Velká fotografická výstava přímo v centru Prahy

Ještě než začala moje letošní samostatná výstava v chotěšovském klášteře (je otevřená až do neděle 29. září a poslední den výstavy ještě určitě pro případné zájemce přidám jednu závěrečnou komentovanou prohlídku), oznámil jsem zde na blogu v článku I na individualistu jednou dojde, že mě po deseti výstavách samostatných na podzim čeká první opravdová zkušenost s výstavou skupinovou. Teď už můžu ohlásit, že výstava byla právě včera zahájena (mimochodem, včera kvůli tomu plánovaně nevyšly Nedělní miniglosy) a protože je na rozdíl od obtížně přístupné chotěšovské výstavy přístupná naopak naprosto skvěle a koná se přímo v centru Prahy těsně vedle Václaváku (budu mít ještě někdy pro svoje fotky lepší výstavní prostor, než je ambit kláštera u Panny Marie Sněžné?), chci vám o jejím zahájení povědět co nejdřív, protože kdoví - milé (pří)Pražanky a milí (pří)Pražani či pražští návštěvníci/nice - kdy náhodou půjdete okolo a mohli byste tedy do této specifické galerie, která je mimochodem součástí živého klášterního společenství, nakouknout.

V první řadě jsem si musel nařídit dodržovat určitý antiindividualistický režim. Jsem totiž ze sólových výstav zvyklý, že si většinu věcí zařizuji sám, takže za mě nezbytná rozhodnutí nikdo neudělá, a nemusím brát ohled na žádné spoluvystavující. Když si řeknu, že budou fotky TAKHLE VYSOKO, prostě je tam pověsím. Když dojdu k přesvědčení, že jedna fotka má mít dvakrát větší formát než druhá, udělám to tak a pořadí fotek vyplývá z toho, jak mi to nejlépe dává smysl. Nic z uvedeného ale nejde beze zbytku použít pro velkou společnou výstavu, kde má každý vystavující jen pár obrázků a člověk by měl individuální ambice podřídit těm "týmovým". Možná to je ještě zčásti možné, když je autorů jen pár, ale u Panny Marie Sněžné nás vystavuje 27! Zakázal jsem si proto prosazovat svoje vlastní představy o tom, jak by výstava "správně" měla vypadat, a místo toho jsem pouze nabídl své skrovné síly k instalaci. Prostě uvidím, jak to u tak velké výstavy chodí, zařídím se podle toho a získám úplně nové zkušenosti uplatnitelné v budoucnu.

Oficiálně se jedná o výstavu České federace fotografického umění, jejímž členem jsem od letošního března a - budu-li upřímný - tehdy ještě jen hypotetická možnost účasti na výstavě na tak úžasném místě byla jedním ze tří rozhodujících faktorů pro to, abych překousl svou tradiční nechuť k organizovanosti všeho druhu a stal se řádným členem ČFFU. Tato federace má svého "šéfa" v osobě výborného fotografa a zkušeného organizátora Garika Avanesjana, který si vlastně celý projekt velké společné výstavy vymyslel, takže jsem ho akceptoval jako náležitou hlavu pomazanou, pokud jde o výstavní koncept a základní praktické věci. Nakonec se ukázalo, že základní koncept skutečně existoval, ale i já měl možnost prosadit některé svoje představy a praktické zkušenosti. I když se nám ještě dopoledne zdálo, že není možné za pár hodin tak rozsáhlou expozici (více než 100 fotografií formátu 80x60cm) sestavit, sladit z pohledu výšky i rozestupů mezi fotkami a ještě vše slušně nasvítit, aby se před pátou odpoledne mohla expozice otevřít hostům vernisáže, nakonec se to k mému překvapení docela slušně podařilo. 

 

 

Pokud jde o moje fotky, nemůžu si ani v nejmenším stěžovat. I když jsem byl trochu nervózní z toho, že jsem svých pro výstavu vybraných sedm fotografií spatřil poprvé až při instalaci, bylo vidět, že tisky připravovali fachmani a i s bílým okrajem a za antireflexním sklem (což sice není zrovna moje preferovaná varianta, ale chápu, že byl zvolený jednotný koncept pro všechny autory, aby to dohromady "nějak vypadalo", když už je to jinak stylově "každý pes, jiná ves") vypadají fotky výborně. Navíc mají moje fotky docela výrazné umístění na samostatných sloupech mezi okny v části ambitu, kam směřuje většina návštěvníků intuitivně hned po příchodu. No a úplně nad plán je skutečnost, že fotka Srdce zapadajícího slunce doplňuje představení České federace fotografického umění hned u vchodu. Moje fotky jsou tedy docela slušně "na očích" a už vernisáž napověděla, že to nebudou jen oči procházejících turistů, ale i fotografických odborníků. Co si můžu u tak velké společné akce přát víc? 

 

Kdybych byl neskromný, řekl bych, že si můžu přát, abyste se taky přišli podívat. Nejen na mých sedm obrázků, ale rovnou na celou stovku, která je tak rozličná, jak jen fotografie od tolika autorů mohou být - od jemných barevných valérů na romantických květinových motivech přes nápaditě inscenovaná zátiší či dynamický street až k drsné černobílé realitě afrického voodoo wrestlingu. Nabídka je tak různorodá a početná, že si opravdu každý může vybrat, co právě jemu nejlépe vyhovuje, a ještě si prohlédnout mnoho dalšího. Tím spíš, že platí staré rčení: "Čím víc fotek vidíš, tím lepší jsi fotograf", které bych si snad dovolil jen doplnit o drobný dovětek: "...když o nich aspoň trošku přemýšlíš." :-).   

Spolu s mými šestadvaceti váženými kolegy a kolegyněmi se na vaši návštěvu moc těšíme!