Uvnitř pražského orloje

Dějství první - nepříliš vydařené:

Loni v srpnu se mi ozvala moje známá, průvodkyně Alena, že pořádá unikátní a nejspíš v dohledné době neopakovatelnou výpravu jen pro několik účastníků přímo dovnitř pražského orloje s osobní asistencí místního pana orlojníka. No to si umíte představit, jak jsem po takové možnosti skočil: Stihl jsem se tehdy přihlásit mezi prvními a dostal jsem se tak naštěstí mezi nejrychlejší desítku zájemců na opravdu mimořádnou vycházku, u které počet zájemců vysoce převyšoval kapacitu (vnitřní prostory se starým hodinovým mechanismem opravdu nejsou stavěné na turistické výpravy a vejde se tam jen pár lidí), Můžete mi věřit, že jsem se fakt nemohl dočkat, až vše uvidím na vlastní oči.

Den před plánovanou vycházkou jsem odcházel v práce kolem šesté a v ten okamžik mi zazvonil telefon. To snad ne! Volá průvodkyně Alena, co asi může chtít? Okamžitě mě napadlo, že vycházka se z nějakého důvodu ruší; tedy jestli je to tak, budu hodně zklamaný, protože jsem se těšil vskutku neobyčejně. No - jak tomu bývá, skutečnost byla ještě o dost horší: "Ty máš zpoždění? Už na tebe všichni čekáme! Stihneš to do pěti minut?" slyšel jsem ohromeně v telefonu. Tak jsem přišel na to, že jsem si návštěvu orloje omylem zapsal do kalendáře na jiný den, pohříchu pozdnější, což se dá jen obtížně napravit. Do pěti minut jsem to bohužel nestihl (a byl bych to nestihl ani do třičtvrtě hodiny). Asi znáte ty situace, kdy byste si nejradši nabančili, ale jde to jen těžko, protože vám vůči sobě samému chybí ten správný moment překvapení. Následky vlastní blbosti musí prostě člověk rozchodit a - po uhrazení případných napáchaných škod, v tomto případě zaplacení vstupenky, na kterou by si jinak brousily zuby další desítky zájemců - je pokud možno vzít s nadhledem a udělat si z nich - aspoň naoko - legraci třeba na sociálních sítích nebo na blogu. Ale bohorovný nadhled v takové situaci můžete snad hrát před ostatními, ale rozhodně ne před sebou samým. S průvodkyní jsem se aspoň domluvil, že když nic jiného, budeme oba brát mé zaplacené vstupné jako "rezervační poplatek", abych se - objeví-li se ještě někdy podobná příležitost - mohl do skupiny přihlásit přednostně a podniknout druhý pokus.

Dějství druhé - o dost povedenější:

Uplynulo dlouhých sedm měsíců, průvodkyně Alena se ozvala znovu se stejnou nabídkou, protože se jí podařilo dohodnout se s panem orlojníkem Petrem Skálou na zopakování velmi úspěšné akce, a ještě k tomu naplnila naši dohodu, že mi bude ve skupině rezervovat místo. Než jsem si tentokrát akci zapsal do kalendáře, ověřil jsem si přesný termín konání ve třech nezávislých zdrojích :-). Tentokrát všechno klaplo a já dorazil na místo srazu včas. Sice jsem si samozřejmě s sebou vzal foťák, ale vnitřní prostory orloje jsou natolik stísněné, že jsem většinou mohl fotil jen jednou rukou, což v přítmí, při nezbytném delším expozičním času  a při logickém použití minimální clony znamenalo velké nebezpečí technické nekvality snímků. Nevznikly tentokrát žádné výstavní kusy, ale snad to bude stačit aspoň na dokreslení atmosféry na neobyčejném a běžně nepřístupném místě.

Pokud se chcete dostat do prostoru orloje, kam je běžným kolemjdoucím vstup zapovězen, musíte mít k dispozici ten správný klíč od malých dvířek přímo pod orlojem. Žádná elektronika, žádné kódy, ale poctivý masivní kov.  Však si zvykejme, že se pohybujeme v historických místech, tak to nemůže obstarat nějaká anachronická elektronická mašinka.

 

 

To jsou ona tajemná dvířka s uzounkými a prudkými schody do patra k hodinovému stroji. Dvířka již pootevřená a lákající. To byste koukali, co turistů okamžitě slibně pootevřenou branku zaregistrovalo a začalo se živě domáhat vstupu.

 

 

Tady je jen malá ukázka, jak kompaktní a těsně sevřené těleso naše skupina tvořila. Pan orlojník Skála, který o orloj pečuje už dlouhých 15 let, se zabudoval mezi ozubená kolečka (z toho je patrné, že orlojník musí být šlang), já se pokusil aktivovat foťák, ostatní vyjmuli povětšinou mobilní telefony, aby získali nějakou obrazovou upomínku, případně zachytili hostitelovo zajímavé vyprávění o historii hodinového stroje, které se neslo v duchu oblíbeného bonmotu pana Skály: "O historii orloje toho víc nevíme než víme." Pěkný rozhovor s ním na toto téma je například v rozhlasovém pořadu Na pohovce Jožky Kubáníka nebo v pořadu Terezy Kostkové Blízká setkání.

