pátek 9. února 2024

Fíkový otec a syn

Jedno z mých nejoblíbenějších míst na Lefkadě je horský klášter Agia Paraskevi. Od přímořské planiny kolem Vassiliki se k němu musí vystoupat přes jednu podhorskou (Sivros) a jednu horskou (Agios Ilias) vesnici asi do nadmořské výšky 800 metrů, kde se doposud jednolité prudké stoupání cesty na chviličku "zlomí" a na malé plošince s velkolepým výhledem, obklopené několika majestátními duby, kterým musí být několik set let, je malá oáza zeleně s několika neobývanými klášterními budovami a samozřejmě kostelem, který byl před pár lety zrenovován a běžně se v něm konají víkendové bohoslužby. Každý poutník, který tudy pokračuje dál do nejvyšších hor ostrovního vnitrozemí, si zde může odpočinout a nabrat síly, což jsem učinil i já, když jsem tudy procházel poprvé, pěšky, ve žhavém srpnu 2003. Už tehdy mě zaujal zdejší obrovitý fíkový strom, který tvoří dominantní prvek malé klášterní zahrady (mimochodem, na podzim po deštích v ní rostou krásné hnědé hřiby).

Mám k tomu místu opravdu speciální vztah, je mi sympatické svou odlehlostí, atmosférou, svým zvláštním mikroklimatem, tichem, které zde po většinu času vládne (tedy mimo hlavní letní sezónu, kdy kolem přece jen čas od času projedou vozidla turistů, lačných po poznávání vnitrozemí), jindy je tu slyšet jen vítr přinášející pár zvuků ze vzdálené vesnice v údolí a tradičně i klinkání zvonců stáda koz, které se tu někde v okolí na horských svazích pase. Když jsem tu byl poprvé, kolem vedla jen úzká kamenitá pěšina. Teď tu vede široká asfaltka, která je ale v místech kláštera tradičně poseta spoustou kozích bobků. Rád tu sedávám vpodvečer, poslouchám zvuky hor a čichám vůně nepříliš úrodné horské půdy i všeho, co na ní roste. Kdybych se někdy rozhodl žít úplně mimo společnost, bylo by to tady.

 

Kdysi jsem neodolal a když jsem se s tímhle úžasným místem byl těsně před odjezdem z ostrova a návratem do Čech rozloučit, vydloubnul jsem jeden ze stovek malých fíkových výhonků, který jsem zabalil do namočeného papírového kapesníčku s cílem přivézt si ho domů jako živou vzpomínku na kouzlo, které na mě zabírá už dvacet let. I když jsem maličké rostlince nedával moc šancí, přežila třídenní cestu do Dobřichovic i přesazení do květináče na okně mého dobřichovického obýváku. Malý fíkový stromek mi už několik let dělá mlčenlivou společnost. Kousek Lefkady, se kterým sdílím stejný prostor.

Zpočátku byla rostlinka poněkud zmatená ze střídání ročních období. Byla zasazena v pozdním podzimu a venkovní zimní povětří může sledovat jen skrze okno, takže si nebyla jista, kdy má očekávat jaro a kolikrát za sezónu má shodit a zase obnovit listy. Postupně se ale sladila s novým koloběhem ročních dob a dnes už svými čerstvě zelenými lístky ohlašuje jaro. Její nové lístečky se objevují začátkem února, takže zřejmě jde o řecké jaro, což se u řeckého stromku jeví jako přirozené. Mluví ke mně přátelsky, leč svým jazykem. A já bych byl moc, moc rád, kdyby jaro ohlášené řeckým fíkovým průzkumníkem bylo už i českým jarem, kterého se každý rok touhle dobou už nemůžu dočkat.

 

 

Až budu jednou Dobřichovice opouštět, možná tu někde v okolí tenhle stromek zasadím, aby nemusel prožít celý svůj život utlačovaný ze všech stran v malém květináči a dostal šanci vyrůst do mohutného stromu, podobnému jeho lefkadskému otci. Anebo - ještě lépe - ho jednou odvezu zpět do jedné tiché klášterní zahrady vysoko v horách, aby se mu v Čechách nestýskalo.

Potká se se svou dlouho postrádanou rodinou a bude moct hrdě prohlásit: "Ano, žil jsem v dalekých krajích, ale na jaro, na to voňavé a vlídně vlahé řecké jaro jsem nikdy nezapomněl."

A shodí na hlavu nějakého bláznivého pocestného, který v zahradě bude právě odpočívat na své cestě k nejvyšším ostrovním vrcholům, chutný a posilující plod :-).

