Pozvání na výstavu do Vermontu

Už jsem tu na konci listopadu loňského roku měl článek O druhém lednu a vyplňování rámu, ve kterém jsem se zdejším čtenářům svěřoval, jak mě účast na výstavě Filling the Frame ve PhotoPlace Gallery ve vermontském městečku Middlebury tak trochu vyšoupla na prosincový mráz z mé vyhřáté komfortní zóny operací na dálku přes počítač, kterými se dá většinou vše kolem fotek skoro bezproblémově vyřídit prostřednictvím internetu nehledě na vzdálenost, aktuální počasí a počet hor, moří a údolí stojící v cestě. Tohle totiž nebyla žádná online výstava, ale výstava sestávající ze skutečných fyzických fotografií, takže bylo nutno dohodnout s pořádající galerií, jak zařídit, aby se moje fotka objevila už před Vánoci na správném místě, ve správné velikosti a správné kondici, aby mohla být hned druhého ledna večer součástí slavnostní vernisáže výstavy. 

Abych byl přesný, každá výstava pořádaná touto americkou a mezi fotografy celkem populární galerií se skládá ze dvou částí: Skutečnou "kamennou" výstavu, která vždy trvá v galerii celý měsíc, tvoří 35 fotek vybraných konkrétním kurátorem (v tomto případě to byl americký fotograf, pedagog a spisovatel Dallas Crow) ze snímků zaslaných na dané téma z celého světa. Tato hlavní výstava je pak doplněna dalšími cca 40 fotkami vybranými do doprovodné online výstavy. Do online části jsem se dostal už dvakrát (v říjnu 2019 při výstavě Personal Narrative s fotkou Přísně střežená a v červnu 2020 to byla pro změnu výstava Dreamscapes and Visions, kde začala pro mě dost neuvěřitelná mezinárodní "kariéra" mé fotky Návrat z výletu do černobílého světa), ale pokud jde o zapojení do skutečné výstavní kolekce, byla to tentokrát moje premiéra.

Výstava minulou sobotu skončila a já si řekl, že by vás mohlo zajímat - protože nepředpokládám, že někdo z vás měl v úmyslu se do Vermontu zajet na výstavu podívat na vlastní oči (aspoň já to tedy v úmyslu neměl :-)) - jak to ve výstavním sále PhotoPlace Gallery vypadalo. A tak dnes mám příležitost ukázat vám několik fotografií z instalace výstavy. Vybral jsem jednak několik jednotlivých fotek, které se mi z výstavní kolekce buď nejvíc líbily nebo mě něčím speciálním zaujaly, a pak několik záběrů dokumentujících, jak byly fotky ve výstavním sále uspořádány a jak to celé dohromady vypadalo. Tak se na to pojďme podívat:

Tahle fotografie dostala "Director´s Award" a musím říct, že mě taky asi zaujala nejvíc. Tomu říkám zajímavá struktura, zejména v kontrastu se zachycenými lidmi, a perfektní vystižení tématu výstavy Filling the Frame. (foto: Jane Feely)

 

 

Druhá fotka mě nadchla svým barevným podáním a podle mě není vůbec divu, že si ji galerie vybrala na obálku katalogu výstavy  (Foto: Kylo-Patrick Hart)

  

Tentokrát žánrově úplně něco jiného, ale to "vyplňování rámu" z názvu výstavy je i zde moc krásně vyvedené. Ano, konečně sami. Tomu říkám místo pro romantický polibek! (Foto: Jonathan Stoller)

 

 

Poslední "individuální" fotku, kterou jsem vybral pro tento článek z děl mých ctěných dočasných výstavních kolegů, jsem si vybral víc kvůli zachycenému místu, kterým je tokijská Asakusa, již jsem měl před lety příležitost několikrát navštívit a rovněž si fotit místa na obrázku zachycená (viz např. poslední fotka z reportáže Japonsko - Den 3.: Čekání na zážitky). (Foto: Cecelia Feld)

 

 

 

Prostředí v galerii je mi celkem sympatické a kdybych čirou náhodou někdy projížděl Vermontem, moc rád bych se do takového světlého a útulně zabydleného prostoru zašel na podobnou výstavu (každý měsíc tu výstavní témata obměňují) podívat.

 

 

 

   

 

A jak vypadala ve finálním výstavním provedení moje fotka Struktura okna? Musím říct, že jsem s tím, jak byla fotka vytištěna a zarámována, velmi spokojen. Ten bílý okraj a tenký tmavý rámeček se k té struktuře na obrázku podle mne přesně hodí, takže když už jsem nemohl mít fotku podle svého - tedy velkou a s volným okrajem proti světlému pozadí, tak tahle verze se mi zdá být těsně druhá nejlepší :-).   

Na posledních dvou obrázcích je vidět, jak byla moje fotka zabudovaná do prostoru výstavního sálu. Na sousedy jsem si opravdu nemohl stěžovat :-).

 

Podle očekávání se nenašel žádný zájemce, který by si během výstavy mou fotku za pouhých 440 USD (s rámem samozřejmě, když už se tak povedl) koupil domů na stěnu. Pro případ takového vývoje jsem se už před výstavou s galerií dohodl, že pokud nebude chtít galerie tuhle fotku aktivně zařadit do své prodejní nabídky, což nepředpokládám, má být fotka použita jako dar pro nějaký dobročinný účel, třeba na výzdobu prostor nějaké místní školy, zdravotnického zařízení nebo jiné instituce, která má sama hluboko do kapsy. Protože mi fotka neprošla bezprostředně rukama, nemá samozřejmě - na rozdíl od fotografie z mé končící výstavy Černobílá minima - můj autorský štítek, takže ji ani speciálně neeviduji v číselných řadách jednotlivých "edic". Pouštím ji tedy ze zřetele, z dohledu a z autorských opratí a jsem zvědav, kam dodriftuje :-). 

 

Každopádně mi tahle výstava přinesla spoustu nových zkušeností a radosti, tak ji moc rád a hrdě přidávám do svého "fotografického životopisu".