Vykouknutí z komfortní zóny

Když jsem o víkendu přijel do Prahy, zarazilo mě, proč je tolik lidí na nádraží i v pražských ulicích ve sportovním. "To máš tedy krátkou paměť, nevděčníku, že si nepamatuješ, že začátkem dubna se běhá Pražský půlmaratón!" sjelo mě na dvě doby moje svědomí a mělo pochopitelně pravdu. Naposledy jsem běžel tenhle závod před 12 lety, v roce 2012 a tehdy už začínalo být jasné, že moje desetiletá přebohatá kariéra pomaličkého maratónce končí. Ještě několik let jsem z nostalgie chodil dělat diváka a snažil jsem se předávat běžcům na konci závodního pole (a také na pokraji sil) trochu nadšení a energie, jak jsem to s číslem na hrudi mnohokrát sám využil, ale postupně jsem se od těchto městských běhů vzdaloval, až jsem se vzdálil natolik, že už ani nevím, kdy se vlastně běží. Místo povzbuzovací trubky, mávátka a vlajky mám s sebou i tentokrát jen foťák a velmi, velmi mlhavou představu, co vlastně budu dneska fotit.

Říká se, že teprve když člověk vystoupí ze své komfortní zóny, může se opravdu něco nového naučit a může růst. Z tohoto pohledu jsou maratónci a maratónkyně jistě pěkně rostlí (rostlé), protože co už by mělo jiného být mimo komfortní zónu, když ne běh na velmi dlouhé tratě - zvláště pak pro ty, co na něj nijak zvlášť netrénují, což býval celkem pravidelně můj případ. Jakýpak čas asi dnes běželi ti chlapíci a děvčice, které jsem právě na cestě do města míjel. To já.... Jen jsem nasucho polkl, protože jsem si uvědomil, že jsem svůj vlastní půlmaratónský osobní rekord dávno zapomněl, a přitom byla doba, kdy pro mě toto číslo znamenalo nemalou motivaci. Vylepšit ho aspoň o minutu, to by bylo něco, říkával jsem si kdysi, a když se mi to párkrát podařilo, měl jsem z toho radost převelikou. A dnes... Dnes si to číslo ani nevybavím, tak málo je - a nejspíš i vždy bylo - důležité!

Původně jsem zvažoval, že využiju doslova letního intenzivního sluníčka k tomu, abych fotil své oblíbené barevné reflexe na hladině Vltavy, ale to je pro mne spíš takové fotografické hlazení po srsti. Když už jsem dnes prošvihl ten půlmaratónský závod, měl bych na počest všech těch znavených a někdy i netradičním dubnovým horkem kolabujících běžců taky vytáhnout paty ze své fotografické komfortní zóny a zkusit naopak vyfotit něco, co fotím vysloveně nerad, čemu se vyhýbám, jak mohu, a co tedy ode mne ani nikdo nečeká. Co kdybych si dal pro dnešek cvičný úkol vyfotit pár obrázků S LIDMI?!! Takový protiúkol by byl snad mírou komfortu zčásti srovnatelný s obtížemi tisícovek městských běžců. Většina z nich to sice neocení, ale já sám nejlépe vím, kolik sil mě jako fotografa stojí vybrat si reportážní motiv s neznámými lidmi, namířit na ně fotoaparát a stisknout spoušť. Jako člověk, který stál na obou stranách pomyslné barikády, bych řekl, že je to srovnatelné. Co bych v ten okamžik dal jako fotograf za to, abych stál na břehu řeky a mohl fotit surreálné barevné skvrny na říční hladině, které neodmlouvají, nemrkají, nepitvoří se, neštvete je svou intervencí v jejich osobní zóně, nekradete jim duši.

 

 

Snad mi ti, které jsem zachytil na svých víkendových snímcích, odpustí, že jsem se jich speciálně nedovolil a nepumpnul jsem je o písemný souhlas, nejlépe sepsaný vlastní krví. Ještě toho trochu! Jako by nestačilo, že jejich směrem musím natočit objektiv, už na překonání tohoto zvláštního odpudivého magnetismu musím vynaložit spoustu energie a foťák se mi v rukou kroutí jako svéhlavá virgule v rukou proutkaře. Ale tento fousatý muž s malým psíkem, nesoucím si hrdě svou hračku, tím spíše v lehce obskurním prostředí postvelikonočního trhu se zajíci na náměstí před pražským magistrátem, se snažili mi moje rozhodování ulehčit, protože za nervózní zmáčknutí spouště určitě stáli :-).

