Moje podzimní cesta za Zdenkou Braunerovou

Tenhle příběh se začal odvíjet letos v létě zpočátku velmi nenápadně v dobřichovické knihobudce, kde jsem našel stařičkou knížku Přátelství z konce století se vzájemnou korespondencí Zdenky Braunerové s F.X.Šaldou. Zaujalo mě, že korespondence mezi dvěma osobnostmi, které nejspíš ke své vlastní škodě znám jen velmi povrchně, vydá na celou knihu (navíc si intenzivněji psali pouze v období od podzimu 1897 do roku 1902) a že někomu jen pár let po jejich smrti (Zdenka Braunerová zemřela v roce 1934 a Šalda o tři roky později) v tíživé době těsně před vypuknutím 2. světové války stálo za to jejich dopisy vydat. Očekával jsem ovšem, že knížku doma prolistuji a druhý den ráno ji do knihobudky vrátím, tím spíš že přelom 19. a 20. století rozhodně nepatří mezi má oblíbená období a považoval jsem ho vždycky za dobu, kdy v kultuře a společnosti vládlo především vlastenčení a pro mě neskousnutelný patos. O Braunerové jsem věděl vlastně jen to, že malovala krásné obrazy a měla vztah k Roztokám u Prahy, o Šaldovi pro změnu to, že to byl hlavně nesmlouvavý literární kritik, ale ani jeden z tohoto zvláštního páru mě moc nelákal k poznávání, natož k nakukování do poněkud intimního prostoru korespondence, který z definice nebývá až na výjimky vědomě určený pro cizí oči. 

  

Ještě mi došla jedna věc a tou byla vazba obou osobností na Dobřichovice: Zdenka Braunerová totiž občas zajížděla do Dobřichovic za svou neteří Jarmilou, která se provdala za francouzského generála Maurice Pellé, který byl v začátcích československého státu náčelníkem hlavního štábu vznikající armády, a společně si pořídili letní vilu v tehdy se rozvíjející oblasti kolem železniční dráhy na Plzeň (vilu, která dodnes nese jejich jméno, si ovšem společně užili jediné léto v roce 1923, o rok později generál Pellé zemřel). U vily je drobná upomínka na Zdenku Braunerovou dodnes, ostatně malířka uvnitř vilu také sama vyzdobila malbami se slováckými motivy. 

F.X.Šalda si pro změnu v roce 1934 pořídil pouze o jednu ulici níž krásnou rozlehlou vilu, kolem které jsem moc rád chodíval na procházky do té doby, než byla vila před několika lety zásadně zrekonstruována; její modernizace je mimochodem uváděna v tisku jako mimořádně zdařilá, nicméně ze stavby v průběhu rekonstrukce zůstaly prakticky jen obvodové zdi, což mi doslova trhalo srdce, a i když výsledkem je dnes asi celkem moderní a pohodlné bydlení, už kolem chodím jen zřídkakdy a nerad, tak vám vilu na obrázku neukážu, ale oslavné články z roku 2022, kdy byla rekonstrukce dokončena, není těžké si dohledat.

To už mě ovšem začalo zajímat víc: Dvě významné osobnosti kultury v jednom období svého života intenzivně komunikují, pak se - jak jsem pochopil - zásadně názorově rozejdou a po dalších 30 letech se opět aspoň formálně sejdou na stejném místě nedaleko od mého aktuálního bydliště (byť Šalda dobřichovickou vilu začal obývat až těsně po Braunerové smrti v roce 1934). Pozoruhodné peripetie. Možná věnuji té staré knížce z knihobudky ne jeden den, ale rovnou dva dny :-).

 

 