  

 

Museli jsme si dávat dobrý pozor na poněkud poťouchlé chování složitého soukolí, protože co chvíli se bez předchozího varování roztočila nějaká "vrtule" či se nás nějaká součástka chystala plácnout přes hlavu. Pan orlojník se zdá být na pohled nejohroženější, ale jeho značná výhoda tkvěla v tom, že on zná velmi dobře "své pappenheimské". Ostatně - doma průběžně sleduje záběry z webkamery namířené na orloj, aby viděl na dálku, jestli orloji něco nechybí nebo nepřebývá, a dokud není přesvědčený, že je skutečně všechno v pořádku nedá si ani pivo po obědě, protože - co kdyby náhle musel vyrazit do Prahy na nějaký urgentní zásah?

 

Sochy apoštolů, kteří si každou hodinu udělají promenádu před očima užaslých turistických davů, jsou o patro výš a je možné k nim od hodinového stroje vylézt po kovovém žebříku. Unesl i mne, tak jsem ho prohlásil za bezpečný.

 

Pan orlojník říkává, že vlastní historický mechanismus orloje je poměrně jednoduchý, pozdnější přídavky už jsou občas složitější. Mimochodem, na masivních železných součástech se při restauračních pracech které prováděl osobně pan orlojník se svou manželkou - oba akademičtí sochaři, našly na několika místech písmena NK, což byla pravděpodobně značka dávného stavitele orloje, Mikuláše z Kadaně.

 

 

Vylézt po kovovém žebříku nahoru mezi apoštoly bylo celkem bez komplikací, pokud jste tedy - jako já - neměli s sebou velkou zrcadlovku, která se vehementně bránila nečekaným prostocvikům. Poté, co objektiv podruhé neomaleně klepl do kovové konstrukce žebříku a shodil nasazený filtr do starodávného gotického prachu, pochopil jsem, že můj foťák mě jemně upozorňuje na svou závrať z výšek. Vylezl jsem tedy nahoru aspoň s mobilem, ale focení ve výlezovém otvoru nebylo zrovna podle mého gusta (to ostatně s mobilem asi nebude nikdy...) - a jediný povýtce situační obrázek, který mám, byl pořízený mobilem a naslepo. 

Pod patro s hodinovým strojem od něj vedou konopné závěsy s kamennými závažími, které je možné si vyfotit při cestě kolem - dolů strmým schodištěm. Jedna starší paní, která už měla potíže při počátečním výstupu po prudkých úzkých schodech (místy postupovala "po čtyřech") se velmi bála sejít sama dolů k východu, tak jsem raději scházel před ní, aby neměla strach, že spadne dolů. K vstupní brance jsem přišel právě včas, abych nezanedbatelnou vahou své osobnosti vysvětlil několika nejvlezlejším turistům, kteří se začali dobývat ke schodišti, že všichni Pražané nejsou tak vstřícní a usměvaví jako ti v hotelových recepcích a na infopointech a já kupříkladu nebudu váhat jim zabránit ve vstupu fyzickou silou; postavil jsem se do branky a přestože jsem nepoužil jediné cizojazyčné slovo, všichni to pochopili, i když se u toho mračili jako Mrakomoři.

Popravdě, nechtěl jsem kvůli své gentlemanské vsuvce přijít o vzácný čas strávený na jinak nepřístupném místě a o možnost projít si i přilehlé prostory, tak jsem se k orloji zase vrátil, abych udělal ještě pár záběrů. Jedním z nich je trochu detailnější vhled do složitého soukolí; tady jsou mimochodem dobře vidět konopné závěsy závaží z předešlého obrázku.

 

 

 

A nechtěl jsem se samozřejmě připravit ani o další perličku této vycházky, možnost vyjít malými nenápadnými dvířky ven na úzkou lávku vedle úžasného tělesa astrolábu. Mezi námi, kolem orloje chodím už mnoho let a nikdy jsem si nevšiml, že tam taková lávka, na kterou se dá vyjít, vůbec je. Turisté, kteří přišli k orloji ve špatný čas, si holt staropražskou památku vyfotili i se mnou. Berte nebo nechte bejt! :-). 

 

 

 

Ještě jeden černobílý záběr z větší blízkosti přes astroláb a kostlivce směrem k Týnu. Musím říct, že mi jako fotografovi i jako svobodomyslnému člověku dost vadí ta síťová ochranná konstrukce kolem orloje. Chápu, že bezpečí památky je důležité, ale moje první reakce na tento způsob ochrany byl okamžitý bojkot jakéhokoli focení artefaktu, který má z moci úřední navlečený tak slušivý síťovaný kondom. Už jsem sice trochu vychladl, ale ne zas moc!

Musím říct, že zážitek to byl vskutku neobyčejný. Samozřejmě, uměl bych si představit, jak by bylo úžasné mít možnost si stejný prostor projít sám s veškerým fotovybavením od makroobjektivu na drobné pozůstatky značek slovutného Mikuláše z Kadaně a na zátiší s ozubenými kolečky, až po superširokoúhlé záběry z místnosti apoštolů, samozřejmě vše se stativem, aby šly použít delší časy a vyšší clony. Ale jsem soudný a pokorně děkuji i za tuhle skvělou šanci. Sice to vyšlo až na druhý pokus, ale to platí při návštěvě orloje, stejně jako třeba ve skoku o tyči, jako pokus úspěšný. 

A kdoví, třeba ještě někdy při podobné příležitosti budu moct využít doposud ušetřený třetí pokus :-).