 

 

 

Při focení se snažím být pokud možno co nejnenápadnější, ale přitom chci stát co možná nejblíž. Přece jen - fotím širokoúhlým objektivem, který vyžaduje být blízko, skoro se stát součástí foceného "sousoší". Při exponování stojím jen malý kousek od těchto dvou dam a fotím zcela naslepo "od boku", protože jakmile bych dal hledáček k oku, přirozenost těch dvou by se nejspíš rozpustila v obavách, co jsem zač, jaký je účel mého konání a - v tom nejlepším možné případě - jestli to oběma bude na fotce slušet.  V pozadí je vidět kašna Terezka, o které jsem psal kdysi ve speciálním článku v rubrice Pražské drobnůstky a až dnes jsem zjistil, že patří k několika článkům, ze kterých někdy v době po přenosu dat z původního blogu na platformě blog.cz zmizely původní fotky i poté, co jsem je už jednou přeinstaloval, grrrrr!

 

 

 

Pro další kousek jsem si zašel do Karlína a je to fotka mnohem umírněnější a individualističtější než ty ostatní. Když jsem to fotil, připadal jsem si tentokrát jako obyčejný šmírák, mlsně zachycující pěknou mladou holku, ale tohle zátiší s lehátkem a přistavěnou koloběžkou mě přesto lákalo. Dokonce jsem už jednou odešel daleko mimo "palebný prostor", ale zase jsem se vrátil. Musím si opakovat, že dnes tu nejsem proto, abych měl z focení požitek (snad mi dotyčná promine takové nešikovné vyjádření, ale kdo tento článek čte od začátku, ví, jak to myslím), ale dělám něco, na co si normálně netroufám, a riskuju přitom (což normálně od Berounky nehrozí), že slečna mě vezme svou růžovou helmou po kebuli anebo - ještě hůř - jen udělá znechucenou grimasu mým směrem, abych viděl, co si o takových nešťastnících, jako jsem já, myslí :-). 

 

 

Asi nejspokojenější jsem tentokrát s poslední fotkou, kterou jsem toho půlmaratónského dne udělal na Příkopech. Opět jsem fotil tak trochu špionážně, naslepo "od paty" s přednastavenou velkou clonou a dostatečným expozičním časem. Způsob snímání většinou přidá i celkem příhodné "dynamické" naklonění obrazu. A zase - neumím si představit, že by všichni zůstali v přirozených pozicích, kdybych před ně strčil foťák, skrz jehož hledáček bych se právě snažil správně komponovat obraz. Kdybych věděl, kdo muž se psem na obrázku je, zpětně bych ho požádal o souhlas s tímto obrázkem. Kdybyste ho náhodou znali, dejte mi, prosím, vědět. 

 

Tak nevím, jestli jsem se při pobytu mimo svou fotografickou komfortní zónu něco nového naučil nebo nějak povyrostl. Ale mám z víkendového dne jednu až dvě fotky, se kterými jsem celkem spokojený a přitom jsou na té fotce LIDÉ!! Tedy - mimo jiné :-).

I když jsem tentokrát půlmaratónský závod prošvihl, intenzivní osobní vzpomínky na něj mě inspirovaly k zajímavému cvičení, které by možná stálo za to občas zopakovat. A mimochodem - ten můj zapomenutý osobní rekord na půlmaratón je z mého posledního maratónu v řeckých Athénách, kde jsem první polovinu klasické maratónské trasy z Marathonu urazil v čase 2:19,07 hod. A kdoví, kolik by to bylo bývalo bylo, kdyby v tomto bodě závod končil a já si nemusel šetřit síly na druhou půlku trati. 

Ale to už si - obávám se a zároveň doufám - prakticky nikdy nevyzkouším. Na rozdíl od - doufám a obávám se - focení lidí :-).