No a pak už jsem se ponořil do stránek korespondence, která se ukázala jako neuvěřitelně bohatá intelektuálně i vloženým citem, a začal se přede mnou odvíjet příběh neobyčejného vztahu dvou mimořádných lidí, kteří se vzájemně nesmírně obohacovali a podporovali, ale na druhou stranu se dokázali o nějakou věc ostře názorově střetnout a jejich citlivé povahy si dokázaly i drobnou a nijak špatně nezamýšlenou poznámkou snadno ublížit.  Občas to vypadalo, jako by jejich přátelství mohlo vyústit v zásadní osobní vztah, jindy zase nastalo období "korespondenční tiché domácnosti" většinou zapříčiněné nějakou zdánlivou malicherností, nad kterou se - takoví velcí duchové své doby - nedokázali povznést. Z poznámky editora vyplývá i to, že některé části dopisů do knihy nebyly připuštěny, protože byly příliš osobního rázu; ano, jeden čas si byli opravdu velmi, velmi blízcí. A co mě na dopisech ještě zaujalo, byla skutečnost, že oba aktéři byli přímo ve středu neskutečného kulturního a společenského kvasu té doby: Zdenka Braunerová psala tu z Prahy, tu z Roztok, tu zase z Paříže, kam zajížděla na celé dlouhé měsíce a toto město pro ni bylo vždy druhým domovem, někdy z Moravy, jindy ze Slovenska. Kdepak vrátit druhý den! Knížka mi zabrala asi dva týdny poctivého čtení a obě osobnosti mi ukázala plasticky jako nesmírně vzdělané a zároveň citlivé lidi s obrovským rozhledem a kulturními i společenskými vazbami na různá evropská centra, prostě doslova opak školní šedi typu "narodil se, napsal, vystavoval, zemřel...". 

 

"Můj názor na lidi je ku podivu prostý a klidný: Buď někdo je hodnotou, pak jí nemůže přestat být nikdy a ničím, třeba na něj celý život plival, nebo není někdo hodnotou a pak nestane se jí nikdy a ničím, třeba před ním celý svět klečel. Ve vlastní hrudi nesu si svého boha, svůj svět, svůj soud i osud - co je nad to, je dým a pleva." (F.X.Šalda v dopise Z.Braunerové, 20.9.1903)

 

"Žiju teď takový provisorní život smíšený s lítostí všedních starostí nízkého druhu, a zas chvíle světla a krásy, která se mihne jako bludné světýlko, a to všechno přímo ničí všechnu duševní sílu. Připadám si jako vězeň, který stále točí oči po tajných dvířkách, které v každém vězení se nachází a jímž vyvolení mohou utéci. A já vím, že ty dvířka tu musí být, ale jenom je nemohu najít." (Z.Braunerová v dopise F.X. Šaldovi, Paříž 30.5.1898)  

 

Zároveň se ve stejné knihobudce na nádraží postupně objevily dva rozsáhlé romány Františka Kožíka právě o životě Zdenky Braunerové Na křídle větrného mlýna a Neklidné babí léto, kdoví, jestli byly ze stejné knihovny jako korespondence se Šaldou, skoro bych hádal, že ano. Nu, tak jsem si oba romány taky vzal, až jednou bude trochu času o dlouhých zimních večerech... Snad to do konce života stihnu. Ale věci se odehrály trochu jinak, než jsem původně předpokládal.

 

Na jednom divadelním představení jsem se (další skvělou náhodou) potkal s paní Lucií Váchovou, která mi kdysi dělala kurátorku mé fotografické výstavy v Divadle Kámen. Povídali jsme si, co právě děláme a chystáme a já jsem si vzpomněl, že paní kurátorka připravovala nějaké projekty pro roztocké muzeum. Ukázalo se, že tam přímo pracuje a kancelář má v budově původního Braunerovic mlýna. "Tak přijeď", řekla mi, "vezmu tě naproti do ateliéru Zdenky Braunerové, je to jen přes zahradu, budeš si to tam moct pořádně prohlédnout a vyfotit, než ateliér na konci října zazimujeme." A dohodli jsme se, že vezmu ještě dva společné známé, které to taky zajímá, a za dva týdny se v Roztokách - v místech, které bylo za života malířky vlastně specifickým kulturním centrem, do kterého z Prahy (ale i třeba z Paříže) pravidelně zajížděli nějvětší umělečtí duchové své doby a skoro všichni umělci, na které si z té doby vzpomenete - všichni v Ateliéru sejdeme. Dva týdny času... I rozhodl jsem se, že zkusím oba Kožíkovy romány nabité vlídně podávanou faktografií (při psaní vycházel důsledně ze zachované dobové korespondence všech zúčastněných - včetně dopisů vyměňovaných se Šaldou) zkusím do návštěvy v Roztokách přelouskat, abych byl náležitě vědomostně připravený. Tisíc stran za deset dní, no, uvidíme...