22 komentářů:

  1. To je super! Jak velký je tvůj malý strom? My máme na balkoně jablůňku a slibujeme ji to samé. Tedy ne klášter, ale že jednou bude na pěkným místě, kde si bude moct své kořeny rozvinout na všechny strany. Letos poprvé urodila 2 jablíčka. Nakrájeli jsme si je na měsíčky jako poklad:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Malý stromek má "plazivý tvar" podobný jako jeho tatínek, takže neroste moc do výšky, ale spíš do stran. Nejdelší větev má asi 70 cm. Tak takový jablíčkový poklad si umím dobře představit, skvělá představa! :-)

      Vymazat
  2. Odpovědi
    1. Dnes jsem si to řecké jaro na chvíli přivolal :-).

      Vymazat
  3. Lezarts
    Krásné poselství znovuzrození!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě vždycky potěší, když na jaře zjistím, že se ten stromek rozhodl to se mnou zkusit ještě další sezónu :-).

      Vymazat
  4. Zajimave, nam zase fikovnik venku na zahradce, ktery loni poprve plodil obrazi dost pozde, jeden rok kdy byly silne mrazy na prelomu unora a brezna jsem si uz myslel, ze vymrzl...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Plody ještě nemám, ale kdoví, třeba za rok... :-).

      Vymazat
  5. Krásně napsaný článek, působí tak laskavě, a i když je místo tak vzdálené, jako bych ho znala odjakživa. Přeji stromku krásný dlouhý život!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujem! Dokonce jsem se tam kdysi pokoušel nahrát to nádherné horské klinkání kozích stád, ale puštěné na mobilu to vůbec nezní tak pěkně :-).

      Vymazat
  6. Petře, já podobně přivážím z jihu oleandry. Každý je opatřen cedulkou a ke každému se váže vzpomínka, kde roste či rostl původní keř.
    Fíky miluju a teď mi je lékaři nedoporučují. Na zahradě máme fíkovník, který už třetím rokem přinesl plody. Nejprve jen na ukázku a pak už víc. Loni jich bylo tolik, že jsme je nestíhali jíst, protože ne všem členům naší rodiny tyto plody chutnají. Muž, po mé indispozici fíky sklidil a poprvé v životě vařil marmeládu. Já v pozici na zádech jsem fungovala jen jako poradní hlas. Fíky nedozrály všechny, na stromku jich zůstalo hodně a spálil je mráz.
    Zkus svému stromečku dopřát alespoň letnění, třeba tě odmění nějakým tím fíkem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já mám fíky moc rád, nejvíc čerstvé, ale marmeládu taky. Uvidíme s tím letněním. Spíš na něj jen otevřu okno jako obyčejně :-).

      Vymazat
  7. Ta fotka mě pohladila už na fb. A teď i ten článek.... Jaro slibují už ze země se klubající bílá poupata sněženek, a nahoře v chatách už dokonce i krásně kvetou spolu s talovíny. Ti moji ještě spí pod zemí....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zase jsem aspoň jednou oprášil makroobjektiv :-).

      Vymazat
  8. Fíkový háj v Dobřichovicích.
    To nezní špatně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by bylo pěkné. Ve fíkovém sadě skví se jara květ...

      Vymazat
  9. Fíky si jako pochoutku dávají krkavci, úžasní živočichové, ale třeba i netopýři, ještě úžasnější paběrkující příšerky. Odtud ona slavná scénka z Fíku mrtvého muže.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O řecké fíky je docela zájem - na stromech i pod nimi. Jen mě překvapuje, že domorodci je prakticky nevyužívají. Krkavci pak mají pré :-).

      Vymazat
  10. Bez větších ambicí zkouším jarní cibulku. Ona se dá rozjet z toho kořínku, co člověk dostane v ceně v sámošce. A funguje to hezky, jen ji člověk musí měnit vodu, aby nezačla zahnívat.
    Ovšem není to žádná raketová věda, aby člověkovi radostně vyjely šlahounky nový cebole během pár dní ve skleničce za oknem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čerstvá cibulka se na jaře hodí. Myslel jsem si, že ta malá rostlinka nepřežije cestu autobusem, trajektem, dalším autobusem a vlakem, ale překvapila mě svou schopností vydržet nástrahy cesty i mou "střídavou péči". Už několikrát jsem ji skoro umořil, ale vždycky odněkud zase vyšlehl další výhonek. Prostě řecká nátura :-).

      Vymazat
  11. Petře, Petře, jsi ty poslední dobou nějaký nostalgický až téměř sentimentální! Shoda náhod? :-) Krásný a dojemný článek; tiší společníci jsou někdy ti nejlepší. Obzvlášť když mívají ve zvyku ohlašovat něco takového, jako je jaro :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdepak shoda náhod! Já jsem ve skutečnosti právě takový, jen se už 15 let dovedně přetvařuju :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.