak jsme na gymplu museli přednášet na tohle téma referáty), což v očích mnohých lidí tuhle budovu naprosto znemožnilo a jen těžko si k ní pak kvůli téhle historické zátěži hledali cestu. Podobné to bylo i u mne, byť mám podezření, že kdybych na začátku věděl, že komunisté tu stihnou uspořádat jen dva své řádné slety, snášel bych i tuhle - jinak dost zajímavou - architekturu lépe.

Pozvání na prohlídku mi proto přišlo vhod a říkal jsem si, že bude dobré si v klidu a s foťákem v ruce projít interiéry, prohlédnout si architektonickou koncepci, aspoň část z celkového počtu 70 sálů a salónků a spoustu (celkově asi dvě stovky) uměleckých děl. A to jsem ještě netušil, že naše skupinka 25 lidí (i s průvodkyní) bude mít celé Kongresové centrum prakticky pro sebe, protože před námi se dveře komplexu odemkly a za námi zase zamkly, takže jsme vlastně během celé prohlídkové trasy nikoho nepotkali, pominu-li pána, který nás vpouštěl a po cca dvouhodinové procházce útrobami budovy nás zase vypouštěl ven. Ano, to je trochu jiný zážitek, než když jsou spolu s vámi uvnitř tisíce lidí.

Dnes, omlouvám se, tu bude o něco víc obrázků, ale věřím, že to pro vás bude ještě skousnutelná porce. Už takhle jsem musel hodně vybírat, fotek jsem si přinesl kolem dvou stovek, tak věřím, že šestnáct z nich jako ilustraci prohlídkového zážitku snesete.

 

Zatímco nejznámější a nejobdivovanější vyhlídka z budovy vede směrem k Pražskému hradu a panoramatu "pražského Jeruzaléma", samonosné schodiště se skulpturou slunce je v opačné části budovy, přivrácené k pankrácké pláni.

  

 

Od začátku mi bylo jasné, že na tomhle místě nebudou vznikat jen popisné obrázky, ale bude možné fotit i různé průhledy či odrazy na četných prosklených plochách. Třeba jako na téhle fotce zachycující i vstupní dveře do jednoho z jednacích salónků. Člověk pak sice nedává takový pozor na výklad, ale zato může objevit netradiční hru světel a stínů, která se nejspíš na tolika fotočipech neobjeví :-).

 

 

 

 

Krásné schodiště by jistě zasloužilo zevrubně prozkoumat ze všech úhlů a za různého osvětlení, leč jako prohlížející jsme byli logicky omezeni aktuálními podmínkami a tím, co nám právě "padlo do oka". A protože jsem netoužil mít na fotkách primárně své spoluprocházející, musel jsem být vždycky hodně vpředu nebo naopak pozadu.

 

 

 

Pochopitelně, že jsem hned zapomněl názvy zajímavých salónků, byť by asi zase nebyla taková práce si je vyhledat. Myslím, že právě tohle byl salónek prezidentský, čemuž napovídají dvoje široké dveře v čelní stěně, které umožňují, aby oba hlavní jednající (nejlépe samozřejmě prezidenti) vstoupili do místnosti zároveň a ne jeden po druhém, což by otevíralo spoustu potenciálních diplomatických problémů s hierarchií a etiketou. Mě ale většinou - nemaje po ruce prezidentů - nejvíce fascinovaly nádherné a jedinečné lustry z rukou českých sklářských mistrů.

 

 

 

Nevím, jak vám, ale mně lustr po otočení hlavou dolů připomíná krásně osvětlenou loď razící si cestu vlnami.

 

 

 

Další salónek a další velmi neobyčejné lustry. A zapamatoval jsem si odtud informaci, že křesla jsou prý vyrobena z antilopí kůže, což prý je proto, že na kontaktu s takovou kůží se milý sedící nezapotí. Ale nezkoušel jsem.

 

 

 

Nedalo mi to a udělal jsem si i detail takového krásného svítidla, čistě jen ze zvědavosti, jak bude na fotce vypadat a jestli jde použít moje oblíbená úhlopříčná kompozice. Původně jsem vám ho tu chtěl dát ve formě předkrmu jako fotohádanku, ale jak znám zdejší bystré návštěvníky, věděli byste to jistě, co by dup.