Ateliér na zahradě Braunerovic roztockého pozemku si navrhla malířka sama, byl postaven v roce 1904 a dal Zdence možnost soustředěně a o samotě pracovat na jejích obrazech, které často využívaly náměty z okolní přírody.

 

 

Původně jsem si neuměl představit, že by se mi mohlo podařit při mém běžném denním provozu vyčlenit dost času na cca stovku stran textu denně. Ale Františku Kožíkovi není rozhodně možné upřít úžasnou schopnost napsat životní příběh vybrané osobnosti tak, že z něj vyjde plnohodnotný a živoucí člověk. Je to obdivuhodné, protože v případě románů o Zdence Braunerové fabuluje jen minimálně a opírá se důsledně o dochované prameny - tady především o korespondenci mezi hlavními postavami vlastně do značné míry neuvěřitelného životopisu: Základem byly dopisy mezi Zdenkou Braunerovou a její sestrou Annou, provdanou do Francie za významného francouzského spisovatele Élemira Bourgese, dochovaly se (minimálně části) korespondence ze Šaldou, se Zdenčinou celoživotní platonickou láskou - spisovatelem Juliem Zeyerem, se spisovatelkou Růženou Svobodovou, se kterou střídaly období přátelství a odtažitosti, s malířem Chittussim (který byl její první vážnou známostí, ale rozešla se s ním, protože by - jak se od tehdejší ženy a manželky očekávalo - musela dát sbohem aktivní umělecké dráze) s divokým Vilémem Mrštíkem, se kterým už připravovali svatbu, ale také z ní nakonec sešlo, s významnými postavami francouzské kulturní fronty. Prakticky každý, na koho si ze školních vědomostí o té době vzpomenete, měl se Zdenkou Braunerovou něco společného - setkávali se, psali si, chodili na stejné kulturní a společenské akce, měli společné přátele, četli si (spisovatelé, básníci a filosofové), prohlíželi (malíři či sochaři) nebo poslouchali (skladatelé, hudebníci) - a samozřejmě hodnotili (všichni všechno) - navzájem svá díla. Kam se hrabou vazby z moderních sociálních sítí.  

Předpokoj hlavní místnosti roztockého Ateliéru byl zasvěcen setkávání s četnými návštěvami, které jezdily pravidelně tehdy skoro legendárním vlakem v 11:50 z Prahy. Je až neuvěřitelné, co všechno tehdejší umělci dokázali stihnout, možná proto, že nesurfovali po internetu a nesledovali televizi, což ovšem neznamená, že by se tehdy nevedly podobné žabomyší a přitom vášnivé spory o jakékoli téma, jako je tomu dnes.

 

 

 

Nakonec nejenže jsem stihl přečíst kompletního Kožíka, ale ještě jsem během těch pár dnů načetl spoustu dalších internetových pramenů včetně několika zajímavých diplomových prací. Zdenka Braunerová je dodneška štěpné téma a zachovala se spousta pramenů, se kterými je možné pracovat.

 

Hlavní místnost Ateliéru je samozřejmě zasvěcena malířce samotné a jejím vztahům k významným lidem té doby. Musím říct, že mě překvapila velikost vnitřního prostoru hlavní místnosti i úžasné světlo, které přichází hlavním obrovským oknem. Dokážu si představit, že malířce se tu v ústraní a o samotě dobře pracovalo. Celý Braunerovic areál se nachází v povodňovém pásmu, stojí kousek od řeky, takže každé zvýšení říční hladiny zde mělo neblahé dopady. Paradoxně velká povodeň v roce 2002 nakonec vedla k celkové rekonstrukci celého areálu, který byl zařízen co nejpřesněji podle dobových fotografií a slouží pochopitelně návštěvníkům roztockého muzea

 

 

 

 

