Páni, já vám dneska slyšel zpěvačku...

S touhle větou na rtech a pořád ještě trochu v tranzu přišel onehdy, tuším že někdy ve druháku, na jaře 1986, v noci na kolej můj kamarád a kolejní spolubydlící Jirka. Takového jsme ho neznali, protože měl pověst sžíravého kritika, který na kultuře všeho druhu začasté nenechával nit suchou, pro ostré slovo nešel daleko a jeho odsudky bývaly trefné, přesně formulované a vypointované a mířily přesně "na komoru"; PRÁSK!! a bylo po umělci. Většinou nám po svých četných návratech z koncertů, z divadel, výstav či kin podal naprosto přesný "šaldovský" výklad toho, co zažil, přičemž příslušní umělci z ozvěny jeho slov museli mít škytavku na stovky mil daleko, ale tentokrát jen omámeně prošel kolem a bez bližších komentářů, na které jsme se těšívali, se zavřel na pokoji. Teprve postupně jsme z něho vymámili aspoň základní informace. "Někde to mám napsaný," zahledal po kapsách jméno, které jsme chtěli slyšet, protože když to kritikovi jeho typu vyrazí dech, musí to být opravdu NECO. A NĚKDO. "Nějaká Bára Basiková!" slyšel jsem z jeho úst poprvé to jméno.  

Abychom se přesvědčili, jestli to ze strany našeho kamaráda nebyla jen náhlá kritická indispozice, což se zvláště u mladé, pohledné a energií nabité zpěvačky nabízelo, protože i nesmlouvaví kritici mohou být za určitých okolností - vezme-li se to za ten správný konec - snadno ovlivnitelní, šli jsme se pak na "nový objev" podívat na koncert nového jazzrockového uskupení známého kytaristy Pražského výběru Michala Pavlíčka pod výbušným názvem STROMBOLI, ale chtě-nechtě jsme museli dát F.X.Jirkovi za pravdu: Něco takového se opravdu neslyší a nevidí často a pokud můžu soudit, za dobu, co jsem na světě, jsem v našich zeměpisných šířkách a délkách něco takového zaznamenal poprvé a zatím naposledy, a to jsem se mnoho let docela intenzivně rozhlížel a naslouchal (pravda, poslední roky už to tak intenzivní rozhlížení není a rozhodně mi v soudobé muzice dávno ujel vlak, ale to je, myslím, celkem přirozený vývoj), ale nic dalšího podobného se ke mně ani nedoneslo.

 

Samozřejmě, velkou roli hrálo, že v té době spojily své síly mnohé okolnosti - především postupné celkové uvolnění atmosféry ve společnosti, o to markantnější, že přicházelo po období tvrdých intervencí totalitního řádu do veřejné hudební produkce (tažení proti "nové vlně se starým obsahem" mimochodem pořádně odnesl i fenomenální hudebník Michal Pavlíček, který z neventilovaného tvůrčího přetlaku po zákazu Pražského výběru nakonec vydestiloval dnes už legendární skupinu Stromboli a měl čas si do ní vyhlédnout mladou "dračici" ze skupiny Precedens). Budu upřímný: Pro mě zůstává Bára Basiková druhé poloviny 80. let zjevem ve fochu moderní hudby dosud nepřekonaným a některé srovnatelné prvky jsem našel snad jen na "rockové" Ivě Bittové a v časově už velmi vzdálené a žánrově obtížně srovnatelné kategorii snad i Evě Pilarové.

Samozřejmě jsem v poměrně krátkém období veřejného vystupování skupiny Stromboli (do emigrace části souboru) zažil jako návštěvník řadu úžasných koncertů a dá se říct, že jde o jeden z nejvýznamnějších hudebních podnětů, který jsem v mládí dostal a doposud z něho žiju. Zajímavým bonbónkem pro mě pak bylo, když jsem v areálu kolejí jednou pořádal klubový večer podle vlastního scénáře zrovna ve stejnou dobu, kdy v druhém klubu o barák vedle vystupovali Stromboli ve vrcholné formě, a naše programy tak bezprostředně soutěžily o diváky :-).  

Stromboli - Vila Ada: dnes už, myslím, skoro legendární skladba. Vokál je tu jedním z nástrojů a jeho linka vyžaduje nejen úžasný hlasový rozsah, ale i neskutečnou intonační přesnost. Viděl jsem kdysi vystoupení Stromboli s touto písničkou v jakémsi obskurním sovětském televizním perestrojkovém pořadu (něco jako náš tehdejší Televizní klub mladých) a od té doby si vždy z paměti vytáhnu užaslé pohledy zaskočených moskevských mladých diváků, uvyklých poněkud jinému stylu, když chci obrazově dokumentovat rčení "koukat jako puk" :-).

 

 

Stromboli - Já ti dávám, dávám: pro mě písnička v pěveckém partu plná různých tváří a barev, které zpěvačka střídá s ohromující lehkostí.