 

 

 

A teď už vstupujeme do největšího Kongresového sálu. Křesla jsou původní, jen už nejsou zbarvena do ruda jako kdysi (ó, kolik jen místních artefaktů používá nebo aspoň dříve používalo rudou barvu a čím víc ji využívá, tím víc se autoři a kunsthistorici snaží zamlžit oficiální interpretaci, co ta rudá barva asi původně znamenala), aby propojení s tehdejší mocí nebylo tak patrné jako kdysi. Do sálu se vejde cca 2800 lidí (včetně balkónů - to jen pro ty, kteří to rychle začnou na následujícím obrázku  přepočítávat). 

 

 

 

 

 

Obrovitý foyer Kongresového sálu krásně vynikne, nejsou li v něm právě davy lidí. Když jsem viděl strukturu vepsanou do místní kamenné dlažby, řekl jsem si, že černobílé podání by pro tuhle fotku mohlo být přesně to pravé.                       

Dostali jsme se i na prostorné jeviště Kongresového sálu, odkud je vidět (ve směru do sálu i do zákulisí) spousta technického zařízení nezbytného pro plnohodnotný provoz sálu. A také je tu vidět mých pár "procházkových kolegů" - několik z nich jsem znal od vidění z jiných poznávacích akcí, většinu jsem viděl (a tedy i fotil) poprvé :-).

 

 

 

Jestliže v mnohém se může interiér Kongresového centra přizpůsobit požadavkům zákazníků (některé prostory se dají velice flexibilně proměnit) tahle obrovitá skleněná plastika slavného autorského (i manželského) páru Jaroslavy Brychtové a  Stanislava Libenského v hlavním foyeru, která se jmenuje Žena a holubice a je z dálky vidět i na celkovém černobílém záběru o dvě fotky dříve, je instalovaná opravdu "na fest".

 

 

 

Druhým největším sálem v objektu je Společenský sál. Ten je na rozdíl od veliké skleněné skulptury naprosto flexibilní a je možné ho přestavět skoro pro jakoukoli příležitost od tanečních přes koncerty s pódiem až po rušné jednání špiček NATO u velkého kulatého stolu. Jak vidíte, právě se zde cosi renovuje a předělává.

 

 

 

 

Dominantní barvou Společenského sálu je oranžová v různých odstínech, přičemž zábradlí v některých místech vytváří zajímavé tmavé ornamenty na oranžové ploše. Mimochodem, původně prý zde byly oranžové židle, což bylo posléze přehodnoceno a nyní - až bude oprava dokončena - by se měla do prostoru vrátit křesla modrá. 

 

 

 

Další vzletná konstrukce schodiště, kterým jsme zahájili výstup až do nejvyššího čtvrtého patra, kde jsme se byli podívat až v kukaních pro techniky, režiséry a tlumočníky těsně pod stropem Kongresového sálu.

 

Malý sál sice nemá tak pohodlná křesla jako jeho větší bratři, ale zato má z pásu oken naprosto jedinečný výhled na Prahu.

 

 

 

Opět jsem se jako fotograf snažil zůstat stranou a nedostat se pokud možno do žádného záběru. Nemohu tentokrát říct, že by se mi to úplně podařilo, protože minimálně ve dvou prostorách nebylo možné se zrcadlům úplně vyhnout. Jednak to bylo v salónku na šesté fotografii, kde mě můžete rozeznat jako odraz v čelním zrcadle, který se nedal eliminovat přirozenými prostředky, protože geometrie je geometrie a ošidit se nedá. Podruhé to nastalo u plastiky Slunce, kterou jsme dnešní průlet interiéry bývalého Paláce kultury začínali a ve které se - aspoň na téhle konkrétní fotce - odrážím hned čtyřiadevadesátkrát. Na to, že jsme byli v břiše Kongresového centra úplně sami, je to, uznejte, docela slušný výkon :-).

 

 

Napadá mě, že i když jsem budovu několikrát obcházel, vlastně jsem neudělal žádnou fotku zvnějšku, což možná taky o něčem svědčí. Ale to už by tu stejně bylo pro dnešek fotek příliš, tak si celkové záběry třeba doplníme někdy jindy.

A jaký je váš vztah k Paláci kultury/Kongresovému centru? Váže se k němu nějaká vaše konkrétní vzpomínka nebo zážitek? A jak se vám líbí jako architektura?