Na svou dobu byla Zdenka Braunerová velmi samostatná a nezávislá žena, se všemi výhodami i nevýhodami, které k tomu na přelomu 19. a 20. století přináležely. Jednoznačně se třeba předpokládalo, že ženu bude živit manžel, takže malířka žádný přepychový život nevedla, měla nějaké výnosy z majetku své rodiny a z pronájmu pražského domu (o tyto prostředky se dělila se svými třemi sourozenci), ale rozhodně se nedá říct, že by byla finančně zajištěna, zvlášť když se snažila cestovat hlavně po Francii, která byla jejím druhým domovem (navštívila ale opakovaně i řadu dalších zemí a jejích kulturních center). Pro mě jako pro člověka, který vyrůstal v drátem obehnaném socialistickém státě, odkud se dalo jen těžko odjet kamkoli jen trochu západním směrem, byly části textu pojednávající o tom, kterak se Zdenka rozhodla vyrazit opět na několik měsíců do Paříže, aby mohla chodit na malířské kurzy, navštívit Světovou výstavu nebo některý z tradičních výtvarných Salónů, něco jako sci-fi. Její vztah k penězům byl čistě praktický, potřebovala je jako prostředek k dosažení svých záměrů, nic víc, nic méně: "Člověk není od boha stvořen, aby ubíjel duši a vydělával peníze." Souhlasím, podepisuji a snažím se podle toho řídit.

Pracovní stůl malířky u velkého okna v Ateliéru

 

 

 

Zrovna u tohoto krásného kusu nábytku je pro srovnání stará černobílá fotografie, dokumentující stav za malířčina života. Pokud mohu soudit, rekonstrukce se vydařila, dokonce i nádobí vypadá tak, jako kdysi, i když, předpokládám, to nejsou zrovna stejné kousky. 

 

V patře ateliéru je malá expozice věnovaná životu malířky a jejím osudovým mužům, takže si tuhle významnou svobodomyslnou postavu své doby, která dokázala udržovat kontakty i s různými znesvářenými skupinami věčně rozhádaného malého českého kulturního rybníčku, můžete prohlédnou pěkně "časosběrně od holčičích let až po ctihodnou babičku a "rytířku české země". Jako jedna z mála osobností své generace se dožila naplnění snů o vymanění se z "rakouského jařma" a vzniku samostatné Československé republiky, což ji při jejích úzkých vazbách na Moravu a na Slovensko muselo nadmíru potěšit. Zároveň nový československý stát plně využíval její kontakty na zahraničí, zejména Francii, a Zdenka Braunerová byla vlastně jednou z praktických zprostředkovatelek kulturní orientace na francouzské vzory. Je třeba poukázat i na to, že až do velmi pokročilého věku měla výborné vztahy s mladými umělci a umělkyněmi, kterým často vydatně pomáhala na jejich umělecké cestě, takže její vliv sahá výrazně za obzor daný jejím vlastním životem; vždyť třeba v uměleckém díle Jana Zrzavého, kterého v začátcích vydatně podporovala, zasahuje až hluboko do druhé poloviny 20. století.

 

 

 

Součástí Ateliéru je i dobový klavír. A člověk může v tom zvláštním interiéru rozjet naplno fantazii, kdo tu všechno pobýval, hrál, maloval, co se vše probíralo a co naopak zůstalo před tehdejší i dnešní společností skryto. Zdenka Braunerová zůstala až do své smrti slečnou, nicméně její milostné vztahy, kdoví, do jaké míry naplněné, byly předmětem častých potměšilých klevet: Chittussi (v dopisech Kýťa), Julius Zeyer (v podání Braunerové často Uliášek), Vilém Mrštík (Viluš), Marten, Rodin, Šalda, Claudel a kdo ještě další - v Čechách, na Moravě, ve Francii, v Itálii, v Británii, v Belgii... Vztahy často jako na houpačce. "Točí se to se mnou jako bych byla přivázána na křídle větrného mlýna, slyším vítr a lítám zmítána nahoru dolů, nahoru, dolů... Chci poznat více svět, chci aspoň citem pochopit všechno, když mi rozum na to nestačí. (..-..)  Ano, zažila jsem hrozná zklamání. Celé roky života byly jimi zmařeny. Ale nemá být člověk jako strom? Růst v hlubokém zamyšlení, košatět v přívalech bolesti, napínat síly jako větve do nejzazších možností růst nad sebe, měnit se, krásnět - a pak dát všem kolem, co hledají a co jim prospívá, svěžest, stín, radost, plody?"