Stromboli - Třesky, blesky: Místy na tehdejší dobu a zemi fakt tvrdá muzika, místy naopak skoro něžné pohlazení, navíc nic hudebně laciného, prostě Michal Pavlíček v nejlepší rockové formě.

 

Stromboli - Carmen: Jasně, je to místy děsně patetická věc, ale na druhou stranu kdyby po každé velké lásce v lidském životě zůstala taková ohromující stopa, myslím, že na světě by mohlo být i lépe než je :-).

Stromboli - Košilela: Obdivuhodně zhudebněný text Christiana Morgensterna, nádherně vyklenutý i ohraničený hudební minipříběh a jeden z hlavních důvodů, proč vím, že tuhle básničku na rozdíl od několika vlastních přebásněných textů ve zdejší rubrice Morgenstern opravdu nikdy nepřeložím podle svého. 

 

Stromboli - Houpací židle na opuštěné terase: Tahle skladba pro mě jako muzika nedosahuje těch nadoblačných kvalitativních výšin jako některé jiné, ale dnes jsme tu hlavně kvůli zpěvačce Báře Basikové a ne kvůli mým hudebním vrtochům, a ta je pěvecky prostě skvostná. 

Stromboli - Back In The Castle: Skladba z alba Shutdown, které vzniklo až po emigraci členů kapely, klávesistky Venduly Kašpárkové a bubeníka Klaudia Kryšpína, kdy jejich party většinou musel pro nahrávku domixovat sám šéf. Ještěže za něj mohl v klipu zčásti herecky zaskočit tajemný divadelník a architekt David Vávra :-).

Kapela Stromboli se v začátku 90. let rozpadla a členové se rozešli různými směry, Bára Basiková k individuální kariéře a k muzikálům, Michal Pavlíček k rozličným více či méně dočasným hudebním seskupením a zčásti ke svérázným a pozoruhodným reaktorům na fúzi moderní a klasické hudby. Bára Basiková mi jako posluchači zkřížila cestu ještě mockrát a bylo to skoro vždy neobyčejné a občas vynikající. Když chci ale doopravdy potěšit své uši, pustím si původní "mladé" nahrávky Stromboli, ze kterých energie a emoce tryskají opravdu jako z jícnu zatraceně činné sopky. 

Párkrát jsem se zašel podívat i na příležitostná vzpomínková turné téhle kapely, která u nás byla občas k vidění a vždycky jsem obdivoval, jak se speciálně Bára Basiková dokázala s mnohaletým odstupem vyrovnat s ukrutně náročnými pěveckými party; při koncertech vždy jako kdyby omládla o desítky let, což, obávám se, opravdu nejde donekonečna. Ale podle mě nesmírně kvalitní rocková muzika světové úrovně, takové, které jsme opravdu v historii neměli v Čechách moc, naštěstí na nahrávkách zůstala a může zpětně těšit nejen staré fandy, jako jsem já, ale snad občas i nějaké ty mladší uši, které znají aktéry už jen v docela jiných souvislostech.

 

Dáme si ještě něco na závěr jako bonus? Co třeba obrazově opulentní klip Stromboli - Labyrinth, který už je přímo z roku 1989, tedy v českých a evropských podmínkách z opravdového rozhraní dob a vlastně zprostředkovaně i z rozhraní směrem k novým možnostem a novým individuálním osudům. Panejo, pouhé čtyři roky skutečné "živé" existence jedné kapely v rozmezí let 1986-89 a jak to pro mě bylo "výživné" a co to se mnou udělalo, že na to vzpomínám ještě v blogovém článku po 35 letech... :-)

A pro zajímavost přidám ještě jednu speciální dvojnahrávku, která vznikla dokonce ještě před oficiálním ustavením kapely Stromboli; řekl bych, že ji znají jen pavlíčkovští fajnšmekři a kocábologové. Nahrávka je už z roku 1985 a beru ji pro sebe jako důkaz, že původním záměrem Michala Pavlíčka bylo možná jen přidat další výrazný nástroj, který buď bude podtrhovat a osvěžovat melodickou linku jeho introvertních kompozic ženským pěveckým partem anebo bude vytvářet jiskřivý zpěvný kontrapunkt hloubkám jeho kytarových kouzel. No a ono se to pak celé díky kvalitě a výrazné osobnosti zpěvačky maličko vymklo z rukou, hudebně i vztahově :-). Kocáb, Pavlíček, Basiková, Kryšpín - Včelí královna, Bílá velryba. Mimochodem, jsem přesvědčen, že speciálně pěvecký part ve druhém kousku - Bílé velrybě - by možná s takovým ajfrem nedala leckterá slovutná sopranistka.

 

 Pozn.: Úvodní malá fotografie je stažena z internetu, autora bohužel neznám.