Srdce vyrazí oslavit přestupný rok do světa

Nejsou to ani dva měsíce, co na zdejších blogových stránkách měla premiéru fotografie udělaná mou, myslím, celkem originální metodou malování zapadajícím staňkovským sluncem skrze speciální čistě přírodní filtr - v článku O srdci zapadajícího sluníčka a divoké Šárce. Protože tahle fotka vypadá zčásti tak, jak jsem si představoval, a zčásti tak, jak jsem si ani představit netroufl, což se zase tak často nepodaří, rozhodl jsem se, že se ji budu snažit v příštím období trochu využít. Počítal jsem s tím sice až o něco později, hlavně na jaře a v létě příštího roku, ale tyhle věci mají tendenci žít si veskrze vlastním životem a nám se prostě dít. 

Bylo mi jasné, že tuhle fotku, která původně vznikla jako velmi osobní dárek, budu chtít v příštím roce ukázat světu naživo, ne pouze jako svítící barevné body na obrazovce, které dychtivě čekají, až kolemjdoucí někam klikne. Jistě, částečně pro to budu mít příležitost tady v Čechách, ale říkal jsem si, že by nebylo špatné vyslat tohle světelné srdíčko otrkat se i někam do světa, aby ho mohlo vidět víc lidí, prostě něco jako takový fotografický Erasmus. Když jsem se poslední den před uzávěrkou přihlášek dozvěděl, že Glasgow Gallery of Photography vyhlašuje na příští únor kurátorovanou výstavu s názvem ABSTRACT, tuhle fotku jsem ještě s několika dalšími přihlásil do výběru obrazů pro výstavu, do kterého se může přihlásit jakýkoli fotograf z celého světa - tedy i jeden postarší pomalý fotograf z dalekých Dobřichovic :-). Během pár dní jsem se dozvěděl, že kurátoři glasgowské galerie mají právě o tuhle fotku zájem, takže jsme si plácli a obrázek bude v galerii k vidění skoro celý měsíc od 3. až do přestupného 29. února příštího roku.

Kdybyste ovšem náhodou kvůli téhle fotce nechtěli vážit cestu až do největšího skotského města, kde ostatně bude k vidění jen ve skoro miniaturním rozměru 16x12 palců (aspoň já tam tedy kvůli takovému prckovi nepojedu :-)), vězte, že jsem se rozhodl z této fotky udělat profilovou fotografii své výstavy v chotěšovském klášteře v létě příštího roku. Právě dnes jsem si z tiskárny odnesl již hotový obraz o velikosti 105x70 cm, který bude, doufám, jedním z pilířů klášterní výstavy (už pro něj mám ve výstavním sále vytipovaný speciální výklenek). Ano, to už je formát podle mého gusta, když ovšem fotka takové zvětšení snese. Tahle, co jsem tak měl dnes ráno v tiskárně příležitost vidět, ho rozhodně snesla se ctí. Teď je obraz zabalený ještě spolu s druhou velkou fotkou ve velkém bublinkovém balíku, který se mi zatím nechce rozbalovat a navíc ho mám ještě "deponovaný" v práci, protože převézt ho městskou hromadnou dopravou (tramvají, metrem, vlakem a pěšky) z Kobylis do Dobřichovic) vyžaduje určitou míru soustředění a energie, což byly zrovna komodity, kterých jsem během opojného pátečního večera, uzavírajícího hektický pracovní týden, měl nedostatek . 

A to ani nemluvím o tom, že se ještě možná na obzoru před pár dny začala rýsovat další šance představit fotku na jednom mimořádně zajímavém místě v Praze, ale ta možnost je zatím ještě velice, velice vzdálená a vznáší se v husté mlze jen neznatelně prosvítajícího neurčitého příslibu, tak o tom radši z pověrčivosti pomlčím, protože kdybych se ukecl, pak by se určitě mlha jako na potvoru už nerozfoukala a tahle "srdcovka" vymalovaná zapadajícím sluncem jako žhavým hrotem jehly by pak mlžným příkrovem do Prahy nejspíš neprorazila.

Budu zatím muset vzít (a jak rád!) zavděk skotskou metropolí a překousnout, že Clyde není Vltava, svatý Mungo není svatý Vít a glasgowské zapadající slunce se tomu staňkovskému v malířských schopnostech jistě nemůže rovnat :-).

"Stardance" haiku

Jaképak hvězdy!?

Na špičce žhavé jehly

tančí andělé.