 

 

 

Když v roce 1902 přijel do Prahy na několikadenní návštěvu slavný francouzský sochař Auguste Rodin, Zdenka Braunerová mu byla vzhledem k jejich dávné známosti i ke své perfektní francouzštině (četla ovšem běžně literaturu i v němčině či angličtině) po celé čtyři dny na všech cestách průvodkyní a umělec (jehož kladný vztah k ženám byl pověstný) si ji za tu dobu doslova zamiloval. V areálu roztockého Braunerova mlýna je aktuálně nainstalovaná výstava fotografií významného reportážního fotografa přelomu 19. a 20. století Brunnera - Dvořáka z Rodinovy slavné české a moravské cesty, takže Zdenka Braunerová je zachycena na mnoha vzácných fotografiích. 

 

 

 

Moje cesta za Zdenkou Braunerovou se pomalu uzavírá a vrací se tam, kde začala - do Dobřichovic: Zdejší "Pelléovu vilu" donedávna vlastnila Marie, praneteř malířky, které se říkalo Maryška. Pozoruhodné je, že ani komunistická vláda totalitního státu v těch nejhorších dobách si netroufla vyvlastnit vilu francouzského generála. Ano, majitelé dleli v zahraničí, vila se rozparcelovala na menší byty, do kterých byli dosazeni nájemníci, ale podle práva dům patřil stále rodině Pellé. Dozvěděl jsem se, že po smrti Zdenky Braunerové byla velká část obsáhlé pozůstalosti dopravena právě sem a mnohé z ní se stihlo rozchvátit, nikdo neví, do jakých všech světových stran. Mimochodem, rodina Pellé před několika lety dobřichovickou vilu sama prodala do jiných soukromých rukou a když jsem se tam byl před pár dny podívat, už jsou na ní vidět moderní přístavby a přestavuje se teď i celá zahrada. Ale možná ještě některý zdejší vzrostlý strom pamatuje na starou paní, která sem občas před 90 až 100 lety občas zajížděla.

 

 

 

  

Drobnou zajímavostí možná je, že v matrice byla Zdenka Braunerová při křtu uvedena ne jako Zdenka ale jako Zdislava Rosalia Augusta. K stáru rovněž nebyla úplně spokojena se svým věkem, tak lehce operovala s rokem narození (ubírala si při některých příležitostech 4 roky). A tak František Kožík na konci svého dvojrománu docela trefně píše: "Byla to žena, která si podle své vlastní vůle zvolila jméno, věk, povolání, lásky i bolesti, celý svůj velký osud."

No a když už mluvím o náhodách, i úplný závěr dnešního vyprávění je svázán s náhodou: Včera jsem se naprosto bez jakýchkoli návazností k tomuto příběhu vypravil fotit na Vyšehrad. až když jsem stál u zdejší katedrály, napadlo mě, že vlastně se přece jeden sen Zdence Braunerové nesplnil - ten, aby byla pochována pod břízkami na hřbitůvku v nedalekém Levém Hradci. Ne, byla příliš významnou osobností, aby mohla nespočinout na slavném vyšehradském hřbitově. Jen pár kroků od Slavína, kde odpočívají největší čeští duchové její doby, povětšinou její blízcí přátelé: J. Zeyer, J.V. Sládek, R. Svobodová, J. Vrchlický, A. Mucha, atd., v hrobě svých rodičů. Přece jen, byla to slečna, byť v době smrti už šestasedmdesátiletá.

 

Přiznávám, že právě období konce 19. a začátku 20. století pro mě bylo vždycky strašně těžké na jakékoli souznění a jen velmi pracně jsem si aspoň k malé části tehdejší kultury hledal cestu. No a je docela možné, že ve Zdence Braunerové jsem našel klíč, který mi některé z těch doposud přísně zapovězených komůrek, od kterých jsem nejspíš k vlastní škodě trochu povýšeně odvracel hlavu, aspoň na stará kolena maličko pootevře. A tiše předpokládám, že by to snad Zdenku Braunerovou při její povaze a chuti sloužit dobré věci potěšilo. 

Na své docela intenzivní a inspirativní cestě k ní jsem se o ní dozvěděl tolik, že se k ní nejspíš ještě v některém z dalších článků vrátím; je těžké všechno, co mi letí hlavou, vtěsnat do jediného textu. Tak uvidíme. Moje cesta k neobyčejné ženě, Zdence Braunerové, myslím, ještě nekončí.